Missão Popular Livre

Jesus Cristo é o mesmo, ontem, e hoje, e eternamente. Hb. 13:8

Idioma:




Při příkazu, pověření, je důležité pozorně naslouchat, abychom správně pochopili toho, kdo přikazuje. Přitom je předností slyšet pověření přímo z úst toho, kdo pověření udílí – z třetích úst již mohou být přidány vlastní myšlenky. Také klíčové slovo má vždy veliký význam. V přikázání křtu je jádrem pověření "jméno", neboť se má křtít do toho jména.

Poněvadž je trojiční křest přímo spojen s naukou o významné "božské osobě", krátce zde o tom pojednáme. V mnohých publikacích je zpochybňován nejen ten dodnes všeobecně praktikovaný akt, nýbrž dokonce trojičně formulovaný příkaz křtu v Mat. 28:19. Dr. Karlheinz Deschner píše: "Ježíš žádnou trojici neznal. Příkaz křtu »na jméno Otce, Syna a Ducha Svatého« v Matoušově evangeliu, vložený do úst tomu »Vzkříšenému«, považují kritičtí badatelé jednomyslně za falzifikát." (Abermals krähte der Hahn – Opět zakokrhal kohout) Většina důkladně pátrajících náboženských historiků přisuzuje tuto formulaci trojičním náboženským mužům.

Jak je všeobecně známé, evangelia a dopisy apoštolů byly uvedeny do oběhu v lokálních židovských sborech nejprve převážně v hebrejštině a aramejštině. Jejich první souhrn jako kánon v řeckém Novém zákoně již byl dílem mužů z pohanů s trinitářskou představou. Tento fakt je při čtení nápadně zřejmý. V některých překladech dokonce stále ještě existuje dodatek v I.Jan. 5. K tomu poznamenává Lutherova Bible (vydání 1968): "V dřívějších vydání Bible se verše 7 a 8: »Tři jsou, kteří svědčí v nebi: Otec, Slovo a Duch Svatý; a tito tři jsou jedno…«, v rukopisech řeckého textu, ani v Lutherově překladu nenacházejí."

V "Novum Testamentum Graece et Latine" z Nestle je v jedné poznámce původní verze Mat. 28:19, jak to zachytil otec kostela Eusebius, opakováno: "En to onomati mou" = "do Mého jména" . Stejná poznámka je napsána v "Greek New Testament", Second edition 1954, London, Bible House. Takto vyjádřený příkaz křtu: "…a křtíce je do Mého jména " by od samého začátku vyloučil každý omyl, každý pozdější výklad. Přesto může Mat. 28 zůstat jak je, neboť víme, že Otec, Syn a Duch Svatý nejsou jména, ale označení, a mělo být křtěno na to – vlastně do toho jména (jednotné číslo), totiž do novozákonního jména smlouvy, v němž se Bůh zjevil jako Otec v Synu a skrze Ducha Svatého. To jméno zní: Pán Ježíš Kristus. Ať tak nebo tak, zůstává při tom: "En to onomati mou" = "do Mého jména."

Právě tak je nepochopitelné, jak tak významné novozákonní jméno smlouvy našeho "Pána", v Němž spočívá veškerá spása, totiž "Jahschua (Ješua)" = "Jahweh (Jahve)-Zachránce", mohlo být pořečtěno na "Jesus (Ježíš)". Poznání vlastního významu se tím ztratilo, totiž že "Jahweh (Jahve)" Starého zákona je "Jahschua (Ješua)" Nového zákona . Můžeme být vděční, že Bůh to jméno respektuje v každé řeči, protože On ví, koho tím míníme. Pro Boha jsou jména a označení důležitá, protože tím je vždy zřetelně vyjádřeno, o co se vlastně jedná. V Iz. 7:14 a 9:5 je řečeno, že Syn, jehož narození tam bylo oznámeno, měl být Immanuel, tedy "Bůh s námi". Na Něm, který se narodil jako dítě, jako Syn je nám darován, spočívá panství. V Jeho jménu je všechno uloženo: Předivný Rádce, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Přesto Bůh to neporozumění dopustil, aby to od začátku zjevil jen těm Svým.

Ti spasení jsou ve křtu Spasiteli, který je draze vykoupil, přiřazeni a posvěceni. Spasitel má jméno. O to jméno se jedná. Ono musí být vzýváno k záchraně duše, neboť je psáno: " Kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn." (Sk. 2:21 aj.) Hebrejské slovo "yasha" je naše slovo "zachránit" (II.Moj. 14:30). V životě víry se všechno děje v tomto jménu: Záchrana, uzdravení, atd. V Jeho jménu, totiž ve jménu Ježíš (Jahschua-Ješua), se budou nakonec sklánět všechna kolena a každý jazyk Jej bude jako Pána vyznávat (Fil. 2). V Jeho jménu se poddávali ďáblové 70 vyslaným (Luk. 10:17). V misijním příkazu říká vzkříšený Pán: "Ve jménu Mém budete vymítat ďábly…" (Mar. 16:17) V Jeho jménu musí být všem národům kázáno pokání k odpuštění hříchů (Luk. 24:47 atd.). Také při křtu se jedná o jméno , o němž Petr říká, že pod nebem není dáno lidem žádné jiné jméno , v němž by mohli být spaseni (Sk. 4:10-12).

Syn přišel ve jménu Otce (Jan 5:43a) a ve křtu sám naplnil všechnu spravedlnost (Mat. 3). Kdo Jej nepřijímá pod vzýváním Jeho jména, přijímá toho "druhého," který přichází sice se vznešenými tituly, ale vždy ve svém vlastním jménu (Jan 5:43b). V Jan 17 ve velekněžské modlitbě čteme: "Já jsem Tvé jméno lidem zjevil, které jsi Mi ze světa dal" (v.6), neboť tak to bylo předpovídáno v Ž. 22:23: "Potom Tvé jméno Svým bratřím oznámím, uprostřed shromáždění chválit Tě budu." ON prosil: "Svatý Otče, zachovej ve jménu Svém ty, které jsi Mi dal … a Já jsem jim Tvé jméno oznámil, a ještě oznámím…" (Jan 17:11+26) – jméno, které zdědil (Žid. 1:4). Tedy jméno Synovo je jménem Otce!

Petr, muž první hodiny, kterému sám Pán dal klíče království nebeského, vybavil jej tedy dalekosáhlou Boží pravomocí, ve dni, kdy byla založena o letnicích církev živého Boha, vyřešil tajemství křtu a nařídil: "Pokání čiňte a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista…" (Sk. 2:38) Novozákonní církev je tomuto originálnímu vzoru navždy zavázána.

V prvotním křesťanství a v době poapoštolské byli křtěni jen ti, kteří uvěřili, jak je nařízeno v Mar. 16: "Kdo uvěří a pokřtí se, bude zachráněn." To se dělo zásadně jediným ponořením a výhradně na jméno Pána Ježíše Krista (Sk. 2:38 – Petr v Jeruzalémě; Sk. 8:16 – Filip v Samaří; Sk. 19:5 – Pavel v Efezu aj.). Nikdy se to nedělo trojiční formulí, jak to také dosvědčují všechna historická díla. Jan Křtitel kázal lidu pokání a všichni, kdo prožili lítost nad svými hříchy, nechali se pokřtít v řece Jordánu (Mat. 3:1-2). On to vykonával na místě, kde byl dostatek vody , jak zdůrazňuje Jan 3:23, totiž, kde bylo dost hluboko, aby křtěnec mohl být řádně ponořen. Na to musí voda sahat alespoň k bokům. Spaseným šel příkladem i Spasitel, a dal se pokřtít. O Filipovi a dvořanovi je psáno ve Sk. 8: "…oba sestoupili do vody a on jej pokřtil." Není psáno: "…a křtěnci se nechají pokropit nebo polít…"

Apoštol také nic neříkal o kmotrech při křtu a biřmování. Je pozoruhodné, že s pokropováním a poléváním se začalo po zavedení trojiční formule. Ani jedenkrát ve světových dějinách lidé nebyli při biblickém křtu na jméno Pána Ježíše Krista kropeni nebo poléváni, ale vždy pokřtěni ponořením. Jak mohou všichni vědět, nebiblický křest byl zaveden až v epoše nuceného pokřesťanšťování v Římské říši. Pohanské národy však neuvěřili na základě kázání evangelia, ale byli z nich děláni křesťané podle jména trojnásobným pokropením anebo politím a sice z mladých i starých, velkých i malých za nátlaku státní moci. Vysvětlovalo se to tím, že křtem je nabízena milost. biblický sled ale je: Kázání jako nabídka milosti, víra jako její přijetí a potom křest jako potvrzení v poslušnosti víry: "Ti, kteří přijali jeho slova, se nechali pokřtít…" (Sk. 2:41)

Křtem křtěnec dosvědčuje, že se v jeho nitru uskutečnilo dílo Boží milosti. Nejprve prožíváme odpuštění hříchu, ospravedlnění vírou, potom se necháme pokřtít. Křest znamená smlouvu dobrého svědomí s Bohem (I.Petr. 3:21). "Křest na odpuštění" nebo "znovuzrození" Písmo svaté nezná. Odpuštění nám Bůh daroval skrze obětní smrt Krista, skrze krev Beránka Božího, který nesl hřích světa. Ve křtu je potvrzeno prožité odpuštění a prožitá spása.

V Bibli opravdu neexistuje ani jediný příklad provedení trojičního křtu kropením nebo poléváním! Pavel nejen že správně křtil, sám dosvědčuje, že byl také tak pokřtěn: "Nebo zdali nevíte, že my všichni , kteří jsme na Krista Ježíše pokřtěni, jsme do Jeho smrti pokřtěni?" (Řím. 6:3) Ať byl Mat. 28:19 v originálním textu tak nebo tak – jedno je jisté, že učedníci misijnímu pověření správně porozuměli a vykonávali. Jestliže ti trojiční muži slova "En to onomati mou" = "do Mého jména" v řeckém textu pozměnili do formule "ve jméno Otce, Syna a Ducha Svatého", pak byli protivníkem podvedeni a svedeni a vzali na sebe těžkou vinu, kterou již nelze nikdy napravit. Za následky se budou muset zodpovídat u "posledního soudu" a pykat za to. Pomyslíme-li, že učení o trojjedinosti, které převzali z pohanství, si vykračuje přímo s trojiční formulí křtu, pak kritičtí badatelé mohou mít s posouzením Mat. 28:19 pravdu. Přesto ale měly děti Boží až do temného středověku a ještě dnes mají pravou víru a světlo o původním křesťanském křtu. Církev Ježíše Krista zůstala bez přerušení v učení apoštolů – jistěže nikdy jako lidový kostel, ale jen jako "malé stádečko", které bylo státním římskokatolickým kostelem pronásledováno.

Při nuceném pokřesťanšťování musely celé kmeny a národy přijímat křesťanské náboženství prostřednictvím říšské náboženské instituce, aniž by tím bylo dosaženo nějakého osobního vztahu ke Kristu. Mimochodem, pokropování kojenců je až dodnes stejným donucovacím opatřením. Kojenec nemůže udělat vůbec žádné rozhodnutí pro nebo proti. Četnost těch, kteří vystupují z římskokatolické náboženské instituce potvrzuje, že ti dotyční s tím, co jim bylo učiněno, nesouhlasí. Zbývající zůstávají členy dost často jen proto, aby mohli být přiměřeně pohřbeni a jejich jméno bylo vzpomínáno v dobrém. Ale při víře se jedná o osobní a vědomé přijetí Spasitele Ježíše Krista, v Němž jediném je spása duše. Jen kdo Jej přijímá a nabývá, bude Jím přijat. O "svátosti" Bible nic neví. Ježíš opravdu nikdy nemluvil o nějakém "křtu" nebo ještě jiné svátosti, eventuálně nikdy tak neoznačil nějaký náboženský akt.

Ti, kdo uvěří, se nechají, jak je v misijním pověření zdůrazněno, na základě osobního rozhodnutí skrze jednorázové ponoření pokřtít, čímž je znázorněno pohřbení s Kristem: "Pohřbeni jsouce s Ním skrze křest, skrze nějž i spolu s Ním z mrtvých vstali jste skrze víru, která je mocné dílo Boží, který vzkřísil Jej z mrtvých." (Kol. 2:12) Jen ten, kdo s Kristem zemřel sám sobě, zřekl se svého vlastního "já", může se nechat s Ním pohřbít; to je symbolizováno úplným ponořením těla. Vyzvednutí z "vodního hrobu" představuje, že ten pokřtěný s Kristem povstal a putuje s Ním v novém životě (Řím. 6:4).

Ve vodním křtu se ten, kdo uvěřil, přiznává k Bohu. Ve křtu Duchem se zase přiznává Bůh k tomu, kdo uvěřil. Bible zná jen křest těch, kteří skrze slyšení kázání přišli k víře v Ježíše Krista, jako jejich osobního Spasitele. Víra přichází z kázání a kázání ze Slova Božího (Řím. 10). Kdo argumentuje, že žalářník ze Sk. 16 byl pokřtěn s celým svým domem a má za to, že mezi nimi byly i děti, musí prosím myslet na to, že přijímání kázání předpokládá jistou zralost. Je totiž psáno: "I mluvili jemu slovo Páně, i všechněm , kteří byli v domě jeho ." Až potom je řečeno, že se dal s celým svým domem pokřtít, poté, co všichni uvěřili (Sk. 16:32). I zde nejprve předcházelo kázání, jež probudilo víru a teprve potom byl vykonán křest.

Při misijním pověření se jedná o přesné vykonání a následování, jak je to patrné z praxe apoštolů a původního křesťanství. Kdo příkaz ke křtu jen odříkává jako magicky působící formuli, vůbec nepochopil, o co se jedná. A kdo ještě potom argumentuje, že slova Ježíše jsou důležitější než apoštolů, nebo že tohle si odporuje, podkopává celý základ novozákonní církve. Každé slovo v Bibli je přece slovem Božím a tím zůstává až na věky. U Boha neplatí žádné argumenty, metody, teze, syntézy nebo antiteze – u Něho a pro ty Jeho platí jen to TAK PRavÍ PÁN Slova. Učitelský blud by sám o sobě neobstál; ten je vždy promíchán s pravdou, ale zůstává v základě vzato lží, která je pravdě jen podobná. Tak jedni jen zůstávají u tématu "křtu", druzí při pravdě a při správné praxi křtu.

Z mnohých náboženských dějepisných děl, v nichž je potvrzena původní praxe křtu, můžeme uvést také titul "KATOLICKA ENCYKLOPEDIA" Lublinská univerzita/Polsko (str. 354), k jejímuž ctihodnému výboru patří dokonce Karol Wojtyla, tedy papež Jan Pavel II.

Správné porozumění ale přichází až tehdy, jestliže ten Vzkříšený v nás může mluvit o království skrze Ducha Svatého, jako tehdy ve Svých učednících (Sk. 1:1-3), a jako těm učedníkům na cestě do Emauz může ukázat Písmo ve Svém naplnění (Luk. 24). Znalci hebrejské, řecké a latinské řeči dospěli k různým výsledkům. Intelektuální vědomost a znalost řeči sama tedy nestačí; musí to být Duchem Božím zjeveno.

Jak tedy může docházet k tomu, že přestože je všeobecně známé, jak to bylo v původním křesťanství apoštoly správně konáno, trvají na nebiblické praxi křtu? Kdo se mýlil? Jistě ne apoštolé, kteří slyšeli misijní příkaz z úst vzkříšeného Pána a byli Jím samotným ustanoveni! Po Svém vzkříšení je čtyřicet dní všemu vyučoval. Mýlili se pohanští náboženští otcové, kteří Pána vůbec neznali a všichni, kdo pokračují v tradici, kterou nikdo z nich nemůže biblicky podložit. Křesťané zůstávající věrní Bibli věří tomu, co vítězně Vzkříšený z mrtvých přikázal a co Jeho apoštolé vykonávali. Podle Skutků apoštolů je původní církev vždy platným vzorem po celý čas novozákonní církve (Sk. 2:42).

Stále znovu si lidé dělali myšlenky o trojičním učení a trojičním křtu. Máme dále trpět, že cizí nauky jsou prezentovány jako biblické, které nejsou potvrzené v Bibli? Má nadále platit to, co se představuje jako křesťanské, ale nepochází to od Krista a nemá k Němu žádný vztah? Může vůbec být označováno jako "apoštolské" něco, o čem apoštolé neměli ani potuchy – např. "apoštolské vyznání víry" nebo úplně nebiblická publikace, tzv. "Učení dvanácti apoštolů" známé jako "Didache"? Před Bohem platí jen to, co říká závazně Písmo a nikoli, co se rozhodlo na koncilech či sněmech, proklamuje se v dogmatických dějinách a předává dále v legendách. Z učení o třech osobách se vyvinula praxe trojičního křtu, případně ze špatného porozumění příkazu ke křtu vyvozují učení o třech osobách. Bible a praxe apoštolů nezná ani jedno. Učení trojjedinosti a trojiční křest tvoří základ, sloupy, na nichž byl založen říšský, římskokatolický kostel. biblicky řečeno se při tom jedná o "znamení" – poznávací znamení "mateřského kostela", kterým se zároveň honosí i "dceřinné instituce".

Conteúdo 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33