Úvod

Na mých přednáškových cestách mě vždy znovu prosili o to, abych uveřejnil něco o Williamu Branhamovi. Znal jsem ho osobně přesně 10 let (1955-1965) a byl jsem s ním pospolu v Evropě i USA. Jedli jsme u stejného stolu a jeli ve stejném autu. Zažil jsem ho jako člověka i jako muže Božího. Měl jsem tu přednost, že jsem se stal svědkem, který viděl a slyšel jeho mimořádnou Bohem danou službu mu. Tím mohu z vlastního, důkladného poznání mluvit i psát. Také vlastním více než 300 kázání, která kázal, a mohu si tak utvořit obsáhlé posouzení jeho zvěstování Slova, jeho neobyčejného poslání a poselství.

Ve svém životě i po jeho odchodu domů v prosinci 1965 byl jedněmi obzvláště ctěn, druhými ostře odmítnut. V křesťanských časopisech byl převážně negativně posuzován autory, kteří jej a jeho službu osobně neznali. Naproti tomu o něm světský tisk podával všeobecně pozitivní zprávy. Je přece známo, že posuzování osobností, které vystupují na veřejnost, dopadá zčásti velmi rozdílně. Obzvláště špatně dopadne pro takové, kteří se uchylují od tradičních zvyklostí.

U mužů a žen, kteří vystoupili se zjeveními, byly používány od nepaměti pojmy „prorok” a „prorokyně”. Tyto označení nacházíme již ve Svatém Písmu. Abraham, Mojžíš, Eliáš a mnozí jiní byli Bohem potvrzení proroci. Tímto pojmem má být vyjádřeno, že nikoliv člověk, nýbrž Bůh sám skrze lidi mluví. Jako ústa Boží na zemi existovaly hlásné trouby, proto nacházíme u takových, Bohem poslaných mužů, kteří skutečně mluvili ve jménu Páně, to ‘TAK PRAVÍ PÁN’. Teprve až Bůh PÁN k nim mluvil, a to se dělo od úst k uchu, tedy slyšitelně, mohli tito muži říci: TAK MLUVIL PÁN! K tomu přistoupilo, že viděli jisté události ve viděních, a proto byli nazváni „vidoucí”. K vidění v Duchu přistupovala inspirace Ducha, a tak bylo viděné a zjevené vysloveno a jako Slovo napsáno.

 Nejznámější prorok Starého Zákona je Mojžíš. Jemu se zjevoval ten Neviditelný viditelně v postavě muže a mluvil s ním tváří v tvář. Nejznámější vidoucí a prorok Nového Zákona je apoštol Jan. Podává v poslední knize Bible zprávu o tom, co viděl a slyšel. Viděl průběh dějin lidstva podle Božskému plánu spasení až do konce. Viděl dokonce nové nebe a novou zemi, tedy nový začátek. 

„Bůh Pán nekoná nic, aniž by předem nezjevil Své usnesení Svým služebníkům, prorokům.” (Amos 3:7)

Lidé se právem ptají, jak poznat, zda se jedná o pravé nebo falešné proroky, neboť mnozí si nárokují, že jsou Bohem posláni. Odedávna existují praví i falešní proroci. PÁN sám nás varoval před tím, že vystoupí mnoho falešných proroků. Dal ale také zaslíbení, že před velkým a hrozným dnem pošle proroka podle vzoru Eliáše (Malachiáš 4:5, Matouš 17:11).

Existuje však spolehlivé kriterium, měřítko, kterého musí být použito ke zkoušce – neomylné Slovo, které zůstává a platí na věky. Knihy Starého i Nového Zákona obsahují plán spásy, který úplně a s konečnou platností zjevil sám Bůh. Kdo vystoupí jako prorok nebo prorokyně, musí si nechat líbit, že zvěstovaná učení, zjevení a prováděná praxe budou podrobeny zkoušce úplnému svědectví Písma Svatého. Nejnepatrnější odchylka, přidávání, ubírání nebo pozměňování originálního Slova dotyčného rázem na místě diskvalifikuje. Kdo mluví z Boha, případně skrze koho mluví Bůh, může říkat jen to, co již bylo řečeno. Obojí, Starý i Nový Zákon, obsahují všechna učení, poznání a zjevení, a proto je v poslední kapitole Bible dána pohrůžka konečného potrestání za přidávání nebo ubírání ze psaného Slova. Bůh ovšem zůstává ve Svém konání suverénní. Praví: „Hleďte, činím nového…” (Izaiáš 43:19) ON činí, co je Mu libo, aniž by předem oznamoval podrobnosti.

William Branham nevystoupil s novými zjeveními. Jeho služba spočívala jednoznačně v tom, aby to v Slovu již zdokumentované a nám proroky a apoštoly předané postavil znovu na svícen. Svěřenou mu službou konal Bůh zčásti něco nového a zčásti to, co se předtím už stalo. Kdo takového, Bohem poslaného proroka přijímá, přijme odplatu proroka (Matouš 10:41).

Je pravdou, že svým naprosto biblickým zvěstováním stál v protikladu k tradičním zvyklostem, které nacházíme v církvích a svobodných sborech. Avšak přemáhající souhlas jeho učení a praxe s Písmem Svatým nutí každého poctivého člověka, ať duchovního nebo laika, k přezkoušení vlastního zvěstování a praxe. Všem upřímným hledačům pravdy nezbývá nic jiného, než aby se postavili čelem jedině platnému svědectví Písma. Na tomto nezvratném základě, na němž byla prvotní církev založena, musí být posouzení vykonáváno.