Křest, Večeře Páně a mytí nohou
/ Ewald Frank
Sprache tschechisch
Andere Sprachen
3. Předpoklad
Zásadní předpoklad, aby mohl být někdo pokřtěn, je osobní víra. Vzkříšený Pán dal Svým učedníkům krátce před Svým nanebevstoupením jasný příkaz: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude.“ (Marka 16:15–16) Na prvním místě tedy stojí zvěstování poselství o spasení, a ne náboženský úkon.
Kázáním o smíření, jehož se nám dostalo skrze Krista, toho Ukřižovaného, je lidem přiblížena Boží nabídka milosti. Jak je napsáno, přichází víra z kázání, kázání ze Slova Božího (Řím. 10:17). Přitom Duch svatý způsobuje v posluchačích potřebnou víru. Dochází k vnitřnímu souhlasu jednotlivce, k přisvědčení a vědomému přijetí božského daru milosti. Člověk proniká k osobnímu prožitku spasení a stává se věřícím. Podle Řím. 8 dosvědčuje Duch jednomu každému, kdo tuto zkušenost učinil, že se stal dítětem Božím. To je ta jistota spasení, jež před Bohem platí – skrze víru v ospravedlnění.
Nato následuje druhý krok: „Tedy ti, kteříž ochotně přijali jeho slova, pokřtěni jsou…“ (Skutky 2:41), tak je nám to oznámeno o dni založení novozákonní Církve. Výsledek prvního kázání o Letnicích byl mocný. Asi tři tisíce posluchačů ve víře přijali Slovo jako božské poselství a nechali se pokřtít. U tohoto biblického vzoru to zůstalo až do třetího století po Kristu.
Apoštolové i jiní muži vystrojení plnou mocí Ducha vycházeli a kázali evangelium. Jeden z nich byl Filip, jehož službou nastalo mohutné probuzení v Samaří. i tam lidé uvěřili a nato se nechali pokřtít (Skutky 8:16).
Evangelista veden Duchem potkal etiopského dvorního úředníka, který četl právě v 53. kap. proroka Izaiáše (Skutky 8:26–39). Ve verši 35 je napsáno:
„Tedy otevřev Filip ústa svá, a počav od toho písma, zvěstoval jemu Ježíše.“ Zvěstování se opíralo o prorocké Slovo, v němž již bylo předpověděno spasení, jež Bůh chtěl lidstvu darovat.
Uprostřed kázání přerušuje posluchač muže Božího, a praví: „Aj, voda, proč nemám být pokřtěn?“ Podmínka, kterou Filip dal v plném souhlasu se Slovem Pána a apoštoly, zní: „Věříš-li celým srdcem, slušíť.“ Spontánně přišla odpověď: „Věřím, že Ježíš Kristus jest Syn Boží.“
„I rozkázal státi vozu, a sestoupili oba do té vody, Filip i komorník. I pokřtil ho.“ (verš 38) I zde přišla víra z kázání a toto opět ze Slova Božího. Duch Boží působil na posluchače a neprodleně následoval biblický křest.
Petr byl v důsledku zvláštního zjevení poslán do Césaree do domu římského setníka Kornelia (Skutky 10). Jeho kázání mělo opět biblický výsledek. Je nám oznámeno: „A když ještě Petr mluvil slova tato, sestoupil Duch svatý na všecky, kteříž poslouchali slova.“ (verš 44) Aby ti, kdož uvěřili, naplnili všelikou spravedlnost, a učinili zadost rozkazu Pána, pravil apoštol: „Zdali může kdo zabránit vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteříž Ducha svatého přijali jako i my?“ (verš 47) Právě tak bude ještě dnes jednat každý opravdově věřící a nechá se biblicky pokřtít, i když Ducha svatého již přijal. Všechno, co je působené od Boha, probíhá až do konce nezměněným způsobem v úplném souhlasu.
Na nějaký křest dětí resp. pokropení kojenců nenajdeme v Písmu svatém ani jediný odkaz. Kdo se jej snaží ospravedlnit událostí v Lukáši 18:15–17, měl by číst ještě souběžná místa v Mat. 19:13–15 a v Marku 10:13–16. Z toho jednoznačně vysvítá, že Pán Ježíš na děti, jež k Němu byly přinášeny, kladl toliko ruce, bral je do Své náruče a žehnal. O nějakém křtu dětí Mistr nic neřekl. Ještě dnes přinášejí věřící rodiče v biblických sborech své děti, aby byly modlitbou Pánu zasvěceny a požehnány.
Ani druhé místo, z něhož lidé odvozují křest dětí, o tom nic nevypovídá. Když Pavel a Síla byli ve Filippis, stalo se něco nadpřirozeného a přišla veliká hrůza na strážného žaláře. Ptal se obou mužů Božích: „Páni, co já mám činit, abych spasen byl?“ (Skutky 16:30) Oni odpověděli: „Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen ty i dům tvůj.“ V následujícím verši čteme: „I mluvili jemu slovo Páně, i všechněm, kteříž byli v domě jeho.“ Zde opět vidíme věrné dodržení misijního rozkazu: nejprve se stalo zvěstování, jež slyšeli všichni příslušníci jeho domácnosti a ve víře přijali dříve, než se nechali pokřtít.
„A pojav je v tu hodinu v noci, umyl jim rány. I pokřtěn jest hned on i všickni domácí jeho.“ Strážný žaláře i ti, kteří se v domě nacházeli, přišli nejprve kázáním k víře a potom se nechali pokřtít. Ze žádného slova nevyplývá, že tam byly pokřtěny i děti nebo kojenci.
Dnes všeobecně známá praxe křtu postrádá jakýkoliv biblický podklad, což dosvědčují i církevní dějiny. Pochází z epochy brutálního, nuceného pokřesťanšťování, kdy byly celé domy i národy proti své vůli křtěny. Náhradou za víru, která je ke křtu nutná, přistupovali později kmotři, což je rovněž plně nebiblické. Jak můžeme z již předložených míst Písma jasně vidět, stojí člověk se svými rozhodnutími osobně před Bohem. Žel zvěstování v křesťanských církvích i svobodných církvích neodpovídá většinou apoštolskému vzoru, takže se ani biblické výsledky nedostaví.