Manželství prastarý problém – výklad z biblického hlediska
/ Ewald Frank
8. Manželství
Bůh chtěl mít harmonické manželství. Jestliže má ale v manželském životě vládnout harmonie, pak předpoklady pro ni musí být vztvořeny již před manželstvím. Svobodným mladým mužům píše apoštol o odkazech, které dal v »pověření Božím«:„Neboť to jest vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se vyvarovali smilnictví, aby každý z vás dokázal, získat si svou vlastní ženu ve svatosti a poctivosti, ne ve vášnivé žádosti jako pohané, kteří Boha neznají, aby se nikdo nezadlužil v přehmatech a v té věci přelstil svého bratra; neboť soudcem jest Pán nad všemi takovými přečiny, jak jsme vám to již dříve řekli a důrazně dosvědčili; Bůh nás nepovolal k nemravnosti, nýbrž k posvěcení. Mimo to, kdo tyto odkazy míjí bez povšimnutí, ten nepohrdá člověkem, ale Bohem, tím samým, který vám také Svého Ducha svatého dává do srdce.“ (1. Tes. 4, 3-8).
Potom, co Pán mluvil jasně o manželství, rozvodu a novém sňatku, čteme:„Tehdy Mu řekli učedníci: »Jestliže je to tak v právním vztahu muže a ženy, tak není radno se ženit.« ON jim ale odpověděl:»Ne všichni chápou toto slovo, nýbrž jen ti, kterým je to dáno. Někteří jsou totiž k manželství nezpůsobilí, kteří jsou takto narozeni; a jsou k manželství nezpůsobilí, kteří jsou neschopnými k manželství učiněni lidskou rukou; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské.“ (Mat. 19, 10-12). Když tyto tři věci se na mladého muže nevztahují, pak by neměl váhat, převzít odpovědnost za život, a oženit se jako bratr v Kristu se stejně smýšlející sestrou v Kristu. Mladí bratři, kteří vstup do manželství promeškají, se přirozeně dostanou dříve nebo později do tělesných útrap. Bůh přece ví, proč zavedl manželství. Proto je psáno:„Jest lépe se oženit, nežli muka trpět.“ (1.Kor. 7).
Byl to zřejmě bratr Branham, který k mladým bratrům, kteří stojí před tímto rozhodnutím, promluvil v jednom kázání asi v tomto smyslu:Až tehdy, jestliže nemůžeš bez ní být a žít, že bys ji dokonce chtěl pojmout do sebe, pak víš, že ona je ta správná. To mi připomíná osm kapitol v Písni Šalomounově, které popisují vztah nevěsty a manželského stavu. V kapitole 8, vv. 6-7, je vyjádřena vzájemná vroucnost: „Ó, polož mne na srdce jako pečetní prsten, jako pečetní prsten na tvou ruku! Neboť silná jako smrt je láska a její vášeň tvrdá jako podsvětí; její žhavost je ohnivá, plameny její, jako plameny Boží. Ten nejmocnější příval není mocen lásku uhasit a proudy nejsou schopny ji odplavit; nabídl-li by kdo všechno jmění svého domu za takovou lásku, sklidil by jen posměch.“
Rovněž dívka by měla čekat, až přijde ten pravý, se kterým může sdílet celý život – ale ne tak dlouho, až by pominul rozkvět jejího mládí (1. Kor. 7, 36). Neměla by se pouštět do dobrodružství, ale své panenství vzít s sebou do manželství, za což jí bude její muž po celý život děkovat. Může to znít staromódně, ale vyplatí se to pro štěstí celého života.
Až do našeho času bylo zvykem, že dívka zůstala v rodičovském domě, dokud nevstoupila do manželství a nezaložila svoji vlastní rodinu. Ale moderní trend se ubírá směrem, opustit co nejdříve rodičovský dům, osamostatnit se, stát na vlastních nohách a výhybky nastavit pro samostatný, nezávislý život, který není bezpodmínečně zaměřen na to, splynout v páru. Zde je na místě otázka, jestli takové děvče je pak později jako manželka vůbec schopné se svému muži biblicky podřídit a začlenit se do harmonického manželského života.
Přehnaný spěch není pro svatbu na místě, protože zde se jedná o rozhodnutí pro celý život. Oba dva by předtím měli mít jasno, jestli se opravdu shodují až i k otázkám víry. Musí to být tak, jak to Bůh Pán sám řekl: „Chci mu stvořit pomocnici, která by se k němu hodila.“ Jen potom máme jistotu, že dva lidi pro celý život svedl dohromady opravdu Bůh.
Bůh říká ještě více, také mužům:„Muži, milujte své ženy, jako Kristus miloval Svoji církev a obětoval se za ni“ (Ef. 5, 25). „Právě tak muži, žijte rozumným způsobem společně s vašimi ženami, jako se slabší částí a prokazujte jim dlužnou čest …“ (1. Petr. 3, 7a). Muži jsou nakloněni k nerozumnosti, proto to naléhavé napomenutí k rozumnému způsobu žití se svou ženou a ctít ji, nezacházet s ní jako s rohožkou nebo služkou.
Ženy mají nechat ze sebe udělat líbeznou bytost (1. Petr. 3), která k ní muže přitahuje. Žena může již zde na zemi navodit v domě nebeskou atmosféru, ve které se muž a děti cítí dobře. Jestliže nedá pozor, a je pro ni přiléhavé, co Bible říká o hádavé ženě, může proměnit vlastní dům v peklo a manželství a rodinu zničit.
Dále ten apoštol jasně píše:„Muž nechť prokazuje své ženě dlužnou manželskou povinnost, a také žena svému muži! Žena nerozhoduje o svém těle, ale její muž; stejně tak nemá muž právo rozhodovat o svém těle, nýbrž žena.“ Tak Bůh manželskou, v srdci mezi sebou spojenou, v lásce vykonanou »rovnoprávnost« harmonicky uspořádal, jak sám řekl:„… a ti dva budou j e d n o tělo.“ (Mat. 19, 5). Pavel zde k tomuto danému základnímu zákonu pro manželství ještě přidává:„Neodpírejte se jeden druhému, jedině na základě oboustranného souhlasu pro čas, abyste se věnovali modlitbě, ale potom se zas sejděte, aby vás satan z důvodu vaší nezdrženlivosti neuvedl do pokušení!“ (1.Kor. 7, 3-6). Běda muži nebo ženě, kteří by náhle v manželství zase chtěli rozhodovat o svém těle! Ti, kteří jsou sami, o sobě rozhodovat mohou, ženatí již ne, tak to dosvědčuje náš text. Jen pokud je toto slovo oběma skutečně praktikováno, je v pozemské a Boží lásce vestlané manželství možné.
Jestliže se jeden, ať muž, či žena bez oboustranného souhlasu odpírá, pak je to jasné přestoupení Slova a to je namířeno proti manželskému partnerovi. Kdo míní, že existuje možnost druhému se smět odepřít a dokonce pro to uvádí důvody, je tímto vyzván, dokázat to z Písma. Nikdo není zvláštně svatý nebo vyléčen, jestliže se odpírá manželskému partnerovi, více méně naráží proti tomu, co Písmo svaté pro manželský život pevně uložilo. Při manželství není nic nesvatého, nic k zavržení. V manželství nemůže každý dělat, co by chtěl. Všechno musí být sladěno. Milost znamená, také v manželském soužití zůstat v mezích Slova.
Již v zahradě Eden Bůh Pán řekl ženě:„… a budeš mít žádost po svém muži!“ U muže je to úplně přirozené a samozřejmé; jemu to nemusí být zvlášť říkáno, neboť je vybaven přirozeným rozmnožovacím pudem. Proto je psáno, že je žena stvořena pro muže.Jemu je vroucí společenství dáno jako odplata za námahu v denním životě. V Kaz. 9, 9 je k tomu napsáno:„Užívej života se svou ženou, kterou jsi zamiloval, ve všech dnech všedního života, které ti Bůh pod sluncem dává, po všechny tvé dny; neboť to je tvůj podíl v životě a odměna za námahu, se kterou se pod sluncem namáháš.“
Apoštol dále píše o těch, kteří převezmou zvláštní odpovědnost, když se ožení:„Útrapy ve všedním životě budou mít …“ Tak to je, ale nouze není nikdy větší nežli pomocník. „… Ale kdo se oženil, stará se o věci tohoto světa, chce se líbit své ženě. Nevdaná žena pečuje o to, co je Páně, aby byla svatá tělem i duchem, ale vdaná se stará o věci tohoto světa: chce se líbit svému muži.“ (1. Kor. 7, 33-34). Kdo se žení, přece ví, že dvě cesty pomíjejí v jedné cestě. Obývací pokoj a ložnice, ano, celé bytí je zaměřeno na »soužití dvou«. V manželství neexistují »samotní«, žádný vlastní život.
Dokonce ženám, jejichž muži ještě nejsou na správné cestě, dal apoštol Petr tu nejlepší radu, kterou si jen můžeme pomyslet:„Právě tak vy, ženy, buďte vašim manželům poddány, aby i takoví, kteří jsou Slovu neposlušní, skrze putování jejich žen beze slov získáni byli, jestliže spatřují vaše obcování v Boží bázni.“ (1. Petr. 3, 1-2), tedy ne hádkou a předhazováním, napomínajícími slovy, nýbrž jak Písmo svaté v našem textu říká, předžitým putováním.