Sedmdesát Danielových téhodnů
/ Ewald Frank
Language: czech
Other languages
6. Znamení času
Navázání diplomatických styků mezi Izraelem a státem Vatikán není ta předpověděná smlouva. Taková navázání diplomatických styků jsou mezi státy světa obvyklá a nejsou časově omezená. Smlouva na sedm let se nebude týkat výměny velvyslanců a zřízení diplomatických zastupitelství, nýbrž tato smlouva uspořádá a stanoví práva a povinnosti tří světových náboženství zastoupených v Jeruzalémě. V Izraeli a Jeruzalémě nacházíme místa, která jsou svatá lidem židovského, křesťanského i islámského vyznání. Existuje jen jeden člověk na zemi, k němuž jak židé, tak i muslimové vzhlížejí s velkou úctou, a to je papež, který je všemi náboženstvími respektován jako hlavní osobnost. Také jeho poměr k arabskému světu je nezkalený. Tak připadne Vatikánu role při vyjednáváních, aby vyhověl přání Izraele a aby stavba chrámu byla zahrnuta do smlouvy. Bude přitom mluvit o lidských právech a o tom, že ta tři monoteistická náboženství mají stejný význam. To všechno se stane, aby bylo naplněno Písmo. Co se týče časového rozvržení proroctví Danielova, tedy o tom jednomyslně učili všichni známí muži církevních dějin, počínaje Ireneem, který působil ještě s Polycarpem a ten zase ještě s Janem, který sepsal Zjevení. V novověku to byli historikové Larkin, překladatel Bible Scofield a Boží muž William Branham, jejichž shodné výpovědi máme k dispozici. Lidé často neposlouchají bedlivě při otázkách, a tudíž ani odpovědi nerozumějí správně. Je-li například otázka: "Kolik času je určeno Židům po dobu služby obou proroků?", potom zní odpověď: "Tři a půl roku." Jestliže však otázka zní: "Jaký časový úsek je mezi koncem času milosti pro národy a počátkem Tisíciletého království?", pak na ni musí být příslušná odpověď. Kdo se však domnívá, že by mohl poznat rozpor v tom, co bratr Branham učil, ten si nepovšiml v tom případě příslušných výroků Písma svatého. V kázání o "Danielových sedmdesáti téhodnech" neodpovídal na otázky, kterým by mohlo být špatně rozuměno; zde on přesvědčivě učil a stále opakovaně mluvil o sedmiletém časovém úseku Izraele v budoucnosti. Řekl: "So now, there`s no more guessing about it. We know now that each week meant seven years. Have you got it? Let`s say it together: `One week equals seven years.` Now we know we got it. One week equals seven years." (str.104). "To už není žádnou záhadou. Nyní víme, že každý týden znamená sedm let. Pochopili jste to? Řekněme to společně: `Jeden týden odpovídá sedmi rokům.` Nyní víme, že tomu tak je. Jeden týden odpovídá sedmi rokům." "Now, if they`ve already had sixty-nine weeks and lived it exactly the way God said they did, and it happened exactly the way God said it would do, then there`s one more week promised to the Jews." (str. 108). "Jestliže svých devětašedesát týdnů již prožili, a to přesně tak, jak jim to Bůh předpověděl, a stalo se to přesně tak, jak to Bůh řekl, pak je tedy Židům zaslíben ještě jeden týden." "...then there`s one more week left for the Jews. Is that right? And that`s exactly seven years." (str. 124). "...pak zbývá Židům ještě jeden týden. Souhlasí to? A to je přesně sedm let." "The moment He starts that seventieth week, or seven years, the Church is gone. Can you see it, friends? Raise up your hand if you can see it." "V okamžiku, až On tento sedmdesátý týden, nebo těch sedm let, započne, bude Církev pryč. Chápete to, přátelé? Pozdvihněte svoji ruku, jestliže tomu rozumíte." "The moment He starts the seventieth week, or seven years, the Church is gone. Now listen. I`m quoting again, so you won`t forget. This is what the Holy Spirit put upon my pen while I was writing." "V tom okamžiku, když On zahájí sedmdesátý týden, nebo těch sedm let, bude Církev pryč. Poslyšte nyní. Cituji ještě jednou, abyste to nezapomněli. To je ono, co mně Duch svatý vložil do pera, když jsem psal." Podle tohoto opakovaného výroku spadá začátek posledního téhodne asi současně do okamžiku vzetí Církve. Potom nastane pro Izrael duchovní začátek. Navázání diplomatických styků mezi Izraelem a Vatikánem bylo nutné, aby se mohla konat další jednání o Jeruzalému a mohla být uzavřena smlouva podle Daniele 9; 27. Rovněž Izrael upře svou orientaci k Evropskému společenství. Kniha Daniela je apokalypsou Starého zákona. V ní jsou odhaleny události Izraele až do konce. První světový panovník, který si podmanil Izrael, byl Nabuchodonozor. Za jeho vlády začalo pohanské působení moci čtyř světových říší . Tak jako první panovník světa dostal srdce zvířecí, rovněž tomu tak bude u posledního: "Srdce jeho od lidského ať jest rozdílné, a srdce zvířecí nechť jest dáno jemu, aby sedm let vyplnilo se při něm." (Dan. 4; 13). Dále je ještě třikrát ve stejné kapitole řečeno, že to mělo být sedm časů, tedy sedm let, během nichž se tento první světový panovník stal zvířetem. Totéž se týká posledního panovníka světa: v posledních sedmi letech, až satan bude svržen (Zjev. 12; 9), zmocní se ho a dá mu svůj trůn (Zjev. 13; 2), bude si počínat jako zvíře. V prvních třech a půl letech nebude ještě moci vykonávat absolutní světovou moc, protože v té době budou vykonávat ti dva proroci svou službu s Boží plnou mocí. V posledních třech a půl letech, tedy během velkého pronásledování a času soužení, bude ale jednat zvířecko-satansky. Tak to ostatně vykládali již Ireneus (=202) a i jiní učitelé Bible. Co se týká prorocky předpověděného vývoje konečné doby, řekl Boží muž William Branham v kázání 19. března 1962 v Tiftonu, Georgia, USA, pouze několik měsíců po stavbě zdi v Berlíně: "Nastává déšť poučování. Byl národní déšť poučování. Komunismus byl zaset mezi lidi v každém národu. Nastalo probuzení Říma. Víte, co se stane, až... vrátí východní část Berlína? To přesadí komunismus... míním Římskou říši přesně do té pozice, jakou měla v době Ježíše Krista. Jistě se to tak stane. Přesně." Světový komunismus již neexistuje, neohrožuje už tedy římsko-katolickou církev. Ona naopak prožívá úplně nový rozmach v bývalých komunistických zemích. Kdo zná to pozadí, ten ví, jakou roli sehrál Vatikán při zhroucení komunismu. Studená válka je u konce, zeď v Berlíně zmizela. Německo je sjednoceno a Evropa se nachází ve sjednocovacím procesu. Současně se pozdvihuje světový katolicismus, a tak vyvstává "Římská říše" nanovo před našimi zraky. Dne 25. března 1957 byly podepsány Římské smlouvy. Tvoří základ EHS (Evropského hospodářského společenství). Tyto smlouvy by tehdy nemohly být uzavřeny v žádném jiném městě světa. Světová politika se dělá v hlavním městě světa. Jedná se přitom o Římskou říši, která jako poslední světová říše zůstává až do konce. Podrobení všech národů bude dosaženo politickou mocí Říma, pronásledování biblicky věřících křesťanů a Židů bude uskutečňováno náboženskou mocí Říma. Za dnů Ježíše byl Izrael pod římskou nadvládou. Od roku 63 př. Kr. byla židovská země částí Římské říše. Království Makkabejců bylo násilně ukončeno. Římský císař Augustus nařídil v době Ježíšova narození sčítání lidu v celé Římské říši, k němuž náleželo Judsko (Luk. 2; 1+5). Pavel byl Žid a narodil se jako římský občan (Skutk. 22; 25-29). Římský vojevůdce Titus obléhal a zničil Jeruzalém v r. 70 po Kristu. Římská říše potrvá až do konce. Na nových cestovních pasech "dvanáctky" již není na prvním místě uváděna vlastní země, nýbrž "Evropské společenství", které co nevidět bude nahrazeno "Evropskou unií". Evropské právní předpisy a zákony mají již nyní přednost před národními. Národní soudy posílají určité rozsudky k ověření a přezkoumání Evropskému soudnímu dvoru v Luxemburgu. Rada Evropy, Evropská centrální banka a také jedenáct nejdůležitějších institucí již našly své místo. Evropská unie je současně základem pro světovou vládu, která přece, spojená s hlavním duchovním městem světa Římem, bude vykonávat moc. Jednání mezi Izraelem, Vatikánem, OOP a arabskými státy budou přes velké těžkosti pokračovat. 30. prosince 1993 byly podepsány dokumenty mezi Vatikánem a Izraelem a jen o jeden den později, 31. prosince 1993, jednala stejná vatikánská delegace s OOP. Můžeme vycházet z toho, že předpověděné eschatologické události stojí velice blízko před námi a ráz na ráz se dostaví. Opětovně se mluví o "historickém" významu a stanovení cíle pro mír a jistotu, o "historických" událostech, "historických" smlouvách, dokonce o "historickém" stisku ruky Jana Pavla II. s vrchním rabínem Jeruzaléma Meir Lauem na Castel Gandolfo, jakož i o "potřesení ruky" mezi Arafatem a Rabinem ve Washingtonu. Podle ujednání, podepsaného 13. září 1993 ve Washingtonu, mají ve třech letech začít jednání o konečném statutu Jeruzaléma, která potom nejpozději ve dvou letech musejí být uzavřena. Známý americký politik Henry Kissinger, Žid narozený ve Fűrthu u Norimberku, řekl přímo po podpisu: "Peres walked into a trap." - "Peres se chytil do léčky." Slovo "Peres" znamená podle Daniela 5; 28 "rozdělit", a tak rozděluje Peres svoji vlastní zemi. Z biblického hlediska probíhají Bohem stanovené hranice zaslíbené země úplně jinak. Dva a půl kmene Ruben, Gád a Manasses měly svá území na východní straně Jordánu (Jozue 1; 12-15 aj.). Naopak Izraeli by mělo být území přidáno, aby i geograficky byl nastolen Boží pořádek. To se zcela určitě ještě stane. Arabské státy dohromady jsou 640-krát větší než Izrael, a tudíž by mohly beze všeho u sebe usídlit své palestinské spolubojovníky a "bratry" ve víře. Ze 120 poslanců knessetu (izrael. parlament) hlasovalo pro ujednání pouze 61. Rozhodující byl tedy jeden hlas. 1. října 1993 se dohodli ministři financí ze 46 nejbohatších zemí v New Yorku, že pro výstavbu území OOP dají k dispozici 2 miliardy US$. Z toho Izrael přislíbil 75 milionů. 4. října 1993 oznámil Arafat, že by z toho chtěl 75% vydat pro vytvoření policie a armády a na zbrojení. Vývoj v této oblasti nabývá zajímavých forem.