Mission Populaire Libre

Jésus-Christ est le même hier, aujourd'hui et éternellement" (Hèbreux 13:8)

Langue:




V Písmu svatém se setkáváme s pojmy "věky", "konečný čas", "poslední dny", "světové časy", a jinými. Tyto pojmy jsou důležité pro časný Boží plán v různých souvislostech. Je to něco nádherného, že poslední úsek novozákonní epochy můžeme vědomě prožívat s sebou. Nyní zaznívá poslední volání milosti.

S ohledem na zaslíbený brzký návrat Ježíše Krista v Božím Slově a na naplnění biblického proroctví, které prožíváme a chápeme jako "znamení času", je výklad o Bohu a Jeho spásném plánu s lidstvem velice potřebný a užitečný. Jen Boží Slovo, které nepodléhá změnám času, ale zůstává na věky (Iz. 40:8), může v duchovním úseku platit jako autorita. Tak praví Pán: "Nebe a země pominou, ale slova Má nikdy nepominou!" (Luk. 21:33) Apoštol Petr uvedl Starý a Nový zákon na jednoho jmenovatele a cituje proroka Izaiáše: "Ale slovo Páně zůstává na věky. Toto je pak to slovo, které je vám zvěstováno jako evangelium." (I.Petr. 1:25)

Jan – vidoucí svědčí, že věčně platící Evangelium bude hodnověrně zvěstováno všem obyvatelům země, všemu lidstvu, kmenům a jazykům (Zj. 14:6). Náš Pán to řekl rovněž: "A bude kázáno toto evangelium království po všem světě na svědectví národům, a potom přijde konec." (Mat. 24:14) Tyto předpovědi se nyní naplňují, a jestliže On říká, že evangelium musí být kázáno všem národům, než nastane konec, potom jsou do toho zahrnuty také národy jiných náboženství, které částečně nemají vůbec žádné Boží porozumění nebo mají úplně jiné, jak to Písmo svaté dosvědčuje. Evangelium, které nyní musí být zvěstováno, nemůže být jiné než to, které bylo zvěstováno na počátku, totiž evangelium, že Bůh se zjevil v Kristu a smířil svět sám se Sebo u (II.Kor. 5:19).

Všichni proroci a muži Bohem poslaní museli ve svých dnech povstat proti trendu času. Kdyby Bůh s nimi nebyl, strhly by je ty vlny s sebou. Vždy, když Bůh poslal Své služebníky, dělal spásné dějiny. Ale pokaždé byli ti Jím poslaní jako cizí těleso; nikdy se nehodili do stávajících náboženských systémů. Byli pověření, stáli ve službě Nejvyššího a konali Jeho vůli.

Ve všech časech existovaly výjimky jdoucí proti náboženskému proudu a důkladně prozkoumali Písmo svaté, sice Starý a Nový zákon a tak sami dospěli k pramenu. Až potom můžeme rozeznávat mezi tím, co Bible opravdu učí a tím, co je předáváno náboženskými dějinami.

Do jaké míry se muži uvnitř křesťanství v poapoštolském čase, po Polykarpovi a Ireneovi distancovali od židovství – všichni přece pocházeli z pohanství – natolik odložili Starý zákon stranou a Nový vykládali ve vlastním pojetí. Je příznačné, že za oddělením se od židovství současně vznikala "trojiční idea". Žádný křesťan věřící v jednotu Boží neměl židy v nenávisti. Tato smrtelná nenávist povstala se zastánci trojice, kteří ze své strany židům vyčítali, že jsou zaslepení a zavržení. Během tohoto přechodu byli paušálně odsuzováni jako Kristovi vrazi, později dokonce jako "vrazi Boží". Tak došlo k oddělení od původního základu apoštolů a proroků. Tento od Boha odpadlý směr se sjednotil se světskou mocí. Tím začala v dějinách náboženství neblahá epocha, známá jako "temný středověk".

"Trinitářské dogma" bylo v Římské říši slavnostně vyhlášeno opravdu až 1. května roku 381 císařem Theodosiem I. za "státní náboženství" a roku 447 papežem Lvem I. prohlášeno za závazné. Asi kolem roku 500 obdrželo kněžstvo jednotné oblečení a stali se z nich státní služebníci. Tím se kněží vědomě oddělili od posluchačů. Ale podle svědectví Písma svatého je celá církev spasených "kněžstvo svaté" (I.Petr. 2:9; Zj. 1:6 aj.). Potom nastala strašná tisíciletá samovláda římského říšského kostela až k průlomu reformace.

Od zavedení státního křesťanského náboženství byli k němu povinně vázáni všichni římští občané. Jak bylo "nové náboženství", úplně jedno jakého ražení, v prvních stoletích pronásledováno římským státem, tak nyní byli pronásledováni všichni jinak věřící, kteří se nehlásili k jednotné náboženské instituci. Dějepis informuje o křížových výpravách jdoucích na konto "trinitářského náboženství", které se stalo zároveň říšským náboženstvím, právě tak o židovských pogromech, náboženských válkách, španělské inkvizici, o pronásledování Valdenských, vraždění hugenotů ve Francii a mnohém jiném.

Před změnou prvního křesťanského tisíciletí zcela zvítězila duchovní moc nad pozemskou mocí a osobovala si výlučnost a rozhodující mocenské postavení. Až do té doby dosazovali papeže císaři, od té doby papežové císaře. Tak to nařídil papež Mikuláš II. roku 1059. Pod korouhví "ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého" podnikali křižáčtí rytíři z nařízení římskokatolické náboženské instituce křížové výpravy; vraždili s krucifixem v jedné ruce a mečem v druhé. Když papež Urban II. v listopadu 1096, jak bylo na koncilu v Clermontu roku 1095 rozhodnuto, vyzval k tomu, aby Jeruzalém a hrob Ježíše byl podmaněn pod křesťanskou vládu, bylo pro ten účel připraveno 330.000 křižáků převážně z Francie. 40 000 jich nakonec dosáhlo Jeruzaléma pod Gottfriedem von Bouillon. Papež řekl: "Bůh to chce!", a tak to museli chtít také jeho poddaní. Vrahům bylo rozhřešení za zločiny, jichž se měli dopustit, dáno již předem na cestu. Nejen v Jeruzalémě tekla krev židů a muslimů v proudech, celé krajiny byly po staletí napájeny krví, takové zprávy se dochovaly. Jedné výpravy se účastnil životopisec krále Bedřicha II., který byl později korunován za krále Jeruzaléma. Životopisec do svého deníku zapsal: "Brodíce se skrze krev, dosáhli jsme svatého města a probojováváme se ke Kristovu hrobu – je to opravdu svatá válka!" Lidé byli masově vyhlazováni jako dobytek "ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého". První trojiční náboženská instituce nemilosrdně pobila svým učením jako trojhrannou železnou palicí celé národy a kmeny.

Papežové jako hlavní zástupci trinitářského učení jsou, jak to dějiny dokazují, odpovědní za všechny ohavnosti, které byly ve jménu "křesťansko"-katolického náboženství napáchány. Oni také nařídili roku 1244 veřejné pálení talmudu a roku 1731 spálení všech knih v hebrejském písmu. Vyhánění židů, pronásledování jinověrců a masakry patřily více nebo méně k jejich programu, neboť nakonec šlo o ty jimi zlořečené a obviněné z kacířství.

Za povzbuzování římskokatolické náboženské instituce byly země Evropy "osvobozovány od židů": Španělsko roku 1492; Portugalsko roku 1496 atd. atd. Samotně v Polsku bylo roku 1648 nelidsky rozřezáno, roztrháno, rozsekáno, usmrceno asi 200.000 židů. Papežské dějiny jsou napojeny spoustou krve, židovskou krví a krví Bibli věrných mučedníků. Ke "konečnému řešení" mělo dojít v našem čase a stálo život 6 milionů židů, z toho 1,5 milionů dětí.

Je politováníhodné, že "zatracení židů" římským kostelem se v hlavách lidí pevně usadilo až do novověku. Sám Luther, narozen a vychováván jako katolík, se od toho nemohl po svém obrácení oprostit. Následky se projevily při holocaustu za katolicky dominantního Hitlerova režimu, kdy dosáhly vrcholu. Teprve nedávno přestali být židé proklínáni, rovněž pasáže obžaloby byly ze mše na Velký pátek vyňaty teprve na druhém Vatikánském koncilu (1962-65).

Uznání Izraele Vatikánem v jedné základní smlouvě se stalo teprve před několika málo lety a rok na to, totiž 15. června 1994 následovalo mezi těmito dvěma státy navázání diplomatických vztahů. Zda se ten postoj opravdu změnil, to je otázka, neboť Vatikán zjevně stojí na straně nepřátel Izraele.

Odedávna židé dávali přednost smrti a dokonce sebevraždě před přijetím "trojjedinosti" anebo "trojičním křtem", a právě tak to dělali nesčíslní křesťané věrní Bibli. Nad tím by se měl každý upřímný člověk zamyslet. Je smutné, že fanatičtí stoupenci trojice projevují až do našeho času, ať v náboženských institucích nebo svobodných sborech, stále stejnou nenávist proti biblicky věřícím. Je-li nějaké učení správné a Božího původu, pak to zanechá stejné božské stopy lásky, pokoje a požehnání. Židé nikdy od jiných národů nežádali obrácení k jejich víře a k jednomu pravému Bohu, ani je nepřesvědčovali. Užití moci a násilné pokřesťanšťování jsou poznávací znamení římského říšského kostela. Kde je velká moc, tam je také její velké zneužití a to se vyznačuje krvavými stopami celými náboženskými dějinami.

Résumé 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33