Oběžný dopis 12/2003
/ Ewald Frank
Sprache tschechisch
Andere Sprachen
1. Oběžný dopis
Velice srdečně zdravím všechny, kteří náležejí k církvi Ježíše Krista v celém světě ve všech zemích a jazycích slovem z 2.Petr.3:9:
„Nemešká Pán s naplněním slibů, jakož někteří zato mají, že mešká…“
Před dvěma tisíci lety Pán v Jan 14 zaslíbil, že odejde, aby připravil místa pro ty Své a vrátí se, aby je odprovodil domů, ti praví věřící na to čekají. Vždyť Bůh, ten Věčný, má stanovený plán, podle něhož se všechno vyvíjí. I když to při povrchním posouzení vypadá, jakoby zůstávalo všechno při starém, stále více sledujeme, že jsme dorazili na konec konečného času. Sledujeme biblické proroctví v jeho naplňování ve všech směrech a připomínáme si slova našeho Pána: „Když se toto všecko počne díti, pozdvihněte hlav svých; proto že se přibližuje vykoupení vaše.“ (Luk.21:28; Mat.24:33). To se může stát každou chvíli. Po všech končinách Země se rozléhá půlnoční křik: „Aj, ženich jde, vyjděte proti němu.“ (Mat.25).
Věčně platné evangelium se hlásá, jak bylo předpověděno, než nastane konec, na svědectví všem národům. (Mat.24:14; Zj.14:6). S tím je též spojeno vyvolání církve-Nevěsty, její příprava a dokonání (2.Kor.6:14-18 aj.). Podle Sk.1:11 se Pán Ježíš sám vrátí tak, jak vstoupil na nebesa, jakmile zazní křik k probuzení a zatroubí pozoun Boží a hlas archanděla. Potom budeme vytrženi vstříc Jemu do povětří a budeme u Pána po všechen čas (1.Tes.4:13-18). My Jej uvidíme tak jak On je a budeme proměněni do Jeho obrazu (1.Jan.3:1-3).
Mezi mnohými znameními času upoutává naši pozornost obzvláště Izrael – fíkový strom (Oz.9:10), který ožil a nese ovoce (Mat.24; Luk.21). Židé se vrátili ze 143 zemí do země svých otců (Ez.36:24). V Jeruzalémě opravdu čekají na Mesiáše a přirozeně na stavbu chrámu (Zj.11:1). Právě tak jsme svědky obnovení „římské světové říše“ v Evropské unii, jak to již předem viděl prorok Daniel v kapitole 2:40-43 a 7:17-25. Sjednocením kostelů a světových náboženství pod římskou vládou se také přiblížil cíl světové vlády. Řím, „věčné“ město, jak je také nazýván, se jako duchovní velmoc zjevně ujímá vedení a ovládá světové velmoci. V prorockém slově je toto všechno shrnuto a správně zodpovězeno. To je „…to veliké město, které má kralovati nad králi země.“ (Zj.17:18)
Během pětadvacetiletého pontifikátu papeže Jana Pavla II. navázal Vatikán diplomatické vztahy s 82 zeměmi. Ty 102 cesty se mu coby hlavě státu vyplatily. Papež všude líbal „matičku zem“, aby „matce – kostelu“ připravil půdu a nakonec všechny ovládl jako „vrchní (nejvyšší) otec“ – „Pontifex Maximus“. Nyní je to celkem 174 států, s nimiž si stát Vatikán vyměnil velvyslance. Má zastoupení všude tam, kde se utváří světová politika – v New Yorku při OSN, také v Bruselu při EU. „Evropo, rozpomeň se na své křesťansko-katolické kořeny!“, zní jeho zvěst vzhledem k evropskému sjednocení. Na Zemi jsou mnohé kultury, avšak jen jediná opravdová „vůdčí kultura“. Aby všechny dostal na svou „loď“, vymyslel Vatikán pro židovské, křesťanské a muslimské náboženství nový slovní pojem: „abrahamitská náboženství“. Tento vývoj konečného času, obzvlášť pokud se to týká „Blízkého Východu“ - známý jako „mírová politika“-, mohou znalci Písma zařadit (1.Tes.5:1-3).
Ale naše hlavní záležitost se týká církve Ježíše Krista, které byla dána obzvláštní zaslíbení. Jen ti skutečně biblicky věřící poznávají dalekosáhlé události času i zvěst té hodiny. Přijímají zaslíbené semeno Slova, jsou znovuzrozeni k živé naději (1.Petr.1:20-25) a tvoří církev prvorozených (Žid.12:22-24).
Ježíš Kristus, ten Syn Boží, je Hlavou Svého těla – církve (Kol.1:18-21). Je prvorozený mezi mnohými bratry (Řím.8:29). Byl tím zaslíbeným Semenem (1. Moj.3:15), které přišlo a rozšláplo hadovi hlavu. Byl samo Slovo, které se stalo masitým tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1). Těm Svým dal zaslíbení: „Ještě maličko a svět mne více neuzří, ale vy uzříte mne…“ (Jan 14:19). „A aj, já s vámi jsem po všecky dny až do skonání světa.“ (Mat.28:20). Po Svém vzkříšení se Pán zjevil jen těm Svým; nevěřící Jej ani jednou nespatřili (Luk.24; 1.Kor.15 aj.). Nevíra lidi zatracuje k oddělení od Boha; víra spasí do Boží přítomnosti. Opravdové Boží děti jsou právě tak dětmi zaslíbení (Řím.9:8), jako Spasitel byl jako Syn zaslíbeným Zachráncem (Iz.9:5-6).
Nyní nám jde o orientaci odpovídající Božímu spasitelnému plánu pouze na biblickém základě. V první křesťanské generaci měl apoštol Pavel za úkol objasnit především průběh spásných dějin. O Izraeli, starozákonním lidu smlouvy, píše: „Což tedy? Čeho hledá Izrael, toho nedošel, ale vyvolení došli toho, jiní pak zatvrzení jsou.“ (Řím.11:7). Tak to bylo s Božím lidem tehdy: Kdo věřil, dosáhl cíle; kdo nevěřil, byl zatvrzen – tak je to až do konce času novozákonní církve! Proto vždy a všem platí napomenutí z Žid.3:7-19: „Dnes, slyšeli-li byste hlasu jeho, nezatvrzujte své srdce…!“
Aby nikdo nezůstal bez varování, nechť je to tu ještě jednou řečeno: Všichni věřící v různých sborech, úplně jedno, čemu věří jsou víceméně spokojeni sami se sebou. Všude se konají slavnostní bohoslužby, probíhají zajímavé programy. Ale většina pomíjí to, co Bůh pro závěr zaslíbil, jako ti přísně věřící Židé tehdy. Také v těch slavnostních charismatických shromážděních jsou miliony vedeny kolem toho, co Bůh koná v přítomnosti.