Ten, který je ve vás
/ William Branham
Język: Czech
8. Část 8.
Odešel jsem odtamtud. Nevěděl jsem to, vůbec ne. Pán mi o tom vůbec nic neřekl. Můžete se těch lidí zeptat, chcete-li. ON neřekl, že se to stane. Avšak vidí-li lidé takovou věc, a protože se to stalo, přišel její muž, hříšník ke mně a řekl: „Bratře Branhame, chtěl bych svůj život předat Pánu Ježíši."
Řekl jsem: „V pořádku, poklekni zde, vezmi ruku své ženy a choďte potom společně upřímně tímto životem." Ta matka se vrátila a řekla: „Bratře Branhame, víš, tady jsem já a moje děti; byli jsme všichni jednou uvnitř a jednou venku, zde v kapli a tak dále. Slyšeli jsme tě kázat, chodili jsme k oltáři a šli zpět." Řekla: „I já jsem odpadla, bratře Branhame. Ráda bych se vrátila k Pánu Ježíši pro Jeho dobrotu, kte-rou prokázal mému dítěti." Hleďte, to je velmi krásné, avšak vy nepřicházíte k Pánu Ježíši kvůli tomu.
Přibližně o půlnoci nebo v jednu hodinu matka usnula. A ona ji zavolala a řekla: „Maminko!"
Odpověděla: „Ano, miláčku, co bys chtěla?"
Řekla: „Ty víš, že jsem tak šťastná."
Ona řekla: „Jsem tak ráda, že jsi šťastná."
Řekla: „Mám pokoj s Bohem. Ó, jak je to krásné!"
Po několika minutách volala opět: „Maminko!"
Ona odpověděla: „Ano?"
Tu řekla: „Jdu domů."
A ona řekla: „Já vím. Ano, miláčku, zítra lékař to dítě vyjme. Po jednom nebo dvou dnech, jakmile se řezy dobře zahojí, se dostaneš odtud, půjdeš domů a budeš šťastná, i tvůj manžel, a budeš křesťankou a žít pro Boha."
Ona řekla: „Mami, míním, že jdu do svého nebeského domova."
Odpověděla: „Jistě, miláčku, na konci své cesty."
Řekla: „Toto je konec mé cesty."
„Ó", řekla ona, „co se teď děje?"
Odpověděla: „Je to konec mé cesty. Ano, mami, v několika minutách budu na druhé straně."
Pomyslila si, že je prostě nervózní a fantazíruje. Zavolala sestru, která jí zkontrolovala dech. Všechno bylo normální. A během pěti minut byla na druhém břehu; byla mrtvá.
Asi za jeden nebo dva týdny jsem se vrátil domů. Myslím, že pohřební řeč měl bratr Graham. Když jsem přišel domů a Meda mi řekla, že to děvče onoho večera zemřelo, nemohl jsem to pochopit.
Vyhledal jsem její matku a ona to potvrdila.
Nevím, co mě k tomu přimělo, že jsem to udělal, ale řekl jsem: „Pane, můj Bože, Ty jsi mi dlužen vysvětlení k tomu, neboť jsem tam šel, řekl to tomu manželovi, a on přišel k Pánu poté, co jsi to všechno pro něho udělal, a potom jsi život tohoto děvčete vzal. Řekl jsem: „Ty mi dlužíš vysvětlení k tomu."
Řeknete-li Bohu něco takového, nechá vás na holičkách. Mě On není nic dlužen. Já jsem dlužen Jemu. Nechal mě několik dní trucovat. Asi po třech, čtyřech měsících jsem byl venku na břehu řeky, když ke mně Pán promluvil ve vidění a řekl: „Jdi teď k její matce a řekni jí toto: ‚Zdali nenadešel její čas již před rokem, když se byla málem utopila při jednom pikniku u řeky? Již v tom čase měla jít, avšak musel jsem ji vzít domů, až když byla připravena jít.‘ Proto se toto všechno stalo, proto jsi tam šel."
Potom jsem se vrhl na zem a plakal. Řekl jsem: „Pane Ježíši, odpusť mi, Svému hloupému, ubohému služebníkovi. Nikdy jsem to neměl říkat, Pane."
Nato jsem šel k té ženě. Bydlela zde na tržišti. Šel jsem k ní a řekl: „Chtěl bych ti dát jednu otázku."
Odpověděla: „Jistě, bratře Billy."
Zeptal jsem se: „Je to pravda, že se toto děvče skoro utopilo?"
Odpověděla: „Je to tak, bratře Branhame. Její muž a ti ostatní ji museli vytáhnout z řeky. Museli jí zavést kyslík. Museli z ní pumpo-vat vodu." Řekla: „Měla na sobě šaty. Pořádali piknik. Když utíkala po písku, uklouzla, padla po hlavě do vody a už se nenadechla. Oni ji nezpozorovali a zahlédli ji teprve, až když vyplavala nahoru a zase se potopila. Běželi tam, podařilo se jim ji zachytit a vytáhli ji ven." Řekla: „Málem zemřela."
Řekl jsem: „To byl čas jejího odchodu."
Vidíte, Bůh ví, co dělá. Nuže, Pán by mi to byl pravděpodobně řekl, kdybych byl nezaujal takové stanovisko, jak jsem to udělal: „Pane, Ty jsi mi dlužen vysvětlení! ON vám vůbec nic není dlužen!
Jednoho večera jsem stál ve shromáždění a slyšel, jak se jeden evangelista modlil za nemocnou osobu. Řekl: „Bože, přikazuji Ti, abys uzdravil tuto osobu!" Kdo přikazuje Bohu? To ani není vůbec rozumné, neboť Bůh přece dělá to, co chce.
Může hlína říci hrnčíři: „Proč jsi mne tak udělal?" Jistě ne! Jestliže ale prorok zůstane tichým a poprosí Pána o odpověď, pak tu odpověď bude.
Tak jako ten člověk položil otázku ohledně semene hada. Vidíte? Dejte jen pozor a neukvapujte se příliš, neboť u Boha se vždy všechno děje tak, aby to těm, kteří Pána milují napomáhalo k dobrému.
Kdyby Ninive nebylo činilo pokání, pak by na ně dolehly soudy Boží. Pomyslete na to, že prorok musí poslechnout. Bylo to varování.
To stejné je s tímto národem. Nyní řeknete: „Bratře Branhame, minulou neděli jsi řekl, že již není naděje." Ano! Proč? Protože tím pohrdl, když byl zavolán. On to musí přijmout. Přijme to. Přijde čas, kdy tento národ bude rozbit na kusy. Viděl jsem to v roce 1933. Řeknete nebo byste rádi řekli: „Tehdy se to nestalo."
Ale stane se to! Ani Mussolini tehdy ještě nebyl u moci. Ještě nebyla postavena Maginotova linie. V oněch dnech auta nevypadala jako vejce, Prezidenta ještě nevolily ženy a nechtěly vysokoškolského mladíka. Nebyl ještě katolický prezident, o němž se mluvilo, atd. Tyto věci byly ohlášeny před více jak třiceti lety, On mi je přece ukázal již tehdy, daleko dopředu, až do konce.
Zatímco se ta věc stále přibližuje, naplňuje se kalich stále víc. Pokání kázal Billy Graham, Oral Roberts a jiní. Proroci a podobní prošli národem se znameními a divy; a on se vrhá stále hlouběji do hříchu.To je důvod, proč nečiní pokání. Pokání to vykoná.