Laodicejské období církve
/ William Branham
7. Část 7.
Jednoho dne se její matka rozhodla dceru navštívit. Ptali se, co by s ní asi měli dělat. Když tam dorazila, působila dojmem, že přišla z pohádky. Šaty zapnuté až ke krku, dlouhé rukávy, vlasy hladce sčesané zpět, čistý obličej. Přišla tam a řekla: „Haleluja, miláčku. Jak se vám všem vede?"
Řekla: „Zítra je neděle. Jdete přece všichni do shromáždění, že ano?"
Její zeť řekl: „Co s ní uděláme? Tak jak je, ji tam s sebou nemůžeme vzít."
Ona řekla: „Nevím, co dělat."
On řekl: „Matko, chtěl bych ti něco říci …" Ona odpověděla: „Ale miláčku, nemohu zůstat bez shromáždění. Tady je jistě v blízkosti nějaký sbor. Vždyť na rohu jsem jeden viděla."
On ale mínil: „Pak to asi musíme udělat."
Vešli dovnitř, ji nechali jít napřed, styděli se za ni. Ona přešla ulici ve svých dlouhých šatech. Pod paží si nesla Bibli. Bratře, možná, že její jméno nebylo zapsáno do listiny mezi velkými, ale věřím, že bylo zapsáno v Knize života Beránka. To byla hlavní věc.
Vešla do sálu a posadila se vzadu. Otevřela si Bibli a začala číst. Všichni se začali ohlížet a mysleli, že přišel někdo staromódní. Ohlíželi se. Všichni byli pěkně oblečeni, typičtí Laodicenští, v hezkém oblečení atd., ohlíželi se a viděli tam tuto starou matku s úsměvem na tváři číst Bibli.
Potom přišel kazatel. Poté, co byli u konce se všemi věcmi, zůstalo asi patnáct minut na kázání. Postavil se a řekl: „Pán je dobrý." Ona řekla: „Čest buď Bohu, to souhlasí. Haleluja!" Všichni natáhli krky, jako houseři, rozhlíželi se, kdo to asi byl.
Po nějaké chvíli si odkašlal a řekl: „V každé době by měli být křesťané velcí a stateční a milí …" Ona řekla: „Čest Bohu, to je správné." Zase hleděli kolem sebe. Podíval se směrem k diakonům. Ihned pochopili, šli dozadu, vzali tu malou ženu za ruku, vyvedli ji za dveře a řekli: „Ty rušíš kazatele."
Jste mrtví a nevíte to. Co vám budou platná barevná skla v oknech? Co bude s vašimi pohodlnými, polštářovanými řadami sedadel, co bude s vaším velkým shromážděním? Jdou přímou cestou do pekla jako kuna do své klece. Neboť jestliže nemáte Ducha Božího, jste ztraceni. Jedině, že byste byli znovuzrozeni, jinak království Boží nemůžete vidět. To je hořké.
Je to podobné, jako když jsem užíval rybí tuk. Říkal jsem: „Mami, já to nesnáším." Ona řekla: „Když ti z toho nebude špatně, pak ti to také nepomůže." Myslím, že tak to je i s tímto. Ó, když chcete k nim mluvit v jejich pěkných velkých budovách, jestliže jdete do jejich sboru, pak vám brzy řeknou: „Vy jste asi letniční?"
„Ano, jsme letniční."
„Věříte ve znovuzrození?"
„Ano."
„Potom bych vám chtěl něco ukázat. Hleďte na tuto budovu! Kolik tato budova stála? Její vybudování přišlo na třičtvrtě milionu dolarů. Víte, dříve jsme to neměli. Byli jsme na ulici." Jestliže se člověk rozhlédne, jaké si pořídili drahé věci! Potom mluví o všech těchto velkých věcech, ale o ztracené duše nemají žádnou starost. Vždy vám chtějí ukázat, jaké mají velké budovy.
Říká se: „Podívejte se na počet návštěvníků naší nedělní školy, kolik jich jen je." Co je jim to platné, když nemají Ducha svatého? „Bohatí ve všem, nic nepotřebují." To řekl On. Tak smýšlíte, ale nevíte, že jste chudí, bídní, slepí a nazí. A nevíte to. „Přirozeně", říkají: „Víš co? Vzpomenete si ještě na ten malý kostel, který jsme mívali? Tento nyní je velký." Ale říkám vám, oni nemají místo pro duše, ale musí dbát na to, aby všechny ostatní věci byly v pořádku. Pomoc ženám a ostatní věci, o to všechno musí být postaráno, ale žádná starost o ztracené duše. Ó člověče, do čeho se dostal tento sbor?
O duše se nestarali, ale měli starost o bohatství. Měli převrácenou starost. Šlo jim o bohatství, ale ne o ztracené duše. Písmo říká: „Neví, že jsou mizerní, bídní a slepí." Mají za to, že mohou brát peníze, aby obrátili svět.
„Ó, jestliže bychom jen mohli získat program, za který bychom mohli vybrat hodně peněz, myslím, že bychom mohli obrátit svět", tak to říkají.
„Kdyby do našeho sboru přišli ti bohatí, bratře Branhame, jestliže bychom je dokázali přimět, aby sáhli hluboko do kapsy, věřím, že potom můžeme založit společnost a obrátit svět. Mohli bychom vzít letadla a shazovat literaturu v Africe a všude, jen kdybychom měli peníze", říkají.
Bratře, svět penězi neobrátíš. Svět bude obrácen skrze Ducha svatého, skrze kázání plné síly Ducha svatého a kříže. Jen tím může být svět obrácen. Program Boží nejsou peníze, ale Duch svatý. To je Boží program pro Laodicenské církevní období, i pro každé jiné. Potřebují Ducha svatého.
Říkají: „Máme zlato." Je to zlato, ale ne to správné. Mají dost zlata, ale ne to pravé. Proto je Ježíš káral. „Znám tvé skutky a vím, že jsi bohatý; míníš, že již nic nepotřebuješ. Radím ti, abys ode Mne koupil zlato, které je zkoušeno v ohni." To je jiné zlato, ověřené v tavicí peci, prošlé skrze smrt, skrze Golgatu a šlo vzhůru.
Mnoho ze zlata, které nyní máte, se potáhne vlhkostí a zrezne. Chcete se podívat do Jak. 5, 1-3. Potom budete vědět, co chci říci:
Nuže nyní, boháči, plačte, kvílíce nad bídami svými, které přijdou. Zboží vaše shnilo, a roucho vaše zmolovatělo. Zlato vaše a stříbro zrezivělo, a rez jejich bude na svědectví proti vám, a zžíře těla vaše jako oheň. Toto zlato se zkazí. Ale zlato, které dá Ježíš, je Duch svatý. Zlatý olej Ducha plyne do vašeho srdce. ON vám dává radu: „Přijďte a kupte zlato ode Mne, jestliže chcete být opravdu bohatí." Oni byli také slepí. Je to zlé, tak být. Myslím, že tito křesťané nebyli slepí, byli krátkozrací. To jediné, co viděli, byly jejich veliké budovy a početná shromáždění. Viděli jen své dobře oblečené chóry ve stejnokrojích a podobně. Myslím, že byli jen krátkozrací a sotva mohli vidět svůj vlastní nos. Nebyli asi úplně slepí, nýbrž jen krátkozrací. Mohli vidět jen, že patří sem nebo tam, svou velkou denominaci, své velké shromáždění, hodně členů, nedělní školy a pěkné budovy. Ale oni potřebují Ducha svatého, řekl Ježíš. Potřebují Ducha svatého. Pán jim řekl: „Vaše oči jsou tak špatné, jste tak krátkozrací, nemůžete vidět nic jiného, než své veliké budovy a veliká pěkná shromáždění. Starosta města a populární osobnosti chodí do vašeho kostela, ale na Mne jste zapomněli."
„Jestliže jste tak slepí a bolí vás oči, pak vám prodám oční mast."
Je to zarážející, ale ti doktoři teologie ji neměli. Měli mnoho parfému a dostatek teologie, ale potřebovali oční mast – Božího svatého Ducha, aby si pomazali oči a mohli vyhlížet po příchodu Páně a nahlédnout do Bible, aby to Slovo viděli. Oni ví, jak mají správně vyslovit „Amen". Měli parfémy, měli různé masti, ale potřebovali oční mast, říká Bible. „Potřebujete oční mast, aby se vám otevřely oči."
Již jsem vám vyprávěl, jak se mi vedlo, když jsem byl malý. Nyní mi to přichází na mysl. Vyrostl jsem v horách v Kentucky. Bydleli jsme ve starém dřevěném domě. Nahoře jsme měli malý pokojík se slamníky. Přikrývali jsme se peřinou. Nevím, víte-li vůbec, co to je. Byli jsme prostě velice chudí. Tatínek a maminka měli svou postel dole. Vylezli jsme po malých schůdcích nahoru. Matka položila přes postele stanovou celtu, neboť když jsme si lehli, mohli jsme počítat hvězdy. Stačilo nám měsíční světlo. Ve střeše byly veliké díry.
Při sněžení nebo dešti jsme se my, děti schovaly pod stanovou celtu, abychom nezmokly. Někdy vznikl průvan. Bylo nám zima a zanítily se nám oči. Ráno nás matka svolávala dolů. Řekl jsem: „Mami, nemohu přijít, mám zhnisané oči." Oči mi prochladly a nemohl jsem je otevřít. Snažily jsme se otevřít oči, ale nešlo to.