Freie Volksmission

Jesus Christus ist derselbe gestern, heute und in Ewigkeit. Heb.13.8

Sprache

Duchovní pokrm v pravý čas / William Branham

Sprache tschechisch

1. část




V Jeffersonville 18.7.1965

Jenom věř, jenom věř,

Všechno možné je, jenom věř.

Nyní věřím, nyní věřím,

Všechno možné je, nyní věřím.


Postůjme se skloněnými hlavami. 

Pane, nechť toto není pouze píseň, ale že bychom z hloubi našeho srdce mohli zpívat: „Nyní věřím.“ Potom, co Pán Ježíš vykonal mocné skutky, řekli jednou Jeho učedníci: „Pane, nyní věříme.“

Ježíš odpověděl: „Nyní věříte?“ 

Oni řekli: „Nyní víme, že všecko víš a nikdo se Tě nepotřebuje ptát.“ Otče, dnes večer poznáváme, že Ty nepotřebuješ poučení od nás, ale my od Tebe. A tak prosíme, abys nás učil modlit se, jak máme žít a věřit. Daruj nám to, Pane, v této bohoslužbě. Jestliže nám něco schází, tak nám to daruj. Prosíme o to ve jménu Ježíše. Amen.

Vím, že dnes večer zase musí mnozí z vás stát, a venku jsem potkal jiné, kteří mi řekli, že v kapli nenašli místo, a budou poslouchat bohoslužbu v radiu. Proto si dnes večer pospíšíme, jak jen to půjde. Bohoslužbu dnešního nedělního večera posvěcujeme obzvláště modlitbě za nemocné. Pokud to bude možné, svoláme modlitební řadu. Tato bohoslužba má být každopádně posvěcena modlitbě za nemocné.

Chtěl bych, abyste byli vzděláni ve svatých Božích nařízeních, ve víře – ve víře této hodiny. Víra! Abychom byli vzati nahoru, potřebujeme více víry než v předešlých obdobích, neboť se jedná o víru k vytržení. Proto bychom chtěli, abyste dnes večer věřili všemu, co uvidíte a uslyšíte; slova, která jste slyšeli během těch kázání, divy a znamení, která jste viděli. Chtěli bychom, abyste toto všechno shrnuli ve svých srdcích a zvážili, jestli je to od Boha či ne.

Má to být tak, jak tehdy řekl Eliáš: „Jestliže Pán je Bohem, pak služte Jemu!“ (1.Král.18:21) Jestliže je Ježíš pro křesťana středobodem všeho, potom, mám za to, bychom měli všechno ostatní nechat být a přidržet se Jeho. Myslete na to, že On je stěžejním bodem, On je Hvězdou „Polárkou“. ON je to definitivní, On je absolut. Je tou Hvězdou Polárkou, na kterou ukazuje kompas, podle nějž se plavíte. Kompas, na který vás odkazuji, abyste se jím řídili, je Slovo, a Slovo vždy odkazuje na Něho.

Pociťujeme, že v tomto národě prožíváme zlý čas plný nouze, zkoušek a zmatků. Děje se všechno možné. Mám někdy pocit, jako bych se nalézal na lodi na rozbouřeném moři a jakoby zodpovědnost za loď spočívala na mně. Ptám se: „Jak to máme zvládnout? Opět se již blíží zpěněná vlna, která stokrát převyšuje moji loď.“ Ale my přemůžeme každou z nich, neboť skrze Něj jsme více než vítězové. Kapitán pevně drží lano, které je přivázané ke konci lodi a On nás tím protáhne. Tak každou zdoláme.

Dnes večer si pospíšíme a co možná nejdříve vás propustíme. Vážíme si toho, že překonáváte dlouhé vzdálenosti, abyste sem přišli a také obětí, které tím přinášíte. Vede mne to k tomu, abych tady stál, mluvil k vám a činil všechno, abych vám pomohl. Ale vždy chci do toho vložit všechno, co je jen možné, abych vám v přítomném čase poskytl pokud možno tu nejlepší pomoc. Jestliže ale lidem dáme mnoho najednou, nejsou s to všechno podržet. Musíme vždy vzít jen jedno, až tomu porozumí. Jakmile je to v srdci pevně zakotveno, pak je můžeme poučovat o něčem jiném. Musíme postupovat krok za krokem.

Nyní se modlete a buďte dobré mysli. Věřte dnes večer ve své uzdravení. Nevěřím, že máte v srdcích nějakou otázku ohledně času, v němž žijeme. Nevěřím, že máte nějakou pochybnost, jestli je Bůh uprostřed Svého lidu nebo ne. Jsem si jist, že všichni věříte, že On je zde. V mém srdci o tom není žádná pochybnost. Vím, že můj lid, moji přátelé, přátelé Kristovi, děti Boží tomu věří.

Jestliže víme, že máme zvěst od Boha a přinášíme ji lidu, a vidíme, že ji lidé přijímají, pak mě to naplňuje velikou radostí. Potom se díváme zpět a říkáme: „Dík buď Tobě, Otče.“ Ó, jaká je to radost, vidět, že děti jedí chléb, který je jim poslán! Víte ještě, že toto bylo před lety ukázáno ve vidění v kapli? „Chléb života“, ano. Bratře Neville, vzpomínáš si na to. Byl to mocný čas.

Nemyslím, že je správné mít bohoslužbu, aniž bychom četli Slovo a mluvili o něm, ať již je to bohoslužba s uzdravováním nebo jiná. Mám za to, že není mezi námi někdo cizí a tak všichni chápeme, co znamená uzdravování. Není to něco, co by pro vás mohl udělat někdo jiný, ale to, co pro vás již učinil Bůh.

Se spásou je to právě tak. Jediné, na čem záleží, je přivést lidi k tomu, aby uvěřili, že je to pravda. Bůh to učí ve Svém Slově a pak to potvrzuje u těch, kteří tomu věří. ON přece řekl: „Všechno je možné pro toho, kdo věří.“ (Mk.9:23)

Říkáte: „U Boha není nic nemožného.“ Bůh je přece Osoba. Věříte tomu? Pak také u vás není nic nemožného, neboť: „Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Při vás a pro vás není nic nemožného, jestliže jen můžete věřit.

Nyní bych chtěl číst z 1.Král., 17 prvních šest veršů, dá-li Pán.

Tedy Eliáš Tesbitský, obyvatel Galádský, mluvil k Achabovi: Živ je Pán Bůh Izraelský, před jehož obličejem stojím, že nebude těchto let rosy ani deště, jedině podle řeči mé. 

I stalo se slovo Páně k němu řkoucí: Odejdi odsud a obrať se k východu, a skryj se u potoka Karit, který je naproti Jordánu. 

A budeš z toho potoka píti, krkavcům pak jsem přikázal, aby tě tam krmili.

Který odešel, učinil, jak mu přikázal Pán. Nebo odešel, usadil se při potoku Karit, který byl proti Jordánu.

A krkavci přinášeli jemu chléb a maso každého jitra, též chléb a maso každého večera, a z potoka pil.“

Nechť dá Pán požehnání ke čtení Svého Slova. Mé téma, které z toho textu vyjímám, zní: „Duchovní pokrm v pravý čas.“ Dnes dopoledne jsme měli lekci, jak se dělá bohoslužba, nebo vlastně jak se pokoušíme Jemu činit službu, aniž by to byl správný čas, správné místo a správná osoba.

Nyní to téma zní: „Duchovní pokrm v pravý čas.“

O proroku Eliášovi víme jen velice málo. Víme, že byl služebníkem Božím, a sice služebníkem Božím té hodiny.

Bůh Svého ducha, který byl na Eliášovi, použil již třikrát a zaslíbil, že jej použije ještě dvakrát. Pětkrát – to je číslo milosti. ON jej použil nejprve na Eliášovi (1.Král.17:1). Pak přišel v dvojnásobné míře na Elizea (2.Král.2:9). Byl také na Janu Křtiteli (Mal.3:1 a Mat.11:14) a má přijít opět, aby shromáždil Nevěstu (Mal.4:5) a potom ještě jednou, aby s Mojžíšem vyvolal Židy ven (Zj.11:3). To souhlasí. Pětkrát Bůh použije ducha Eliáše, a třikrát se to již stalo.

Nevíme, odkud tento veliký prorok přišel, jen tolik, že byl z Tesby. 

O prorocích toho víme málo. Velice zřídka se dozvídáme, odkud přišli. Nevím o žádném, který přišel z některého kostela nebo z nějakého významného kmene. Všichni to byli obyčejní, často nevzdělaní muži, ale nebojácní. Jen někteří z nich uměli psát, mezi nimi Izaiáš a Jeremiáš. Mnozí z nich ani nepsali. Eliáš, tento velký muž, nenapsal nikdy nic. Důvod, proč mnozí proroci sami nepsali, byl pravděpodobně ten, že psát neuměli. Byli to drsní muži. Sotva je někdo v Bibli souměřitelný s těmito starými proroky, kteří odporovali královstvím, králům, lidem, kostelním sborům a všem ostatním, a drželi se pevně Božího Slova. A Bůh potvrzoval, že měli pravdu. Byli to velice drsní lidé.

Eliáš byl zřejmě jedním z nejdrsnějších z nich. Byl mužem z pouště. Bible říká, že měl plášť ze srsti a kožený opasek kolem boků. Vous mu zakrýval celou tvář. Myslím, že to byl muž, který vypadal velice drsně.

Tento druh ještě nevymřel. Nejsou všichni mrtví. Mnozí z vás četli o nicejském koncilu, kdy zakládali organizaci, všechny ostatní sbory rozpustili a chtěli je přinutit, aby se staly kostelem. Během tohoto koncilu v Nicei vystoupili drsní muži jako Eliáš, kteří jako on přišli z pouště a živili se jen bylinami. Velcí, drsní muži. Ale hodnostáři, ti vysoce postavení Konstantinové, jejich hlasy umlčeli. Tito proroci věděli, že to pšeničné zrno, – církev-Nevěsta – musí padnout do země, jak se to stalo také s pšeničným Zrnem, Ženichem. Tam to leželo asi tisíc let.

Proto dnes v knihách píší: „Kde je ten mlčící Bůh, který mohl přihlížet, jak mordovali malé děti a lvi trhali ženy na kusy? ON je v nebi a nic proti tomu nepodniká.“ Oni neznají Slovo. Pšeničné zrno muselo padnout do země. Jak mohl spravedlivý Bůh přihlížet tomu, když plivali na Jeho vlastního Syna a byl zabit atd.? Protože to bylo podle Slova. Muselo se to stát. Tak tomu je až do této hodiny.

Eliáš byl velikým mužem. Stál proti hříšné generaci. Achab byl králem; již jeho otec před ním byl zlý. Po Šalomounovi přicházel jeden špatný král za druhým. Achab, který v Samaří vládl 22 let, byl nejhorší z nich. Byl stoupencem všeho moderního. Věřil v náboženství, ale činil všechno podle moderního trendu. Měl 400 židovských proroků; všichni byli dobře vyškolení a vzdělaní. Ale když mu jednoho poslal Bůh, tak tomu nevěřil. Byl to Eliáš. 

Eliáš Tesbitský byl mužem pouště. Nebyl vznešený, byl drsný. Jednou, když Achab tolik hřešil, že to Bůh již nedokázal déle snášet, promluvil k Eliášovi na poušti. Jak jsem to již často líčil, šel cestou do Samaří: Možná, že bílý vous mu zakrýval celou tvář; pleš se mu leskla na slunci; mhouřil oči. S holí v ruce a úsměvem na tváři předstoupil před krále Izraele a řekl: „Ani rosa nespadne, jedině na mé slovo.“

Bůh nám dej takové muže, takové, kteří vědí, že mají co činit s tím „TAK PRAVÍ PÁN“.

Víme, že Bůh k němu předtím mluvil. Bůh k němu mluvil a proto se ničeho nebál. Neměl strach, že by se nenaplnila jeho zvěst. Věděl, že se to musí stát. Věděl, že to bylo na základě slova Páně, a byl si vědom, že byl Božím prorokem té hodiny. Proto se nestaral, jestli mu král setne hlavu, nechá jej zavřít do vězení nebo co jiného by s ním mohl udělat. Měl pověření: TAK MLUVÍ PÁN pro krále. Jak drsný člověk! Ale tomu oznámení velikého sucha něco předcházelo.

Bůh nenechá hřích bez trestu. Musí být trestán. Co by byl zákon bez trestu? Co by bylo platné říkat: „Je to protizákonné, jezdit přes křižovatku na červenou“, jestliže by za to nebyla uložena žádná pokuta nebo jiný trest! Pak by to ani nebyl zákon. Tedy hřích musí také být trestán. Jestliže Bůh stanoví zákon a tento zákon není respektován, pak musí následovat trest.

Ten národ přestoupil všechny Jeho zákony. 

Ó, měli velký kostel; měli chrám. Měli mnoho vzdělaných mužů. V celé zemi byli proroci. Měli pro ně dokonce školy, z nichž vycházeli jako ze stroje. Měli velký počet proroků, kněží a učených Písma, tedy hojnost a nadbytek náboženství, ale od Slova Božího byli hodně vzdálení. Proto Bůh povolal jednoho muže, který se nalézal zcela mimo jejich řady a poslal jej s tím TAK PRAVÍ PÁN.

Pozorujte, jak se Bůh o Svého proroka staral, ještě než jej vyslal se zvěstí. ON řekl: „Eliáši, jdi ke králi Achabovi, a řekni mu tyto věci.“ A hned poté: „Jdi odtud, neboť jsem pro tebe připravil místo, kde budeš po dobu sucha. Postarám se o tebe, Eliáši, jestliže budeš zvěstovat Mé slovo a učiníš, co ti říkám.“

Dnes večer bych chtěl tuto mocnou Eliášovu službu a jeho čas porovnat s hodinou, v níž žijeme. Věřím, že je to dokonalý symbol. Kdybychom měli čas, mohli bychom to konfrontovat s dějinami národů. Ale chtěl bych mít více času pro modlitební řadu. 

Při malém ohlédnutí bychom zjistili, že Izrael Palestinu obsadil stejným způsobem, jako jsme se my usadili v Spojených státech. Přišli jsme do této země, vypudili jsme domorodce, Indiány, a obsadili ji. Totéž učinil Izrael z příkazu Božího pod vedením Jozue v Palestině. Vypudili domorodce a zemi obsadili.   

Jejich první králové byli mocní muži: David, Šalomoun – velké osobnosti. I naši první prezidenti byli velkými osobnostmi: Washington, Lincoln a jiní. Ale posléze byli ti prezidenti – vlastně králové – stále zkaženější, až konečně měli Achaba. To se dokonale vztahuje na náš čas. Lidé se stali natolik moderními, že pravé slovo Páně již nechtějí slyšet.

Můžete si představit, jak zvěst pravého, pravdivého Božího služebníka lidu připadala: „Ó, ten se přece zbláznil! Nemá rozum. Něco takového neexistuje.“ Oni byli nábožní, velice nábožní. Měli upřímné vůdce, byli to upřímní lidé. Byli opravdu nábožní.

Eliáš věděl, že potřeboval více než obyčejnou theologii, že obyčejná zvěst nevystačí, že je potřebí více než jen kázat Slovo, aby otřásl jejich kamennými srdci. Věděl: „Jen to TAK PRAVÍ PÁN mohlo přivést soud na tento lid! Všeho toho si byl vědom, když vystoupil s tím TAK PRAVÍ PÁN. Odmítnout to TAK PRAVÍ PÁN,  znamenalo soud. To vidíme také v našem čase. Tak to bylo vždy. Nezbývá nic jiného než soud, překročí-li se hranice milosti.

Nyní bych chtěl to, co se stalo s Eliášem, porovnat s dnešní církví. Bezprostředně před soudem obdržel tuto zvěst. Je to symbol, jak bylo o Eliáše postaráno v tom přirozeném. Dostal přirozenou potravu, neboť podle Slova Božího nemělo tři a půl roku pršet, nebo tak dlouho, dokud by Eliáš nepřikázal. „Až to řekneš, Eliáši, stane se to.“ Proto šel Eliáš ke králi a řekl: „Rosa ani déšť nespadne, jedině na mé slovo!“ To byl závažný výrok, mocná zvěst, že?

Teď to porovnáme s duchovním suchem dneška. Všichni jsme si více než vědomi, že v zemi panuje v duchovní oblasti veliké sucho. Víte, že to prorok předpověděl pro poslední úsek přímo před druhým příchodem Páně? „Aj, dnové jdou, dí Panovník Pán, že pošlu hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Páně.“  (Amos 8:11) Tento den, „pravé Boží Slovo slyšet“ je nyní zde. Přirozené sucho je symbolem pro duchovní. Hřích a nevíra prostřednictvím falešného učení a modernistů dostaly církev tam, že propadla blížícímu se soudu.

Oni se od Slova Božího a Jeho proroků odvrátili a přiklonili se k moderním názorům theologie na Slovo.

Víte, že Bůh vždy někoho posílá v časech jako je tento? Neboť nečiní nic, aniž by to předtím oznámil lidu a zjevuje to vždy skrze Své služebníky. 

V té době se Eliáš zdržoval na tajném místě, které mu Bůh připravil. Na to se nyní podíváme blíže, než budeme mít modlitební řadu. Eliáš měl tajné místo, které mu sám Bůh připravil. Ani sbor, ani král mu ho neposkytli; ani on sám si ho nevyhledal, ale Bůh mu připravil tajné místo, kde byl v době sucha živen, kde byl den po dni zaopatřován potravou. Nemusel se starat, co bude zítra nebo co když další pokrm nedostane. Bůh řekl: „Přikázal jsem krkavcům, aby ti nosili potraviny.“ Jak nádherná věc! Je to symbol na náš úkryt v Kristu.

Světová rada kostelů a všichni ostatní říkají: „Dny divů pominuly.“ Vidíme, že mocná síla Boží ze sborů odstoupila, a oni nejsou ničím jiným než znějící měď a zvučící zvony. Víme, že to souhlasí. Oni mají zdání pobožnosti ale sílu Boží zapírají.

Je to totéž, co jsme dnes dopoledne probírali s Davidem, když před truhlu smlouvy na voze zapřáhl dobytek, vezl ji pryč a vzdálil se od Slova Božího. Když jim bylo Slovo nabízeno a vykládáno, tak je odmítli, neboť od toho odbočili. To stejné udělali lidé ve dnech Eliášových. Odbočili od Slova. Mínili, že mají Slovo, ale neměli je.

Ale pozorujte: Vždy, když On se chystal nevěřící potrestat, věřícím připravil východisko. To dělá pokaždé. V těch dnech, když byl připraven zničit svět vodou, udělal cestu pro Noema. Když nechal Egypťany utopit, Svému lidu připravil cestu skrz moře. Bůh buduje cestu, a tam kde žádná není, tam je On sám cestou. Vždyť On je Cesta.

Jsme si vědomi toho, že se přibližujeme vstříc nejvýznamnější hodině celých dějin. Nejsou to rakety s atomovými hlavicemi, ze kterých bychom měli mít strach, ale ty kostely. Měli bychom být bdělými v hodině, v níž žijeme.

Inhalt 1 2 3