Celý svět hledí do Říma

„…ano, hned od věků na věky, ty jsi Bůh silný.“ (Ž.90:2b)

„Slovo Boha našeho zůstává na věky.“ (Iz.40:8)

„Ale slovo Páně zůstává na věky. Toto pak je to slovo,
které zvěstováno je vám.“ (1.Petr.1:25)

Duben 2005 nám nadělil hned dvě na sebe navazující události v hlavním městě světa v Římě. Papež Jan Pavel II. odešel a přišel Benedikt XVI., zvolen 115 hlasy. Mezinárodní tisk a masová media svými zprávami naplnila celodenní programy.

Byly to dvě události ve Vatikánu, které pohnuly celým světem, jež mimořádně zasáhly do dějin. Celý svět mohl přihlížet, jak se státníci a zástupci náboženství nejprve rozloučili s jedním papežem, potom miliony v celém světě přihlížely, jak se hlavy států světa poklonily před novým papežem, a kardinálové a kněží před ním padli na kolena, a všichni mu slíbili věrnost a uctili ho. Také když byl papež uváděn do úřadu, celý svět mohl, dík moderní přenosové technice, být přímo u toho. Při tom častěji padala otázka, zda je papežství biblicky odůvodněno, anebo se jedná o tradici římskokatolického náboženství.

Tato „událost století“ – jak ji označovaly palcové titulky – připomínala, co se stane, až Kristus, ten Pán se ujme Své vlády jako Král. Potom teprve se naplní: „Aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo, těch, kteří jsou na nebesích, a těch, kteří jsou na zemi, i těch, kteří jsou pod zemí, a každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristus jest Pánem v slávě Boha Otce.“ (Fil.2:10,11; Žid.1:6-14; Zj.11:15 aj.) Jak je to možné, ptají se mnozí, že se člověku dostává takového božského uctívání a oslavování? Podle svědectví Svatého Písma existuje jen Jeden, který je hoden té cti: „Hoden jsi, náš Pane a Bože, přijmout slávu, a čest, i moc, nebo ty jsi stvořil všecky věci, a pro vůli tvou trvají, i stvořeny jsou.“ (Zj.4:11)

Proroci předpověděli ten velký den převzetí moci tím, kterému je dána všecka moc na nebi a na zemi: „Nebo Pánovo je království, a on panuje nad národy. Jíst budou a sklánět se všichni tuční země, jemu klanět se budou všichni sestupující do prachu…“ (Ž.22:29-30)

„Pojďte, sklánějme se, a padněme před ním, klekejme před Pánem stvořitelem naším. On je zajisté náš Bůh…“ (Ž.95:6-7)

„…že se přede mnou sklánět bude všeliké koleno, a přísahat každý jazyk“ (podle něm. př. Bible: každý jazyk chválit). Iz.45:23)

Potom království Boží, za jehož příchod se již po dva tisíce let modlíme, tady opravdu bude s plností požehnání a v rajském stavu.

To, co se dělo 24. dubna ve Vatikánu, předčilo veškeré dosud známé uctívání, slávu, gloria. Někteří komentátoři přirovnávali ten pompézní nástup papeže do úřadu dokonce k příjezdu Krále všech králů, Mesiáše jedoucímu na oslátku oslice do Jeruzaléma. Kristus Pán nepřišel s velikou okázalostí, On nešel do Říma, přišel v prostotě a pokoře do Jeruzaléma ke Svému lidu, do města Bohem vyvoleného. Byly to jen prosté masy lidu, které házely do cesty palmové ratolesti a děti, které volaly „hosanna“, jak to bylo předpověděno u Zach.9:9, a zpráva o tom je napsána v Mat.21:1-11. Ta vznešená židovská společnost Ho neuznávala. Znalci Písma nadále vládli ve svých úřadech, oslavovali sami sebe a nechali se oslavovat. Ale jednotlivci, kteří Jej přijali, těm se dostalo práva nazývat se „Božími dětmi“, totiž těm, kteří uvěřili v Jeho jméno (Jan.1:12).

Může být Jeho služebníkem ten, koho vítá celý svět a před nímž se sklání všichni mocní země? Je to skutečně Jeho zástupce, kterému všichni vzdávají mimořádnou poctu? Mnozí se ptají, co je pak se slovem, kde Bůh ten Pán sám říká: „Já jsem Pán - Jahve, to je jméno mé, a slávy své jinému nedám, ani chvály své modlám.“ (Iz.42:8) Bůh nikdy nebyl na Zemi oslavován v nějakém člověku, jedině a samotně tím, že se stal člověkem v Ježíši Kristu, Svém jednorozeném synu, který o Sobě v Jan.5:41-44 řekl: „Chvály od lidí nepřijímám. Ale poznal jsem vás, že lásku Boží nemáte v sobě. Já jsem přišel ve jménu Otce svého, a nepřijímáte mne. Kdyby jiný přišel ve jménu svém, toho přijmete.“ Dále Pán slávy řekl: „Kterak můžete věřit, chvály jedni od druhých hledajíce, poněvadž chvály, která je od samého Boha, nehledáte?“ Co je opravdová biblická víra a co je nebiblická tradice?

Všechno lidstvo je konfrontováno s otázkou: Je jen ta římskokatolická náboženská instituce samospásná? Je spása jedině v ní? Může jenom ten, kdo má římskokatolickou náboženskou instituci za matku, Boha mít za Otce? Kdyby to tak bylo, jsou všichni ostatní navždy beznadějně ztraceni. Pak se všichni, i těch 347 denominací, které jsou v současnosti sjednoceny ve Světové radě, musí smířit s tím, že své členy vedli do bludu  a  slibovali jim spasení, které vůbec zprostředkovat nemohou.

Může si některé náboženské společenství Blízkého Východu nárokovat, že je „církví“ Ježíše Krista? Může to být ten pravoslavný řecký, maronitský, syrský, egyptský, koptský atd.? Nejsou to snad všechno náboženské instituce států a národů, v nichž se všichni narodili? Může ta anglikánská, skotská, reformovaná, luteránská nebo jiná být opravdovou církví živého Boha? Může to být sjednocení ve Světové radě, ve kterém všechno lidstvo hledá spásu?

Jsme postaveni před spoustu otázek, na které nikdo z nás není schopen odpovědět. Ale všichni mají právo slyšet tu jedinou správnou odpověď – totiž tu shora. Náboženští autoři se odvážili ptát: Je v papežství ztělesněn ten muž, který se povýší nad všecko, co se Boha nebo bohoslužby týká, jak je to popsáno v 2.Tess., který se sám považuje za boha a nechá se tak oslavovat? Tomu lze sotva věřit, ale bibličtí učenci se ptají dále: Je to ten superman konečného času, k němuž bude vzhlížet celý svět, o kterém reformátor Martin Luther řekl: „On je opravdový antikrist, který sedí v chrámě Božím a panuje v Římě“? Je to již ten antikrist, kterého předpověděl apoštol Jan (1.Jan.2), a který se před příchodem Krista objeví na světové scéně? Může to být láskyplný člověk? Je to jeho úřad, který je popsán? Nabroušené jazyky se dokonce ptají: Je to ten muž, o kterém je psáno ve Zj.13:8: „Protož klanět se jí budou všichni, kteří přebývají na zemi, jejichž jména nejsou zapsána v knize života Beránka.“ Opět jiní se ptají: Nepřísluší titul „Svatý Otec“ pouze samotnému Bohu? TAK PRAVÍ NÁŠ PÁN: „A otce nenazývejte sobě na Zemi; nebo jeden je Otec váš, který je v nebesích.“ (Mat.23:9). Tak se to také učíme v „Otčenáši“. „Proto vy se takto modlete: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé…“

Bibličtí znalci se ptají, zda vůbec potřebujeme Otce v nebi a nějakého „svatého otce“ na Zemi? Čí království má pak přijít? Co předpověděl Jan Křtitel při svém prvním kázání, když kázal v judské poušti: „Pokání čiňte, nebo se přiblížilo království nebeské.“ (Mat.3:2)? Jaké království mínil Ježíš z Nazaréta, když stejnými slovy započal Své první kázání (Mat.4:17)? Mínil tím tu instituci v Římské říši, nebo to naplnění v Luk.16:16: „Zákon a proroci až do Jana, a od té chvíle království Boží zvěstuje se, a každý se do něho násilně tiskne.“?

Toto je tak důležité téma; nemůže být prostě smeteno se stolu nebo nějak vysvětlováno. Nikdo, kdo upřímně hledá, nemůže od dubna 2005 jet ve vlastních starých kolejích. Biblické posuzování náboženské organizace Říma může přispět také k objasnění vlastní náboženské instituce. Jaká lekce z toho vyplývá pro nás osobně?

Jiní zase měli před očima dění konečného času, „eschatologii“, (systematická theologie zabývající se posledními věcmi člověka, smrtí a věčností, včetně témat blaženosti v nebi, zavržení, peklem očistcem atd. - encyklopedie) při pohledu na snímky v purpuru oblečených hodnostářů a těch mocných Země, o kterých je psáno: „A králové země, i knížata, i bohatí, a úředníci, a mocní, i každý služebník, i všeliký svobodný, skryli se v jeskyních a ve skalách hor.“ (Zj.6:15-17). V okamžiku, kdy nastanou apokalyptické soudy, nebude ušetřen nikdo, ani ti hodnostáři a mocní Země.

Mnohé články, napsané především nábožensky orientovanými žurnalisty a vztahující se k té veliké události, zanechaly nezodpovězených otázek více než těch zodpovězených. Někteří žurnalisté podníceni touto událostí ve „věčném městě“ dokonce chtěli vědět, jestli se může jednat o město ze Zj.18:16, proti kterému je vyřčena hrozba: „Běda, běda, město veliké, které oděno bylo kmentem, a šarlatem, a purpurovým rouchem, a ozdobeno zlatem, a kamením drahým, i perlami…“ Kdo se podíval na televizi nebo do časopisů na ten do purpuru oděný zástup, toho již mohlo napadnout, že to porovnání s biblickými místy ze Zjevení není vycucáno z palce.

26. dubna 2005 promluvil papež Benedikt XVI. k zástupcům všech náboženství a končil slovy: „Při příležitosti započetí mého pontifikátu vyzývám vás všechny, věřící přírodních náboženství a všechny, kteří hledají pravdu s upřímným srdcem, abychom se stali budovateli míru a zavázali se k vzájemnému porozumění, respektování a milování.“

Jedná se při takovéto rozmanitosti o biblicky věřící? Jde při tomto hledání pravdy skutečně o Boží pravdu, která je vyjádřena v 1.Petr.1:25: „Toto pak je to slovo, které je (jako evangelium) zvěstováno vám,“ nebo nakonec jde přece jen o to, co je jako „pravda“ pouze označováno - o úplně jiné evangelium než to, které kázal apoštol Pavel, totiž o to, které bylo prokleto (Gal.1:1-10)? Pavel již tehdy dopředu viděl, že pod vlivem jiného ducha bude kázáno jiné evangelium, jiný Kristus (2.Kor.11:3-4).

12. května 2005 přijal papež Benedikt XVI. diplomatické zástupce ze 174 států. Diplomatický sbor jej přivítal mimořádným aplausem ještě než diplomaty oslovil. A zase nabroušené jazyky citovaly Zjevení 17:18: „…je to město veliké, které má království nad králi země.“ Ten papež je obojí, jak bylo zdůrazněno: je nejvyšším přestavitelem katolické náboženské instituce a nejvyšším představitelem státu. Tím je Vatikánu jako žádnému jinému státu na Zemi, žádnému jinému náboženskému společenství, žádnému církevnictví zaručen přístup na diplomatické a náboženské úrovni do všech zemí světa. Vatikán má zastoupení všude, kde se dělá světová politika. Jen tak může být skutečná globalizace a vytýčené sjednocení „světové společnosti národů“, které je rozděleno ve světových náboženstvích, přivedeno k opravdové jednotě pod jednou „světovou vládou“.

V úvodníku jednoho renomovaného listu stojí: „Protestanti, co teď?“ Na závěr pod bodem tři: „Zpět k pramenům! Jestliže se protestantismus nevrátí ke svým pramenům – k Bibli a vyznání – pak zanikne!“ Ale protestantům se již zjevně nejedná o „Sola scriptura“, (zásada reformace, podle níž je Bible jediným pramenem víry) jak to zdůrazňoval ten reformátor, nýbrž o znovusjednocení. Musíme se tázat, jestli toto může být konečný čas, o kterém se vyjádřil Ježíš Kristus ve velekněžské modlitbě v Jan 17:21, nač se v přítomnosti odvolávají, ale vztahuje se to jen na ty, kdo patří k církvi Ježíše Krista: „Aby všichni jedno byli, jako ty Otče ve mně, a já v Tobě, aby i oni jedno byli…“.

Papež Benedikt XVI. označil věřící ve všech náboženstvích za učedníky, kteří horlivě usilují o mír. Mnohé udivilo, že o Židech se přitom ani nezmínil a také že obzvlášť zdůraznil význam islámského náboženství. Přesto vyzdvihl, že se mají budovat mosty přátelství, a že bude pokračovat v mírovém a sjednocovacím procesu svého předchůdce. Také všechna světová náboženství se musí podřídit, neboť se jedná o přežití a všechny národy musí patři k WTO – World Trade Organisation  (organizace světového obchodu), aby mohli kupovat a prodávat.

Nyní se jedná o předpověděnou konstelaci pro nový a poslední světový pořádek. Žádné jiné náboženství nedisponuje v celém světě zároveň pozemskou, náboženskou a ekonomickou mocí. „Evropská unie“ přebírá stále více vůdčí roli bez ohledu na to, jak někde referendum o „Evropské ústavě“ v 25 zákládajících státech dopadá, nebo jestli vůbec proběhne. Neboť duchovní moc dominuje nad mocí světskou a opratě jsou v jejích rukou (Zj.17).

Někteří lidé se ptají, zda pro všechny, kteří se tomuto procesu sjednocování nepodřídí, bude svoboda víry a projevu omezena a budou vystaveni pronásledování. Toto se týká především těch, kteří jsou věrní Bibli a nepřipojí se k ekumenii, protože přistoupit na kompromis na úkor pravdy je pro ně nemožné. Boha musí poslouchat více než člověka.

Potom byla vyjádřena také myšlenka, že Benedikt XVI., ten 265 papež, bude v úřadu jen přechodnou dobu. Ten mírový papež „Gloria olivea“ by měl setrvat v úřadu, až bude dosaženo mezi Židy a Araby „míru“. Po něm přijde ještě jen jeden „Petr Římský“, který si zase nasadí tiaru s tím nápisem VICARIUS FILII DEI - s hodnotou čísla 666 (Zj.13:18). Tiara Pavla VI. je jako turistická atrakce vystavena v „National Basilica of Immaculate Conception“ ve Washingtonu a je zdrojem velkých příjmů. 266 papež má být posledním, se kterým události konečného času až ke zničení Říma dojdou ke konečnému naplnění. Tomu ale předejde proklamace: „Nyní je mír a bezpečnost!“ (1.Tess.5:1-3). Světový mírový proces bude vbrzku úspěšně dovršen „římskou“ smlouvou mezi Izraelem a arabskými zeměmi kompromisem o Jeruzalému. Jak je to ve smlouvě z Oslo naplánováno, má být uzavřena na sedm let.

Papež Jan XXIII., který zahájil 11. října 1962 II. Vatikánský koncil před 2500 účastníky,  razil vůdčí ideu původního iniciátora německého kardinála Konstantina Bea: „Mluvme řečí našich oddělených bratří, aby nám rozuměli!“ A všichni tomuto výroku porozuměli. Papež Jan XXIII. rovněž trval na tom, aby zlořečená věta, že Židé zabili Krista, byla ze mše u příležitosti Velikého pátku vyškrtnuta.  Papež Jan Pavel II. ovládal nejdůležitější jazyky, též slovanské, komunistických států, a všichni mu rozuměli. Papež Benedikt XVI. mluví plynule všemi hlavními jazyky, dokonce hebrejsky, a všichni mu budou rozumět.

Ve čtvrtek 24. května 2005 oznámilo izraelské zastupitelství, sídlící v blízkosti svaté stolice v Římě, že na paměť nedožitých 85. narozenin papeže Jana Pavla II. 18. května, bude vydána v Izraeli zvláštní pamětní známka s jeho portrétem u zdi nářku, což se také stalo. Porozumění ve všech jazycích se všemi národy a náboženstvími, také s Izraelem, je stále na vzestupu.

13. května 2005 určil papež Benedikt XVI. za svého nástupce jako prefekta kongregace víry arcibiskupa ze San Franciska v USA, Mgr. Williama Josefa Levadu. Mohl by to být, jak říkají ti zasvěcení, příští papež. Mgr. Levada s kardinálem Racingerem od 1986-1993 vydali společně nový katolický katechismus – zdařilé mistrovské dílo, aby římskokatolická víra byla učiněna věrohodnou. Přesto je nutno říci, že katechismus v porovnání se Slovem Božím, které zůstává na věky, navzdory použitým biblickým citátům nevyjadřuje biblickou víru církve Ježíše Krista v učení a praxi, nýbrž víru římskokatolického náboženství.

Mělo-li by dojít k tomu, že Mgr. William Josef Levada by se stal příštím papežem, naplnilo by se, co řekl Boží muž William Branham z USA 19. prosince 1954: „Věřím, že v jednom z těchto nádherných dnů, až se náboženské organizace sjednotí ve Světové radě a nový papež přijde podle proroctví ze Spojených států a tam bude dosazen, bude ten obraz zvířete zformován. A říkám vám, potom bude ta pravá církev Boží dána dohromady, všichni opravdově věřící z metodistů, baptistů, presbyteriánů, letničních, Svatých poutníků atd., ať jsou odkudkoli, oni se sejdou a budou upevněni v lásce Boží. Skrze to bude Tělo Pána Ježíše Krista ze všech věřících spojeno.“

Papež Benedikt XVI. vyjádřil toleranci vůči všem náboženstvím a kulturám – jistě s jasným cílem, všechny přivést pod patronát Říma. Napomíná, aby se Evropa rozpomněla na své „křesťanské kořeny“. Musíme si dovolit otázku, jestli je tím míněno období nuceného pokřesťanšťování, doprovázené nuceným křtem a které bylo ukončeno za vlády Karla Velikého. V každé epoše byla evropská půda napájena krví, především v roce 782  vyvražděním 4500 odbojných Sasů. Také se nabízí otázka, o jakou se jedná setbu, která zapustila kořeny. Byla to setba Slova opravdového evangelia Ježíše Krista, jak je kázali Petr a apoštolé, nebo to byla setba výkladů Písma z poapoštolské epochy církevnických otců? Všechny církevnické instituce a náboženství a také papežství mají právo předkládat svou víru, ale pokud se na Krista odvolávají, musí se nechat přezkoušet Slovem Božím. Jen tak neomylně zjistíme, co je lidské, náboženské podání a tradice, do čehož jsme se všichni narodili, a co je skutečně biblické zvěstování, učení a praxe.

V knize kardinála Josefa Ratzingera, nynějšího papeže Benedikta XVI., „Úvod do křesťanství“ je podán vynikajícím způsobem na 340 stránkách celkový výklad z katolického hlediska. Nám se však jedná o uvedení do spásné rady Boží z Božího hlediska. Slovo „křesťanství“ v Bibli opravdu není ani jedinkrát uvedeno. Čteme jen, že ti, kteří v Antiochii uvěřili v Ježíše Krista, byli nejprve nazváni křesťany (Sk.11:26) Slovo „Kristus“ znamená „Pomazaný“ a ti věřící, kteří byli pomazáni Duchem, byli ti Duchem pokřtění (Mat.3:11; Sk.2 aj.) – „křesťané“  - „pomazaní“ (2.Kor.1:21-22).