Křest, Večeře Páně a mytí nohou
/ Ewald Frank
Language: czech
Other languages
6. Význam
Na počátku Nového zákona vystoupil Jan Křtitel a kázal: „Pokání čiňte, nebo se přiblížilo Království nebeské.“ Pán se na něho i jeho službu vícekrát odvolával. Mezi jiným řekl: „Tedy všecken lid slyše to i publikáni, velebili Boha, byvše pokřtěni křtem Janovým. Ale farizeové a zákoníci pohrdli radou Boží sami proti sobě, nebyvše pokřtěni od něho.“ (Luk. 7:29–30) Sám Ježíš Kristus se odebral do Jordánu a dal se Janem pokřtít a pravil: „…neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.“ (Mat. 3:13–17)
Od založení novozákonní Církve platí, co řekl Petr při svém prvním kázání po vylití Ducha: „Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů, a přijmete dar Ducha svatého.“ (Skutky 2:38)
Křest není přenechán posouzení jednotlivce, nýbrž je to nevyhnutelný krok poslušnosti pro každého věřícího. Kdo pro sebe ve víře přijal dokonalé dílo spásy a prožil ospravedlnění, začne následovat Ježíše. Křest sám o sobě se neděje k odpuštění hříchů; vykonává se u těch, kteří své odpuštění přijali. Podle 1. Petr. 3:21 je křest „…dobrého svědomí u Boha dotázání, skrze vzkříšení Ježíše Krista.“ Křtěný se přiznává ke Kristu, s Nímž byl ukřižován a umřel.
Oba, křtitel i křtěný se odeberou asi po pás do vody. Před konáním křtu řekne ten, kdo křtí: „Bratře (nebo sestro), na základě tvé víry tě křtím podle Slova Božího na jméno Pána Ježíše Krista.“ Připodobněno pohřbu, je křtěnec směrem dozadu úplně ponořen a opět vyzdvižen. Vyzdvižení křtěnce z „vodního hrobu“ zobrazuje, že dotyčný povstal s Kristem k novému životu. Proto by polití nebo pokropení nemělo být ani označováno jako křest.
Apoštol píše: „Pohřbeni jsouce s ním skrze křest, skrze nějž i spolu s ním z mrtvých vstali jste skrze víru, kteráž jest mocné dílo Boží.“ (Kol. 2:12) O nějakém „znovuzrození křtem“ Písmo svaté nic neučí. Učí však, že lidé, kteří prožili skrze Slovo a Ducha znovuzrození, se dávají pokřtít. Vodní křest neznamená ani automatické přijetí Ducha svatého. Křest Duchem je božská odpověď, jež věřícímu potvrzuje, že byl Bohem přijat. Je to skutečný prožitek.
V dopise Římanům stojí: „Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili. Nebo poněvadž jsme s ním vštípeni připodobněním smrti jeho, tedyť i vzkříšením budeme.“ (Řím. 6:4–5)
Galatským píše apoštol: „Všickni zajisté synové Boží jste v Kristu Ježíši skrze víru. Nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli.“ (Gal. 3:26–27) Nevstupuje přece suchý hříšník do vody a mokrý opět z vody, nýbrž se jedná o Bohem omilostněné a s Ním smířené lidi, kteří dosáhli jistoty spasení.
Apoštol Petr ukazuje nutnost křtu na příkladu archy Noemovy: „…když ono jednou očekávala Boží snášenlivost za dnů Noé, když dělán byl koráb, v kterémžto málo, to jest osm duší, zachováno jest u vodě. k čemuž připodobněn jsa nyní křest, i nás spaseny činí…“ (1. Petr. 3:20–21) Potopa zachvátila všechny, kteří se nenacházeli v arše. Jen několik jich uposlechlo kázání, uvěřili poselství proroka Noe a vešli.
Proč používá Petr toho příkladu s archou pro křest těch, kteří uvěřili? Kdo skutečně věří, ten činí, co Pán nařídil a dává se do Krista vekřtít. On je naše Archa, v Něm jsme ochráněni před přicházejícím hněvem soudu. Spása přichází skrze víru v Ježíše Krista. Kdo se stal věřícím, nechá se v poslušnosti Slova křtít na jméno Pána Ježíše Krista. Kdo neuposlechne božského nařízení, projevuje tím svoji nevíru, zůstává neposlušným a bude zasažen zkázou, což lze přirovnat k potopě ve dnech Noe.
Před tím, než nastala potopa, se jistě lidé ptali: „Pročpak musíme vejít do archy? Věříme přece v Boha. To postačí. Všechno běží svým obvyklým chodem.“ Nepoznali, že Noe mluvil v příkazu Pána. „Countdown“ (odpočet) ale ubíhal, nenadále byl ten den tady, ohlašovaná katastrofa nastala. Přes mnohá varování přicházející skrze kázání proroka přišel neočekávaně konec. Dveře byly zavřeny a ti, kteří zůstali venku, zahynuli. Momentálně by se mohlo zdát, jakoby všechno zůstávalo při starém (2. Petr. 3:4), avšak ve dni Ježíše Krista, který stojí blízko před námi, bude rozdíl zjeven. Znenadání udeří hodina Boží, doba milosti bude pryč a dveře budou zavřeny.
Potom bude provždy pozdě a zmeškané nemůže být již napraveno. Proto k nám Pán volá: „Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujtež srdcí svých…“ (Žid. 3:7) Stále ještě platí Slovo: „Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude.“ Kdo je ochoten vzít to vážně a uposlechnout? Pravá víra je živá a osvědčuje se v poslušnosti Slova Božího. Víra bez příslušných skutků, jak jsou v Slovu požadovány, je mrtvá sama v sobě a tak bezcenná. Je to ve skutečnosti jen náboženské vyznání víry, jež žádného člověka ještě nespasilo. Křesťanská učení nejsou nikomu nic platná, nejsou-li podle Písma. Naše spojení je skrze Slovo, které nás Duchem oživuje. Jen to, co přichází od Něho, také vede opět k Němu.