Výzva kresťanskej teológii
/ Ewald Frank
Language: czech
Other languages
16. Duch a pravda
- Předmluva
- Úvod
- Vše je pouhá náhoda?
- Čas je blízko
- Jedinečná, platná směrnice
- Odvěký spor
- Samozřejmost?
- Svědectví historiků
- Dějiny to potvrzují
- Boží vyznání
- Boží zjevení
- V nebi a na zemi
- Pán navštěvuje svého proroka
- "Já Jsem"
- Narodil se Syn v nebi?
- Duch a pravda
- Velice zvláštní
- Úcta před velkým tajemstvím
- Všichni obhajují své vlastní učení
- Skála
- Příkaz ke křtu
- Nebudeš mít jiné bohy...
- Mariologie
- Kdo věří, jak Písmo praví?
- Neuvěřitelná tragedie
- Čas konce
- Výzva všem
- Krista nemůže nikdo ignorovat
- Nové stvoření
- V Synu učiněni syny a dcerami Božími
- Dva začátky
- Průběh náboženských dějin
- Žádný lidský vliv
Při biblických učeních se musíme vždy vrátit k výchozímu bodu, k původu.
Musíme se vrátit zpět k původu: Ke Stvořiteli ve spojení se stvořením, ke Spasiteli ve spojení se spasením. Ten velký spásný plán našeho Boha spočívá v tom, že On Své syny a dcery dosadil do jejich původního postavení, dal jim věčný život a chtěl by je mít vždycky u Sebe. Bůh Svůj spásný plán před námi rozvíjí a nechá nás podílet se na jeho uskutečňování. Ne nějaké určité Boží poznání, ale musí to být to správné, totiž to, že Bůh byl osobně v Kristu, Svém jednorozeném Synu, v tom Pomazaném, kterého poslal a smířil svět sám se Sebou (II.Kor. 5:19). Syn řekl: "Věřte Mi, že Já jsem v Otci, a Otec ve Mně je; pakli ne, pak věřte přece kvůli skutkům!" (Jan 14:11) Otec byl zároveň v nebi a v Synu na Zemi. Vymyšlené učení, nějaké poznání nebo náboženství nespasí; Bůh spasí skrze Ježíše Krista našeho Pána.
Byl by to přece největší nesmysl, kdyby Bůh spasení lidí udělal závislým na nějakém náboženství nebo kostele, který by byl přenechán náboženským vůdcům. Všichni dělají spasení, jak dobře víme, podle vlastního způsobu, a po smrti pak někteří dorazí údajně do očistce; kde se ale nacházejí ti ostatní, je z velké části nejisté. Vždyť tak to nemůže být! Narodili jsme se do nebiblické, tradiční, náboženské kultury a ještě teď na tom lpíme? Výzva zvěsti zní: "Zpět na začátek! Zpět ke Slovu!"
Téměř všichni theologové se zjevně dopustili stejné chyby: Nahlíželi na označení Boží jako na jména, a tak užili stejnou dokazovací metodu, jako náboženští otcové. Vycházeli např. všeobecně z toho, že "Otec" a "Syn" jsou jména. Nepochopili ani předpovězený charakter starozákonního prorockého Slova a nenalezli spojnici mezi Starým a Novým zákonem – přičemž ta zaslíbení pomíjejí v naplnění. Vždyť Bůh se nejmenuje "Otec", Bůh je Otec. Bůh se nejmenuje "Stvořitel". Bůh je Stvořitelem. Nejmenuje se "Soudce", On je Soudcem. Právě tak je to se Synem. ON se nejmenuje "Syn", On je Synem.
Když se přiblížil čas Jeho narození a bylo to oznámeno, čteme: "…kterému dáš jméno Ježíš (Jahschua-Ješua)…" (Luk.1) ON se narodil jako Syn, ale jméno dostal až při posvěcení. "A když se naplnilo dní osm, aby obřezáno bylo to děťátko, i nazváno je jméno Jeho Ježíš, kterýmž bylo nazváno od anděla, prvé, než se v životě počalo." (Luk. 2:21)
Bůh se stal Otcem narozením Syna, tak jako muž, který zplodil dítě, se stane otcem, až když se dítě narodí.
Kdyby byl Duch Svatý, který vykonal to zplození, jinou osobou, pak by byl odpovědně tomu Syn nazván "Synem Ducha". Ale Duch Svatý je silou Nejvyššího, která přišla na Marii. Pavel nefilozofuje o poslání Syna, jemu jde o účel, který je s tím spojen: "Když ale přišlo naplnění času, poslal Bůh Svého Syna, který se narodil z ženy, a byl podřízen zákonu; aby vykoupil ty, kteří pod zákonem byli, abychom přijali právo synů. A že jste synové, poslal Bůh Ducha Syna Svého v srdce naše, volajícího: »Abba, Otče!« A tak již nejsi sluha, ale syn, a poněvadž syn, tedy i dědic Boží skrze Krista." (Gal. 4:4-7)
Ježíš stále znovu zdůrazňoval, že Jej Otec poslal: "Utěšitel pak, ten Duch Svatý, kterého pošle Otec ve jménu Mém, vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem mluvil vám…Slyšeli jste, že Já jsem řekl vám: Jdu, a zase přijdu k vám." (Jan 14:26-28)
Vzkříšený Pán byl před zraky Svých učedníků tělesně vyzdvižen do nebe (Luk. 24:50-51), v Duchu se o letnicích zase vrátil, aby zaujal příbytek v těch Svých. Skrze Ducha Svatého vchází Spasitel do spasených, jako "Kristus v nás – ta naděje slávy". Jako On vyšel od Otce a přišel k nám, tak vyšel od Otce ten Duch . Je psáno: "Když pak přijde ten Utěšitel, kterého Já pošlu vám od Otce , Duch pravdy, který pochází od Otce , ten bude vydávat svědectví o Mně." (Jan 15:26)
"Nebo sám Otec miluje vás, protože jste Mne milovali, a uvěřili, že jsem Já z Boha vyšel. Vyšel jsem od Otce, a přišel jsem na svět… Řekli Jemu učedníci Jeho: »Nyní víme, že víš všecko, nepotřebuješ, aby se kdo Tebe tázal. Skrze to věříme, že jsi od Boha vyšel«." (Jan 16:27-30)
"V onom dni poznáte, že Já jsem v Otci, a vy ve Mně, a Já ve vás." (Jan 14:20)
Duch Svatý je Duch Boží. Bůh zaslíbil: "I stane se potom, že vyliji Ducha Svého na všeliké maso!" (Joel 2:28) To On učinil (Sk.2). Podle Sk. 1:4 přikázal Pán Svým učedníkům: "…z Jeruzaléma neodcházejte, ale očekávejte zaslíbení Otcova, o kterémž jste slyšeli od Mne; nebo Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem Svatým…" To se stalo o letnicích a od té doby stále znovu (Sk. 10+11 aj.). Petr potvrdil tuto událost ve svém prvním kázání před tisíci lidmi: "Proto pravicí Boží jsa zvýšen, a vzav zaslíbení Ducha Svatého od Otce, vylil to, co vy nyní vidíte a slyšíte." (Sk. 2:33) Pro první křesťany bylo naplnění Duchem Svatým prožitou realitou, zplnomocněním a vyzbrojením k službě mocí z výsosti (Sk. 1:8).
Nejprve byl Spasitel "Pomazaným Božím", "totiž kterak Ježíše z Nazaréta pomazal Bůh Duchem Svatým a mocí. Který chodil, dobře čině, a uzdravoval všecky posedlé od ďábla…" (Sk. 10:38)
Od letnic bývají spasení pomazáni týmž Duchem Svatým. "Ten pak, který nás potvrzuje s vámi v Kristu, a který nás pomazal, je Bůh." (II.Kor. 1:21) "Vy pak máte pomazání od Svatého a znáte všecko." (I.Jan. 2:20) V Luk. 4:17 se odvolává Pán Ježíš na slovo proroka Izaiáše z 61. kapitoly a říká: „Duch Páně je nade Mnou, neboť Mne pomazal, abych chudým zvěstoval radostnou zvěst…"
Hebrejské slovo Maschiach (Mesiáš) a řecké slovo Christos (Kristus) znamená "pomazaný" . V Antiochii byli ti, kdo uvěřili a byli Duchem Svatým naplněni, poprvé nazváni jako "pomazaní" tedy "křesťané" (Sk. 11:26). Jako se Duchem zplozený a Duchem pomazaný Syn nemodlil k tomu pomazání, ale k Tomu, který Jej pomazal, tak to činí ještě dnes všichni z Ducha zplození a Duchem naplnění synové a dcery Boží.
"Podle toho znejte Ducha Božího: Každý duch, který vyznává Jezukrista v těle přišlého »Ha Maschiach«, totiž Krista, tedy toho Pomazaného, je z Boha." (I.Jan. 4:2)
Ženě u Jákobovy studny Ježíš řekl tehdy a od té doby to říká všem, kteří slyší na Jeho hlas: "Nastává hodina a již nastala, kdy praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a vpravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se modlili Jemu. Bůh je duch , a ti, kteří se Jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modlit." (Jan 4:23-24)
Duch Boží je Duch pravdy, a Slovo Boží je Slovo pravdy. Pravé uctívání Boží může přijít jen od lidí, kteří sami jsou v Duchu a ve Slově Božím. Slovo je inspirováno Duchem – svatí muži byli k mluvení puzeni Bohem (II.Petr. 1:20-21). Jen kdo je veden Duchem Božím jako oni (Řím. 8:14), obdrží přístup k tomu, co jim bylo zjeveno.
Argument, že samostatnost Ducha je dokázána tím, že Duch může mluvit, vést, utěšovat, může být zarmoucen, atd., – vychází z úvahy, která nemá žádný přístup k Božímu působení. Proč by toto všechno Duch Boží nemohl dělat a ještě mnohem více? Lidský duch to může také, aniž by se u toho osamostatnil.
Ti bohabojní nechali všechno až dodnes tak, jak to bylo učeno, i "Otčenáš". Nepřidali k tomu žádné "Synu náš", "Duchu náš", "Otče-matko naše". Jen ti, kdo ve vlastní ctižádosti s Bohem a Božím Slovem prosazují svou vlastní vůli, pozdvihují se stejně jako antikrist nad Boha a Jeho Slovo a dělají s Ním co chtějí. U Boha přesto všechno pokračuje dál v originále. Ještě dnes se modlí všichni věrní Bibli v bázni: "Otče náš, který jsi v nebi…" K tomu nesmí nikdo nic přidávat, ani na tom něco pozměňovat. Také se nikdo nemůže modlit: "Nebeský Synu", protože to také neexistuje, ale všichni se mohou Bohu libě modlit: "Nebeský Otče…" nebo "Pane Ježíši Kriste," nebo "Synu Boží, já ti děkuji…"
Zjevení Boží jako Otec je nebeské, Jeho zjevení v Synu je pozemské. V Písmu svatém nacházíme také jen označení "Věčný-Otec" – neboť ten Věčný se stal naším Otcem – ale nikdy Věčný-Syn. Sice v něm čteme o Synu, který je na věky dokonalý (Žid. 7:28b), ale všichni synové a dcery Boží jsou v Něm pro věčnost dokonalí. Lidstvo je falešným poučováním zavedeno do bludu. Proroci a apoštolé nevysvětlovali Boha, nerozdělovali ani nepřidávali, přijímali Ho tak, jak se jim zjevil. Komu se Bůh osobně zjeví, tomu se představí, a ten Jej pozná a je také Jím poznán.