Mistrovské dílo
/ William Branham
3. Část 3.
Od té doby je ta socha na pravém koleně poškozena. Položil jsem na to svou ruku; je to asi tak hluboké.
Po tak mnohých letech práce, bylo to, co v duchu viděl a co si představoval a co si přál vidět, hotové. A když to nyní bylo dokončeno, byl tak inspirován, že byl přesvědčen, že by jeho vlastní mistrovské dílo muselo promluvit, a udeřil jej do nohy a zvolal: „Mluv!" Při tom se kus kamene odrazil, a socha je na tomto místě poškozena.
Podle mého názoru se ale tato socha stala mistrovským dílem právě díky tomuto poškozenému místu. Rozum to může posuzovat jinak. Můžete si myslet, že tím byla znehodnocena. Ale pro mne je tím, čím je. Po tolika letech starostlivé práce a námaze a inspirace, kdy ji tvořil, nebyla jeho námaha daremná, ne, byla dokonalá, a proto zvolal: „Mluv!" Neboť před sebou viděl, že byl schopen vykonat a proměnit ve skutečnost, co si představoval. Proto pod tou inspirací udělal něco úplně nerozumného a neobvyklého: Udeřil ji a vykřikl: „Mluv!" Vidíte, nikdy by to neudělal, kdyby o tom přemýšlel. Ale on nepřemýšlel. Byla to inspirace, protože to, co měl v myšlenkách, viděl dokonalé před sebou.
On se namáhal, byl často vyčerpaný, pracoval dlouho do noci, mnoho dní strávil oddělen od světa, možná, že jedl jen krajíček chleba a šel opět pracovat, dále brousil, leštil a řekl: „Ne, ještě to není ono. Musí to být tak." A zase brousil. Ale potom, když to viděl před sebou dokonalé, stalo se to skutečností. Ten negativ, který si představoval, se stal realitou, stalo se to positivem. Proto jej to vnitřně uchopilo, bylo to pro něho tak opravdové, že musel zvolat: „Mluv!"
Pro mne to bylo vyzařování; byl to kompliment jeho dílu, když jej jeho vlastní dílo tak inspirovalo, že se dostal mimo sebe, udeřil do toho a zvolal: „Mluv!"
Stál jsem tam a tu sochu si prohlížel. Myslel jsem na ty mnohé hodiny, který ten muž potřeboval, než to bylo hotové. Řekli, kolik to bylo let. Bylo to jeho vlastní vyzařování, a přispělo k jeho velikému umění, a velikému dílu. Když to konečně dokonal, bylo to mocné.
Obraťme nyní stránku o Michelangelovi a tu knihu zavřeme. Nyní bychom chtěli otevřít jinou knihu a číst o velikém Sochaři, tom Všemohoucím, který než byl položen základ světa, již měl v myšlenkách to, co chtěl uskutečnit. Chtěl stvořit lidi ke Svému vlastnímu obrazu. Chtěl uskutečnit něco, co bylo v Jeho představě, v Jeho myšlenkách.
Pro Michelangela to bylo vyjádření jeho myšlenek. Bůh, ten veliký Sochař, chtěl člověka stvořit ke Svému obrazu. A On se dal do práce. Vidíme, že možná stvořil nejprve ryby, potom ptáky, plazy a všechna ostatní zvířata. Nakonec ale jako Stvořitel stvořil člověka. Ale On není jako člověk, sochař, který musí vzít něco, co je již stvořeno, aby z toho udělal sochu. ON byl Sochař věčných věcí. ON byl Sochař, který stvořil všechno, co si předsevzal, a mohl vnést do bytí. ON stvořil i příslušný materiál odpovídající Jeho bytosti.
Nejprve stvořil na zemi zvířata, která se plazí. Návazně vyvedl vyšší životní formu. Nakonec stvořil veliká zvířata: Lvy, tygry, medvěda, opici. Nuže, nebylo to tak, jak si to představujeme, že by se to vyvinulo všechno evolucí. Všechno bylo samo o sobě stvořitelským aktem. Bůh působil ve vzoru.
Nakonec přišlo na zem něco dokonalého. To byl člověk. V člověku On mohl poznat, že Mu byl podobný. Když jej viděl, byl odrazem svého Stvořitele. Bůh nyní uskutečnil to, co měl v úmyslu a stvořil člověka ve Svém obraze.
Musím ještě dodat: Když stvořil člověka, bylo tu ještě něco, co nebylo úplně v pořádku: on byl sám. Také Bůh byl sám. ON byl věčný. Člověk, který byl nyní stvořen v obraze Božím, byl na zemi sám. Potom On otevřel jeho levý bok, vyňal z něho část, a udělal mu pomocnici – ženu. Nyní již nebyl sám, někoho u sebe měl. To je Jeho veliké dílo.
Jako každý velký sochař stvořil On mistrovský kus. Nejprve zhotovil mistrovské dílo samo o sobě. Ale viděl, že toto mistrovské dílo bylo osamělé jako On, tak ten mistrovský kus rozdělil, vyňal z jeho boku pomocnici.
Aby z těchto dvou udělal jedno, postavil ji, jako každý veliký sochař na krásném místě. Sochař by přece nevytvořil velké mistrovské dílo, aby je potom zastrčil do postranní ulice nebo za nějakou budovu. Pán také řekl: „Žádný člověk nezapálí svíci, aby ji postavil pod kbelec." Jestliže se staneme Božími mistrovskými díly, pak nebudeme skryti někde v ústraní, ale musíme vyzařovat světlo.
Vidíme, že On toto mistrovské dílo, po tom, co je stvořil, postavil na nejkrásnější místo, které bylo na zemi: do zahrady Eden. ON přesadil Své mistrovské dílo, ty dva jako celek, do zahrady Eden. Musel být velice spokojený, když viděl, jak se Mu toto mistrovské dílo vydařilo. Zjišťujeme, že potom odpočinul, neboť ve Svém díle měl zalíbení.
Myslete na to, podle mého mínění je mistrovským kusem místo, kde bylo to mistrovské Michelangelovo dílo udeřeno, čímž ta socha byla poškozena.
Byl to úder do boku Jeho mistrovského kusu, který zplodil nevěstu. Zde nyní vidíme „mistrovské sousoší – rodinu" v zahradě Eden. Jak bylo krásné! Líbilo se Mu tak, že se odebral k odpočinku. ON řekl: „Odpočinu si."
Zatímco odpočíval a Svému mistrovskému dílu důvěřoval, přišel tam nepřítel, když podlezl pod zdí zahrady, vyhledal to nádherné mistrovské dílo, svedl je a tak toto krásné mistrovské dílo zkazil. Zkazil je a přivedl k pádu.
Snažím se dávat pozor na hodiny. Prosil jsem Michaela, svého synovce, aby nechal ty zvonky odzvonit po třiceti minutách. Ale on to nedělá. Uběhlo více než třicet minut. Budeme ještě trochu pokračovat. Nechtěl bych překračovat ta nařízení, neboť jsem je sám ustanovil. Ale nyní své vlastní předpisy porušuji.
Pozorujte, jakmile satan, svůdce, překonal tuto hradbu, a mistrovské dílo dostal do svých rukou, hned je zkazil. Jak to udělal? Nyní zajdu na jednotlivosti, jak se mu to zdařilo. To mistrovské dílo – rodina, bylo Slovem Božím obehnáno jako zdí. Bylo chráněno Slovem. Ale část, která byla vyjmuta z originálu přešla přes tuto zeď a poskytla satanovi příležitost to zkazit. Víte přece, čemu věřím, co se této věci týče. Proto již nemusím k tomu nic říkat. Mistrovské dílo bylo poškozeno.
Když Bůh, ten velký Sochař viděl pád Své rodiny, mistrovského díla nechtěl je nechat ležet tak zničené tváří dolů. ON se dal ihned do práce, aby je znovu obnovil. Nechtěl dopustit, aby zahynulo, a navždy tam zůstalo tak ležet. ON je Bohem, nemůže být poražen. Tak se dal okamžitě do díla a začal nanovo tvořit člověka podle Svého obrazu.
Dozvěděli jsme se, že předpotopní svět ve svém průběhu zase všechno zničil, protože ty smlouvy byly vázány podmínkou: „Jestliže učiníš toto …" anebo „Jestliže toto neuděláš …" Bůh, ten veliký Tvůrce, viděl, že člověk tu smlouvu nemůže dodržet. Jednoduše nemůže. K tomu mu není dána žádná možnost.
Před několika minutami jsem se při rozmluvě zabýval ženou, která je nyní přítomna. Řekla: „Bratře Branhame, mám ještě tak mnohé věci, které jsou převrácené." Je to bohabojná žena.
Řekl jsem: „Sestro, podívej se. Nehleď přece sama na sebe. Vždyť záleží na tvé žádosti a na tom, co bys chtěla dělat. Jestliže Pána skutečně miluješ, pak se pokoušíš o to, sloužit Mu celým srdcem. Potom jsou všechny tvé chyby přikryty krví Pána Ježíše. ON připravil cestu."
Potom On začal lidem snímat břímě smluv, ve kterých bylo vždy řečeno: „Jestliže toto učiníš, pak Já …", a udělal začátek u muže jménem Abraham. Udělal smlouvu bez podmínek. Pokaždé, když začal mistrovské dílo, udeřil satan kvůli Slovu. Ale když On udělal s Abrahamem ten začátek, řekl: „Já jsem to již učinil." Bylo to bez podmínek. Nebylo řečeno: „Když ty toto učiníš, tak Já učiním tamto", ale: „Již jsem to udělal." ON, Tvůrce je rozhodnut toto mistrovské dílo mít.