Free People's mission

• Audio Sermons
• Video Sermons
• Literature
• Meetings
• LIVE
• Ewald Frank
• William Branham
• Links
• Bibles
• Podcasts
• Login

Language:

Tradiční křesťanství / Ewald Frank

Download PDF

18. Kdo Ježíše vyzná...Správné nebo falešné vyznání?

V probuzeneckých hnutích a při evangelizacích protestantských skupin a svobodných sborů se klade veliký důraz na vyznání Ježíše Krista. Při velkých evangelizačních kampaních vyžadují evangelisté, aby ti, kdo přicházejí dopředu a chtějí se obrátit, po nich opakovali vyznání Krista. Řečník je pak ujišťuje, že se nyní stali vlastnictvím Ježíše Krista. Jako u všech ostatních témat a svědectví i zde záleží na tom, abychom celou věc posuzovali biblicky, neboť ne každý, který vyzná Ježíše jako Syna Božího, je už z toho důvodu před Bohem ospravedlněný.

Osobní přiznání k Ježíši Kristu, Synu Božímu, má pro naši spásu největší význam! Ale nepříteli a odpůrci Božímu se i zde podařilo vytvořit polopravdami úplný klam, neboť používá stejné formulace. Uveďme k tomu tři místa z Písma, kde přichází ke slovu druhá strana:

Z posedlých křičeli duchové a vyznávali: „Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží?" (Mat.8:29) Evangelista Marek píše: „A duchové nečistí, jak ho uzřeli, padali před ním a křičeli, řkouce: Ty jsi ten Syn Boží." (Mar.3:11) A Lukáš píše: „Ach, co je tobě do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi zatratiti nás? Znám tě, kdo jsi, že jsi ten Svatý Boží… Od mnohých také ďábelství vycházela, křičící a říkající: Ty jsi Kristus, Syn Boží." (Luk.4:34+41)

Muž Boží říká nemocnému: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" (Sk.3:6) a potom je psáno, že zlí duchové vyslovovali jméno Ježíše a přitom dokonce užívali správného označení „Ježíš Nazaretský" nebo „Syn Boží".

Ale bez osobního prožití Ježíše Krista a bez vztahu k Němu nám ani správně formulované vyznání není nic platné. Nejprve musíme obdržet zjevení z nebe. Vyznání a následování patří bezpodmínečně k sobě. To samé platí i pro poslušnost: „Kdo věří v Syna, má život věčný; ale kdo zůstává neposlušný Synu, neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm." (Jan.3:36)

Víra ze srdce musí předcházet vyznání: „Blízko tebe jest slovo, vústech tvých a v srdci tvém. Toť jest slovo víry, které kážeme: Vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše, a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil zmrtvých, spasen budeš." (Řím.10:8-9) Pavel to vyjadřuje takto: „Věřím, proto káži." (2.Kor.4:13b) Vyznání, které není vysloveno ve víře v Krista, Pána, a v Slovo Boží, je bezvýznamné.

Apoštol Jan píše: „Kdo jest, ježto přemáhá svět, jedině, kdo věří, žeJežíš jest Syn Boží." (1.Jan.5:5)

Při posledním pokušení řekl ďábel, když stál vedle Pána na vrcholu chrámu: „Jsi-li Syn Boží, pusť se odtud dolů!" (Luk.4:9)

Vyznání Ježíše Krista, Syna Božího, mohou použít všichni, děti Boží i děti ďábla, křesťané jakéhokoliv ražení včetně antikrista. Vyznání je platné pouze tehdy, jestliže je ve skutečnosti spojeno s celkovým svědectvím Písma a s osobní vírou a poslušností vůči Bohu. Člověk musí obdržet přímé zjevení o Ježíši.

Co mnohým exegetům (vykladačům) Nového zákona způsobuje velké potíže, nalezneme v 1.Jan.4.kap: „Po tomto poznáte Ducha Božího: Všeliký duch, který vyznává, že Ježíš jest ten v těle přišlý Kristus (Mesiáš) , z Boha jest. Ale všeliký duch, který Ježíše tak nevyznává, není z Boha; nýbrž to jest ten duch antikristův." (v.2-3) Také zde se jedná ovíc, než je na první pohled zřejmé. Jedná se o pravé poznání, že Jahve přišel do těla jako Ješua — Jahve-Zachránce, jako Pomazaný Boží, jako Kristus, který je Pán.

Povrchní, jenom rty vyslovené vyznání, naučené nebo opakované vyznání víry míjí vlastní podstatu. Každý duch, který Ježíše tak nevyznává, píše Jan, není z Boha. Je to víceméně duch antikrista. Kdo zvěstuje jiného Ježíše, ukazuje, že nemá poznání Boží, které spočívá vĘtom, že Jahve Starého zákona je Ježíš Nového zákona . Kdo to zapírá, tomu Boží Slovo s božskou autoritou říká, že se stal obětí ducha antikristova.

Co se týká Jeho příchodu v těle, toho, že se stal člověkem, rozvádí Pavel ještě důkladněji: „Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hříchu, a příčinou hříchu, potupil hřích na těle, aby spravedlnost zákona vyplněna byla v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha." (Řím.8:3b-4)

Protože člověk v tomto těle padl do hříchu a byl tak vydán na pospas smrti, musel Spasitel přijít v postavě hříšného těla. Učení, že Marie byla bez hříchu, je proto antikristovo učení. Kristus byl svatý — bez hříchu, neposkvrněný (1.Petr.1:19). ON ale musel přijít do hříšného masitého těla, aby vymanil padlé stvoření z hříšného stavu. Musel učinit zadost právním požadavkům zákona a vzít na sebe zlořečenství, které padlo na nás (Gal.3:13).

Neexistuje žádné neposkvrněné početí blahoslavené Marie, neboť ona náležela také k padlému stvoření; existuje pouze Marie, která byla použita k tomu, aby přijala to bezhříšné do hříšného. Jedná se tedy osvatý, božský obsah v nesvaté nádobě. Přesně tak přijímají Krista lidé v hříchu narození. I oni, jako součást padlého stvoření, nosí tento nebeský poklad v hliněných nádobách. Nejedná se o nádobu, ale o cenný obsah. „Máme pak poklad tento v nádobách hliněných, aby důstojnost té moci byla Boží, a ne z nás." (2.Kor.4:7)

Kdo pouze povrchně řekne: „Ježíš je Syn Boží," a přitom si ale myslí a věří, co chce, nepochopil, o co se vlastně jedná. I ten, kdo lehkomyslně řekne: „Věřím, že Ježíš přišel do masitého těla," ještě zdaleka nevyjádřil to, co nám bylo zanecháno ve svědectví Písma svatého. ONsám byl bez chyby, bez hříchu; na Něj satan neměl žádné právo. Musel však za nás všechny vzít na Sebe vinu, odplatu neboli trest, který Boží spravedlnost kvůli hříchu vyžadovala. Proto musel za nás zemřít, abynás vykoupil a vysvobodil ze smrti. „Nebo odplata za hřích jest smrt, ale milost Boží život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem." (Řím.6:23)

K tomu přichází druhý důležitý bod, podle kterého se pozná antikristovo učení. Ve 2. epištole Janově, verši 7. píše apoštol: „Nebo mnozí bludaři vyšli na svět, kteří nevyznávají Ježíše Krista přicházejícího vtěle. Takový každý jest bludař a antikrist." Příznačné pro takzvané apoštolské vyznání víry je, že se vůbec nezmiňuje o tělesném příchodu, respektive návratu Ježíše Krista. Tam pouze čteme: „…odkud přijde, aby soudil živé i mrtvé." Konečný soud nemá ale nic společného snávratem Ježíše Krista.

Bezprostředně po Ježíšově nanebevstoupení bylo učedníkům řečeno: „Tento Ježíš, který vzhůru vzat jest od vás do nebe, tak přijde, jak jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe." (Sk.1:11) Tento vzkříšený Ježíš Kristus měl tělo vzkříšení, ve kterém mohl jíst a pít, do jehož ran mohl Tomáš vložit svou ruku (Jan.20:27). „Tedy jim řekl Ježíš: Dítky, máte-li jakou krmičku? …I přišel Ježíš, a vzal ten chléb, a dával jim, irybu též." (Jan.21:5+13)

Kdo návrat Ježíše Krista zduchovňuje, projevuje tím ducha antikristova, a tak učení antikristovo rozšiřuje. Podle 14. kap. Janova evangelia Pán odešel, aby těm Svým připravil místo, a zase se vrátí, aby je vzal k Sobě. Pak se naplní to, co je psáno v 1.Kor.15.kap. od 51. verše, a v 1.Tes.4.kap. od verše 13, a na jiných místech. Takové porozumění pro Boží spasitelný plán, jaké měli proroci a apoštolové, se vytratilo, protože v průběhu náboženských dějin nebyli ani opravdoví apoštolové, ani proroci, kteří by byli pokračovali v apoštolsko-prorockém způsobu zvěstování. Antikristovo učení spočívá v tom, že nevěří v tělesný návrat Ježíše Krista jako Ženicha, který Svou Nevěstu odvede domů (Mat.25). Ve vyznání víry není žádná zmínka o tom, že při prvním vzkříšení budou zesnulí v Kristu vzkříšeni v neporušitelnosti a v Kris-tu žijící v těle budou proměněni a vytrženi vstříc Pánu v povětří (1.Kor.15 a 1.Tes.4), a zrovna tak není zmíněna svatba Beránka (Zj.19) nebo Tisícileté království (Zj.20).

Tentýž Ježíš, který vstoupil na nebesa, opět přijde, aby ty Své vzal k Sobě dříve, než Zemi postihne veliký čas útlaku a soudu. V každém případě se nejedná pouze o formální vyznání ústy, ale o skutečné zjevení Ježíše Krista, našeho Pána. Obojí musí být biblické: naše svědectví o Ježíši Kristu, Synu Božím, a také o Něm, že On je Pán. Právě tak musí souhlasit naše svědectví o Jeho prvním příchodu (1.Jan.4), a také o Jeho návratu — druhém příchodu (2.Jan.7).