Laodicejské období církve
/ William Branham
9. Část 9.
Pojďme k 20. verši a tím skončíme. Buďte klidní a zbožní a pozorně naslouchejte:
Aj, já stojím u dveří a tluku. Jestliže by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejdu k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou.
Kdo zvítězí, dám jemu seděti s sebou na trůnu svém, jako i já zvítězil jsem, a sednu s Otcem svým na trůnu jeho.
Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.
Toto je jeden z nejdůležitějších výroků, které jsem nalezl v Novém zákoně. Chtěl bych, abyste sledovali: Stojím před dveřmi a tluku. Všeobecně je tento citát adresován hříšníkovi, že? Hříšníkům říkáme: „Ježíš stojí před dveřmi a klepe." Ale zde On klepe na dveře církve, neboť jednou mezi nimi putoval, ale skrze organizování Ho vyhodili ven. ON je venku, mimo církev.
Myslete na to! Na začátku církevních období On putoval uprostřed sedmi zlatých svícnů. Je to tak? Ve které církvi Ho na konci vidíme venku? V Laodicenské církvi. Venku, vypudili Jej. ON stál venku a usiloval o to, aby byl vpuštěn dovnitř. Jak smutný obraz! Spasitel světa stojí mimo církev, kterou vykoupil vlastní krví. To je hanba!
Aj, stojím u dveří, a tluku.
Potom, co je vypuzen ven, se snaží vejít zpět a klepe na dveře. Žádná zpráva v Novém zákoně není tak výstižná jako tato. Míním, že nic nemůže být smutnější. Zachránce světa vypuzený ven z vlastní církve Laodicenské, potom, co jim vytkl, co udělali, jejich bohatství, vlažnost a podobně. ON je nemusí vyplivnout, oni vyplivli Jeho a On přesto stále ještě klepe na dveře a snaží se zase vejít. Proč? Aby jim dal věčný život. Dokonce se pokusil zachránit duše těch, kteří Jej usmrtili na Golgatě. Je to nejsmutnější obraz, který jsem kdy ve svém životě viděl nebo nač bych pomyslel.
Vyloučen! Odkud byl vyloučen? Nu slyšte, přátelé, jestli toto není výstižné. Pochopte ten obraz a nechte to vniknout do svých srdcí. Když byl náš Spasitel na zemi, byl odmítnut vlastním lidem. Byl zavržen, vyloučen. Svět Ho odmítl a ukřižoval. Nyní je vyloučen vlastní církví. Nikde již není žádán. Nepotřebují Ho. Mají své denominace. Nepotřebují Ho. Mají papeže, k čemu by ještě potřebovali Jeho? Mají arcibiskupy, zástupce, event. dozorce. Nepotřebují již Ducha svatého. To nepotřebují. Krista, Ducha svatého, již nepotřebují.
Nemyslím, že by Ho vyhodili vědomě, vždyť Jej přece vůbec nepostrádali. Nepostrádali Ho, neboť stále ještě o Něm zpívali. Kazatel o Něm dále vykládal, takže jim nechyběl. Ve svém zesvětštění a v organizacích říkají: „Dny divů pominuly. Takové věci se již nedějí." Ptám se vás, historiků: Prožily kdy tyto kostely probuzení? Vždy k tomu došlo mimo organizaci. Každý, skrze koho nastalo probuzení, stál vždy mimo organizaci. Pokaždé, když začalo probuzení, měli divy a znamení, mluvení jazyky aĘuzdravení. Jakmile zakladatel zemřel, zorganizovali se, udělali z toho organizaci a zemřeli. Bůh jim již neposloužil.
Zde, v posledním církevním období se octl venku a klepe na dveře, On, všemohoucí Bůh. To mi láme srdce, když na to pomyslím. Můj Pán stojí přede dveřmi vlastní církve potom, co Ho zesvětštění, zima, denominace, lhostejnost vypudily ven. ON stojí venku před dveřmi a klepe, pokouší se vejít zpět dovnitř. Když jsem na to předtím myslel, položil jsem hlavu na stůl a rozplakal se.
Často jsem myslel na to, jak Ježíš seděl v domě farizeově a nikdo se o Něho nestaral, když vešel dovnitř se špinavýma nohama. Jeho u dveří nepřivítali, aby Mu umyli nohy a pomazali Ho. ON chodil po špinavých ulicích. Oblečení se dotýkalo země a lpěl na Něm zápach ulice. Byl to jejich zvyk, nejprve umýt nohy. Ten, kdo umýval nohy, stál u vchodu. Jestliže někdo vešel, byly mu umyty nohy. Podali mu sandály k přezutí. Pomazali jeho hlavu, aby voněl a zmírnily se popáleniny od slunce na šíji. Vlasy byly učesány. Tak vešel dovnitř.
Přivítání hostů probíhalo následovně. Pate, postav se prosím. Chtěl bych ukázat, jak se to dělalo. Objali se, asi takto. Tím byl host přivítán. Ale když přišel na slavnost Ježíš, bylo to jako o těchto letnicích; Jeho přehlédli. Zabývali se svými záležitostmi, byli tam přítomni biskupové atd. Ježíš byl také pozván, ale Jemu nohy nikdo neumyl. Seděl tam v rohu. Sotva postřehli, že tam byl. Jeho nohy byly cítit špínou, byl celý zaprášený.
Potom tam přišla chudá nevěstka. Měla trochu peněz v pytlíku. Rozhlédla se a spatřila tam Ježíše s neumytýma nohama. Její srdce bylo zlomeno. Řekla: „To je Muž, který odpustil hříchy té ženě. To je Muž, o kterém jsem slyšela, že uzdravil mnohé. Proč si Ho nevšímají?" Protože tam byli biskupové a všichni ostatní, proto Jej ignorovali. Pozvali Ho, aby přišel. Tak to děláme i my. Pozveme Ho do našich shromáždění, ale když přijde, stydíme se za Něho. Neočekává se, že by někdo řekl „čest buď Pánu!" „Ó, sestra Jonesová by si myslela, že jsem svatá koloběžka." Ty pokrytče. Říká se: „Obávám se mluvit v jazycích, neboť mne budou nazývat člověk-jazyk." Jsi bídný a mizerný.
Vidíte, to všechno se děje. Jste chudí, bídní, slepí a nazí a nevíte to.
Ježíš tam seděl s neumytýma nohama. Vidím přicházet pouliční nevěstku. Mluvme o ní chvíli. Mohu ji vidět, jak vchází do obchodu. Řekla si, zatímco jí po tvářích stékaly slzy: „To nemohu udělat, jestliže to tady koupím, On bude vědět, odkud mám ty peníze. Bude vědět, jak jsem je získala, ale to je to jediné, co mám." Víc On nežádá. Víc by nechtěl. Jemu je to jedno, jen pojď! „Nemám nic, co bych přinesla …"
Koupila mast a přinesla ji, šla tam a myslela: „Ó, kdybych Ho jen mohla vidět?" Nepozorovaně vklouzla dovnitř. Ještě Ho nepřivítali. Vzala alabastrovou lahvičku, otevřela ji a pomazala Jeho nohy a myla je. Plakala: „Ó, musí to být Ten, o Němž jsem stále četla v Bibli. Vím, že On to uzná." Jak nádherná voda pro Jeho nohy, slzy pokání stékaly dolů. Neměla žádnou utěrku, aby Jeho nohy osušila. Spustila své vlasy, krásné kadeře, slzy jí stékaly po tvářích, umyla Jeho nohy, které stále znovu líbala.
Ježíš se špinavýma nohama, ale nikdo si toho nevšímal. Dnes nese špinavé jméno „svatá koloběžka" nebo něco podobného. Lidé nemají odvahu postavit se za Něho.
Bratr Branham zpívá:
Tento posvěcený kříž ponesu,
až mne smrt osvobodí,
jdu tou cestou s několika opovrženými Páně,
Začal jsem s Ježíšem,
ó Pane, proveď mne.
Proveď mne, Pane, ať je cena jakákoli.
Jestliže mám mít jen kámen místo polštáře jako Jákob, co by to mělo vadit? Ó, co všechno On udělal pro mne!
Tato ubohá smilnice tam plakala. Potom povstal Šimon, vážený muž, který Ho pozval a myslel: „To ukazuje, jestli je prorokem nebo ne, jinak by musel vědět, co je to za ženu." Ten pokrytec!
Ježíš Svýma nohama neuhnul, dokud nebyla u konce. Seděl tam a hleděl na ni. To miluji. Nejsou to ty velké věci, které děláme, nýbrž ty malé, kterých si někdy ani nevšimneme. ON ji pozoroval a tiše seděl. Předtím si Ho nikdo nevšímal, až když vešla dovnitř a s pláčem umývala Jeho nohy. Teprve potom lidé zpozorněli. ON se na ni díval, aniž by řekl slovo. Starý Šimon tam stál, a řekl: „Teď vidíte, jestli je to prorok nebo ne. Vždyť jsem vám to říkal. Kdyby byl prorokem, věděl by, co je to za ženu. Vidíte, my jsme zde velký sbor. My jsme to poznali. Víme, že není prorokem, neboť tohle by byl musel vědět."