Oběžný dopis 12/2003
/ Ewald Frank
Limba: cehă
Alte limbi
7. Porovnání
Je na čase ještě jednou na tomto místě jasně říci, že jsou bratři, kteří působí mezinárodně, odvolávají se na Branhama, specializují se však na zvláštní témata, ale Slovu upírají bezvýhradné absolutno (pojem vyjadřující dokonalost a svrchovanost; to co existuje samo o sobě, nepodmíněně. Z hlediska náboženství je absolutno Bůh. - Encyklopedie). Dokonce Bibli často zcela dávají stranou a užívají jen citáty bratra Branhama, které k vlastní záhubě překrucují, jak se to dělo již za času Pavla (2.Petr.3:16-18). Tak se šíří jedno bludné učení za druhým, ať se to týká tvrzení, že Pán přišel již v roce 1966 nebo toho, že bratr Branham bude vzkříšen a bude mít shromáždění ve stanu. Všechna tato učení o tzv. „zjevení sedmi hromů“, o parusii (druhý příchod Ježíše Krista na konci věků) a co všechno ještě je, nelze v kázáních bratra Branhama ani ve Svatém Písmu nalézt. Zjevně se v našem čase v plném rozsahu naplňuje, co je psáno v 2.Kor.11:1-4: Na jedné straně se to týká služby apoštolů „nebo horlím o vás Boží horlivostí“, na druhé straně se to týká těch, kteří zvěstují jiné evangelium a lstivě si s ním počínají. Káží jiného Ježíše a jsou ovlivněni jiným duchem.
Pro tento poslední úsek apoštol Pavel předpovídá, že proti pravdě povstanou muži jako Jannes a Jambres. Kdo si přečte ve 4.Moj.12-17 kapitolu, může se přesvědčit, jakými zkouškami musel ten muž s Božím pověřením projít. My bychom se nikdy nic nedozvěděli o nějaké rotě Chóre, o Dátanovi a Abironovi, o synech Eliaba, kdyby se nejednalo o výkon služby spojené se spásnými dějinami. Tito muži, kteří patřili k církvi Izraele, ano, byli dokonce z levitských kněží, se přesto postavili s různými argumenty proti Mojžíšovi a Áronovi a jsou označováni jako „protivníci Pána“ (4.Moj.16:30).
Apoštol Pavel píše o těch, kteří se vydávají bludným duchům a přinášejí učení pocházející od démonů (1.Tim.4). Píše o Hymeneovi a Filétovi, kteří z cesty zbloudili, protože tvrdili, že vzkříšení již nastalo. Jejich učení se zažíralo jako rakovinový nádor a dokonce tím některé připravili o víru (2.Tim.2:17-18). Apoštol Jakub píše o těch, kteří od pravdy zbloudili, ale eventuálně mohou být odvráceni z bludné cesty (Jak.5.19-20). Petr píše o falešných učitelích, kteří tajně zavádějí bludná učení (2.Petr.2). Apoštol Jan píše o těch, kteří se oddělili a „odešli z našeho středu“ (1.Jan.2:18-27). Juda zase píše zcela zjevně o rouhačích, kteří se nejprve účastnili hodů lásky, pak ale v církvi vyvolali rozkol. Ve Zjevení 2 je psáno o mužích, kteří jsou porovnáváni s Balámem a jeho učením, o mikulášencích a o tom, co učí; dokonce je řeč o ženě Jezabel, která se prezentovala jako prorokyně a učitelka, aby sváděla Boží služebníky. Ale navždy platí Boží pořádek, že Bůh do církve postavil jen apoštoly, ne apoštolky, proroky, ne prorokyně, učitele, ne učitelky apod. (1.Kor.12), „pro spořádání svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova, až bychom se sběhli všichni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova.“ (Ef.4:11-13).
Co jsme tedy prožili zde v misijním centru v Krefeldu 5. a 6. května 1979, když dva muži vystoupili, aby jak bylo řečeno, byly ty „špičky“ zlomeny – tím byli míněni bratři Frank, Russ a Schmidt -, to byl přímý útok nepřítele proti církvi. Ti dva muži za našimi zády povstali proti Bohem ustanoveným služebníkům na objednávku dvou „prorokyň“ a tak se satan vplížil na podio, aby se naplnilo Písmo, jak to předpověděl Pavel skrze Ducha o Jannesovi a Jambresovi. Všechna zvláštní požehnání těch sedmdesátých let, která jsme prožili v přítomnosti Boží, zůstávají nezapomenutelná. Potom ale, když se zopakovalo: „Ubijte pastýře, a rozběhnou se ovce“, prošlo rozdělení manželstvími, rodinami a celým sborem. Tuto škodu může opět napravit jenom sám Bůh skrze odpuštění a smíření a tak odstranit nenávist a nepřátelství (Ef.2:13-16).
Bratry Leonharda Russe a Paula Schmidta Pán roku 1964 jmenoval příjmením a jménem a na Jeho pokyn byli postaveni do služby jako starší s plným souhlasem celého sboru. Zde máme od počátku božsky ustanovenou strukturu sboru. Tentýž Pán, který mi onoho pondělního rána 1962 při povolání přikázal jít do jiných měst zvěstovat Jeho Slovo, ale nezakládat žádné lokální sbory, mi v ten páteční večer 1964 přikázal, ustanovit Leonharda Russe a Paula Schmidta jako starší zde v domácím sboru. Církev Páně není lidským dílem, nýbrž dílo Boží z milosti. K naší orientaci je též psáno: „Rozpomeňte se pak na předešlé dny, v nichž osvíceni byvše, mnohý boj utrpení snášeli jste, buďto když jste byli i pohaněními a souženími jako divadlo učiněni, buďto účastníci učiněni byvše těch, kteří tak zmítáni byli.“ (Žid.10:32-33).
Ale tak to jednou je, že s předpověděným proroctvím pro poslední časový úsek je spojena také negativní stránka. Vždycky tam, kde je Pán v činnosti při budování Své církve, se satan pokouší ničit, ale brány pekla církev nemohou přemoci. Ale ona teď najednou tvoří jeviště duchovní roztržky. Ten drak se postavil před tu ženu, která porodí pacholíka, aby jej pohltil. On však bude vytržen, aby po svatební oslavě pásl všecky národy železným prutem (Zj.12). Spaseným je zaslíbeno vítězství Spasitele, oni patří k zástupu přemožitelů.
Přímo po útoku v Krefeldu vystoupili v zámoří dva bratři a napsali dopis, který byl vyslán z Tucsonu sloužícím bratřím v celém světě s doporučením, aby bratr Frank již nebyl přijímán. Od té první ničivé akce tady na základně stále ještě vystupují uprostřed zvěsti muži stojící pod týmž vlivem proti Slovu Pravdy, a přirozeně obzvláště proti tomu, kdo ho přináší a zvěstují vlastní výklady. Ti muži nekáží Slovo, stále citují proroka a zdobí jeho hrob. Ale jak je psáno, „jejich nerozum bude zjeven“ (2.Tim.3:1-9).
V čase takových zkoušek se zjevuje vlastní charakter těch dvou semen. Jedni nenávidí, druzí jsou nenáviděni. Kain nenáviděl Abele, Izmael byl proti Izákovi, Ezau pronásledoval Jákoba, atd. Jedni zrazují, druzí jsou zrazováni. Jedni obviňují, druzí jsou obviňováni. Jedni obžalovávají, druzí jsou obžalováni. Pravé děti Boží, které jsou opravdu narozené ze semene Slova a mají charakter Spasitele v celém svém bytí, nemohou vůbec nenávidět, nemohou zrazovat, nemohou obviňovat ani žalovat. V Gal.4:28-29 jsou opravdoví vyvolení popsáni jako „děti zaslíbení“: „My jsme tedy, ó bratři, tak jako Izák, synové zaslíbení. Ale jako tehdy ten podle těla zplozený protivil se tomu, který byl z Ducha, tak i nyní.“ Vyvolení nikdy nebudou pronásledovat jiné; naopak, budou se za ně modlit.
Když Pavel ve Sk.13:41 předkládal Židům spásnou radu Boží, kterou ale zavrhli, rovněž je označil jako „protivníky“ a citoval slovo z Ab.1:5: „Vizte potupníci, a podivte se, a na nic přiďte; nebo já dílo dělám za dnů vašich, dílo to, jemuž neuvěříte, byť vám kdo o něm vypravoval.“ Jedná se o dílo, které Bůh na závěr koná v těch Svých (Řím.9:28). Při své řeči se apoštol odvolal na slovo proroka Iz.49:6 a řekl: „Neboť tak nám přikázal Pán, řka: Položil jsem tebe světlo pohanům. abys ty byl spasením až do končin země. A slyševše to pohané, radovali se, a velebili slovo Páně a uvěřili všichni, kolik jich bylo zřízeno k životu věčnému.“ (Sk.13:47-48).
Nikoho by nemělo udivovat, že i nyní jako za času Pavla, když vystoupili odpůrci, nastává obrat ve zvěstování a věčně platné evangelium je kázáno těm, kteří je předtím ještě neslyšeli. Bůh skutečně v různých denominacích otevřel dveře. Co patří k průběhu spásných dějin, se opakuje. Mezi lidmi jsou odpůrci, kteří se starají o vyvolávání všeobecného odporu, jako reptání a vzpoury proti Pánu a Jeho pomazanému. To je vlastně zkouška, při níž se dělí duchové. Zasažen a zbaven důvěry má vždy být ten nositel Slova a také všichni bratři, kteří nesou stejné slovo. Odpůrci Božího poslání a Božího díla a všeho, co je s tím spojeno, chtějí dosáhnout toho, aby mohli dále pokračovat bez zábran sami. Vždy hledají chyby při druhých, a našli je při mnohých Božích služebnících. Neexistuje neomylnost Božího muže, - to si nárokuje jen papež a mnozí malí papežové. U pravého Božího muže je neomylné jen to věčně zůstávající Boží Slovo, které nese. Proto praví Písmo: „…ale Duchem svatým puzení byvše, mluvili svatí Boží lidé.“ (2.Petr.1:21).
Proroci byli z důvodu božské substance Slova nazváni „bohy“, ale žili a umírali jako lidé (Ž.82; Jan 10:34-38). Písmo nemůže být zrušeno, tak to při té příležitosti řekl Pán. Bůh každopádně Své dílo dokoná k blahoslavenému dni Ježíše Krista a všichni, kteří jsou z Boha narozeni, budou při tom. Nikdo ať si nemyslí, že Bůh si nechá líbit posměch a nebe naplní protivníky. Apoštol Petr o nich píše: „Kteří opustivše cestu přímou…“ předtím tedy po ní šli. A pokračuje: „Lépe by zajisté jim bylo, nepoznávati cest spravedlnosti“ (2.Petr.2:15-21). Jestliže Bůh někoho pošle a pověří, pak máme co dělat přímo s Ním nebo snad ne? Ten „odkaz do minulosti“ s ohledem na proroka nikomu nepomůže; minulost je za námi. Je to, jak řekl bratr Branham: „Lidé děkují Bohu vždy za to, co učinil, vyhlížejí po tom, co bude dělat, a jdou bez povšimnutí kolem toho, co právě dělá.“ Jestliže nechceme být odstaveni od toho, co Bůh právě dělá, musíme nyní více než dříve hledět kupředu.