Missão Popular Livre

Jesus Cristo é o mesmo, ontem, e hoje, e eternamente. Hb. 13:8

Idioma:

Sobota - přikázání pro všechny? / Ewald Frank

Idioma: Checa

1. SOBOTA – přikázání pro všechny?




V kterémkoli čase, když Bůh na Zemi působil obzvláštním způsobem skrze Svého Ducha, vyvstala v srdcích Jeho dětí žádost, žít podle Božího Slova a činit všecko, co On přikázal. Tu touhu v lidech probouzí Duch Boží, protože mají vážnost ke zvěstovanému Slovu. Skoro vždycky se vynořily stejné biblické otázky, o nichž se rozcházela mínění.

V našem pojednání jde o vyložení biblického stanoviska o sobotě, a nikoliv o náhled a učení určitého směru víry. Proto se také držíme výhradně toho, co je psáno v celkovém svědectví Bible. Zaprvé musíme vzít na vědomí, kdy, pro koho a k jakému účelu nějaké Boží učení a nařízení bylo dáno. Do pojednání je též nutné zahrnout pokud možno všechna místa, která patří k jednomu tématu.

Po dokonání stvořitelského díla Bůh sedmého dne odpočíval. „I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, které byl stvořil, aby učiněno bylo.“ (1.Moj.2:3).

Přes důraz, který byl na sedmý den kladen, uplynulo asi dva tisíce let od Adama přes Enocha, Noé, Abrahama až k vydání Zákona, během nichž o sobotě nebyla ani zmínka.

Teprve při vydání Zákona Bůh ten Pán sobotu přikázal: „Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš, a dělati všecko dílo své; Ale dne sedmého je svátek - odpočinutí Pána tvého Boha. Nebudeš dělati žádného díla… nebo v šesti dnech učinil Pán nebe a zemi, moře a všecko co v nich je, a odpočinul dnes sedmého; proto požehnal Pán dne sobotního a posvětil ho.“ (2.Moj.20:8-11).

V 2.Moj.31:12-17 je církvi Izraele sobota přikázána třikrát: „…avšak sobot mých ostříhati budete. Nebo to znamením je mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, aby známo bylo, že já jsem Pán, který vás posvěcuji… Proto ostříhati budou synové Izraelští soboty, tak aby světili sobotu po pokoleních svých smlouvou věčnou. Mezi mnou a syny Izraelskými za znamení je na věčnost…“ Jak vidíme, Pán lid Své smlouvy ohledně soboty zvlášť zavázal.

Bůh ten Pán lidu Izraelskému nařídil slavit sedmý den v týdnu jako posvěcující den odpočinku. ON též určil sedmý rok jako „sobotní rok“ - rok odpočinutí pro Izrael: „Šest let osívati budeš zemi svou, a shromažďovati úrodu její; Sedmého pak léta ponecháš jí, až odpočine, aby jedli chudí lidu tvého…“ (2.Moj.23:10-11). Právě tak Bůh Svému Izraelskému lidu smlouvy nařídil padesátý rok jako „spásný rok“ (milostivé léto – podle Kral. př. Bible). Po uplynutí sedmkrát sedmi let mělo následovat milostivé léto. V den smíření se mělo troubit na pozouny: „Sečteš také sobě sedm téhodnů let, totiž sedmkrát sedm let, tak aby čas sedmi téhodnů učinil tobě čtyřicet devět let. Tedy dáš troubiti troubou vesele všude sedmého měsíce v desátý den; v den očišťování dáš troubiti troubou po vší zemi vaší. I posvětíte léta padesátého, a vyhlásíte svobodu v zemi té všem obyvatelům jejím. Léto milostivé toto budete míti, abyste se navrátili jeden každý k statku svému, a jeden každý k čeledi své zase přijde.“ (3.Moj.25:8-11). Ten sedmý den, sedmý rok a potom milostivý rok měl pro Izrael zvláštní význam.

Jak jsme viděli, Bůh ten Pán Svůj starozákonní lid smlouvy zavázal na sobotu zcela zvláštním způsobem. Pán Ježíš využil každé příležitosti, aby v sobotu mluvil k těm, kteří se shromáždili k pobožnosti. ON sám sobotu dodržoval a světil, ale také v sobotu zachraňoval a uzdravoval, protože On je Pánem soboty (Luk.6:5) a člověk nebyl stvořen pro sobotu, ale sobota pro lidi (Mar.2:27-28). Proto mohli i v sobotu vytáhnout vola nebo ovci ze studny, když tam spadli (Luk.14:5). Také apoštolové v sobotu využívali každé příležitosti ke zvěstování Slova (Sk.17:2; 18:4).

Sabat znamená „odpočinek“, jako Šalom znamená „pokoj -mír“. Bůh odpočinul po dokonané stvořitelské práci, a ty Své vede po dokonaném spasení do Svého odpočinutí, totiž do pokoje s Bohem skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Leč lid Izraele, jemuž vlastně byl zákon nařízen a ta zaslíbení určena (Řím.9:4), nepoznal duchovní význam nastíněného sedmého dne. Tak praví Pán: „…lid tento bloudí srdcem, a nepoznali cest mých. Jimž jsem přísahal v hněvu svém, že nevejdou v odpočinutí mé.“ (Ž.95:10-11).

Všechen lid Izraele, který sobotu „výsostně a svatě“ dodržoval, musel být pokárán: „Ale oni vzpurní byli, a zarmucovali Ducha svatého jeho; pročež obrátil se jim v nepřítele“ (Iz.63:10). Avšak na menšinu, která nesetrvala v nevíře a v neposlušnosti se vztahuje: „Jako když hovádko do údolí sestupuje, tak Duch Pána poznenáhlu vedl lid svůj…“ (…do odpočinutí, dodává něm. př. Bible). (V.14)

V dopise Židům v 3. a 4. kapitole je tématu pravého sobotního odpočinutí věnován velký prostor, a sice s odvoláním na Žalm 95 a při porovnávání se starozákonním lidem smlouvy. Citujeme z Nového zákona: „Proto jak praví Duch svatý: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých… Tito vždycky bloudí srdcem a nepoznávají cest mých“ (Žid.3:7+10). Z důvodu své nevíry a neposlušnosti nemohli, přestože sobotu dodržovali, vejít do Božího odpočinutí. Proto je ve 4. kapitole psáno: „Bojme se tedy, aby snad opustě zaslíbení o vejití do odpočinutí jeho neopozdil se někdo z vás. Nebo i nám zvěstováno jest jako i oněm, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře… Neboť vcházíme do odpočinutí my, kteří jsme uvěřili jak Bůh řekl… trvá-li tedy možnost, aby někteří do odpočinutí vešli… tak Bůh určuje jiné ‚dnes‘ ‚den spásy‘ (Iz.49:8; 2.Kor.6:2) – Dnes skrze Davida, po takovém času pravě, (jak řečeno jest): Dnes uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých. Nebo byť byl Jozue v odpočinutí je uvedl, nebyl by potom mluvil o jiném dni. A tak zůstává svátek (sobotní odpočinutí) lidu Božímu“(Žid.4:1-10). Nestojí tu nic o „odpočinku v sobotu“, nýbrž o sobotním odpočinutí a to je odpočinutí v Bohu. Jak totiž Bůh odpočinul od stvořitelského díla, tak všechny děti Boží po dokonaném díle spasení odpočívají v Něm.

V Žid.8:7 čteme: „Kdyby ta první (smlouva) byla bez úhony, nebylo by hledáno místo druhé“. A je rovněž psáno: „Zákon zajisté maje stín budoucího dobrého a ne sám obraz těch věcí, jednostejnými obětmi, které po všecka léta obětují, nikdy nemůže přistupujících dokonalých učiniti.“ (Žid.10:1). Ježíš, náš Spasitel byl tou odpovědí; jen skrze Něho samotného dosáhneme cíle.

ON volá všechny: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete odpočinutí duším svým.“ (Mat.11:28-29).

Na počátku novozákonní církve chtěli bratři, kteří uvěřili, žít i v čase milosti dále podle nařízení zákona. Došlo na otázku, co má být nařízeno věřícím z národů, aby to zachovávali. K tomu čteme ve Sk.15:19+20: „Proto já tak soudím, aby nebyli kormouceni ti, kteří se z pohanů obracejí k Bohu, ale aby jim napsáno bylo, ať se zdržují od poskvrn modl, a smilstva, a toho, co je udávené, a od krve.“ Z 28. verše jasně vyplývá, že se při tomto rozhodnutí nejedná o mínění apoštolů a starších, ale jak je psáno: „Vidělo se Duchu svatému i nám, žádného více na vás břemene nevzkládati, kromě těchto věcí potřebných…“

Řím.14:5 Pavel píše: „Nebo někdo rozsuzuje mezi dnem a dnem, a někdo soudí každý den. Jeden každý ve svém smyslu ujištěn buď.“ (Podle něm. př. Bible: „Někteří dělají rozdíl mezi dny, zatímco pro druhého jsou všechny dny stejné. Každý nechť podle svého smýšlení dojde k pevnému přesvědčení!“). Kdyby to mělo být pro věřící z národů nutné, uložili by apoštolové jistý den. Avšak Pavel to nechává na svobodném rozhodnutí jednoho každého a pokračuje: „Kdo dnů šetří, Pánu šetří“ (Řím.14:6). A kdo to činí Pánu, ten nechá všechny ostatní na pokoji.

V učení apoštolů (Sk.2:42) zcela zjevně nebylo o dodržování nějakého dne nic stanoveno. Přestože Pavlovy dopisy byly čteny věřícími Židy a pohany onoho času, on na tom netrval, aby byla dodržována sobota. Pro Židy to bylo tak jako tak samozřejmostí. I ty slavnosti pro ně zůstaly zachovány s novozákonním významem. Tak si Pavel pospíšil, aby na oslavu Letnic byl v Jeruzalémě (Sk.20:16).

V Novém zákoně se již nejedná o jeden den v týdnu, nýbrž o trvalý pokoj s Bohem a věčné odpočinutí v Bohu. Bohu nejsme blízko a posvěceni pouze jeden den, ale navždy. ON si v nás učinil příbytek a koná dílo milosti. Tak jsme od našeho vlastního díla odpočinuli a stále odpočíváme v živém Bohu. Proto je „sobotní odpočinutí“ a nikoliv „odpočívání v sobotu“. V první smlouvě člověk potřeboval tělesně odpočívat, v Nové smlouvě má každého dne duchovní odpočinutí pro duši. Od zavedení toho ustanovení mohl každý v sobotu odpočívat. Avšak jedná se o opravdové odpočinutí a pokoj v Bohu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Po založení novozákonní církve není ani jediný odkaz na to, že by apoštolové přikazovali dodržovat sobotu podle starého způsobu. Naopak: Pavel veden Duchem svatým píše následující slova napomenutí: „Proto vás žádný nesuď pro pokrm aneb pro nápoj, aneb ze strany svátku, neb novměsíce, aneb sobot.“ (Kol.2:16-18). Tento text je velice poučný, obzvláště to „žádný vás nesuď“. Není to tak, že ti, kteří svou spásu učinili závislou na svěcení soboty, odsuzují ty druhé? Oni jim upírají spásu v Kristu a dokonce je přisuzují antikristovi. Ale věřícím z národů na základě Písma nesmí být přikazována obřízka (Gal.6:15-16 aj.), ani slavení soboty.

Že Pán Ježíš učil a zvěstoval království Boží v synagogách a v chrámu v sobotu, je všeobecně známo. Také apoštolové, obzvláště Pavel, využívali v den shromáždění příležitosti, kázat lidem Boží Slovo. Pavel kázal v Efezu dva roky, nejprve v synagogách, potom ale také ve veřejných posluchárnách (Sk.19:8). Evangelium můžeme zvěstovat jak v sobotu, tak v neděli a každý den v týdnu.

Až uplyne čas milosti pro novozákonní církev, začne nová epocha ve spojení s Izraelem; pak budou na Zemi platit určená Boží nařízení pro tu dobu vzhledem ke královskému panování. Tak je psáno v Iz.66:23: „I stane se, že od novměsíce do novměsíce, od soboty do soboty přicházeti bude všeliké tělo, aby se klanělo přede mnou, praví Pán.“ A také: „I stane se, že kdokoli pozůstane ze všech národů, které by přitáhly proti Jeruzalému, přicházeti budou z rok do roka klaněti se králi Pánu zástupů a slaviti slavnost stánků.“ (Zach.14:16).

Splní se i to, co Bůh ten Pán ustanovil pro epochu tisíciletého království, neboť je napsáno: „Amen zajisté pravím vám, dokud nepomine nebe a země, jediná literka aneb jeden puntík nepomine ze zákona, až se všecky věci stanou.“ (Mat.5:18).

Conteúdo 1 2 3