Oběžný dopis - Jaro 2005
/ Ewald Frank
Langue: tchèque
Other languages
3. Bod 2
S osvobozením 7650 Židů, kteří přežili uvěznění v koncentračním táboře v Osvětimi, skončil nejstrašnější holocaust v historii lidstva. Pojem slova „holocaust“ převzali Římané od Řeků a poté i ostatní. V řečtině jsou to dvě slova: „holos“ = „úplné“ a „cautos“ = „spálení“. Z toho vznikl „holocaust“ tedy „úplné spálení“ – totální zničení až do zpopelnění, a to bylo užito jen ve spojení s pronásledováním Židů.
Byly to jednotky ateistické bolševické Rudé armády, které 27. ledna 1945 osvobodily přeživší Židy od „křesťanských“ nacistických drábů. Ti měli v koncentračním táboře dokonce vlastní kapli, kam chodili na mše a zpovídali se. A zatím vraždili miliony bezbranných nevinných lidí! V jakém je tohle souladu? Abychom se dozvěděli, kdy a jak začala diskriminace Židů a jejich pronásledování v křesťanské epoše, musíme se vrátit do dávné minulosti. Ve více než padesáti tisících publikací se mnozí autoři zabývali dějinami pronásledování Židů a holocaustu. Jmenujme především Edmunda Paris, Daniela Goldhagena a Dr. Karlheinze Deschnera, který důkladně bádal a otevřeně o tom napsal. Ten otce katolické náboženské instituce, kteří rozsévali nenávist proti Židům, jmenuje a zachytil jejich výroky, v nichž Židům spílali jako vrahům Boha a Krista a proklínali je a označovali je jako Bohem zavržené – až po tento výrok: „Kdo zabije Žida, smíří Kristovu smrt.“
Poté, co bylo roku 311 za Diokleciána ukončeno strašlivé pronásledování křesťanů, brzy nato za císaře Konstantina začaly diskriminace a pronásledování Židů. V této epoše se zformoval křesťanský kostel v Římské říši v pevnou organizaci. V roce 321 byl Židům zákonem zakázán sabat a nahrazen nedělí a to povinně; synagogy byly přeměněny v chlévy a pak později v tzv. „křesťanské Boží domy“. Kdo ale si přečte o těch sedmi křižáckých výpravách, zjistí, od koho vyšlo pronásledování Židů a kdo naposled nese tu odpovědnost za prolévání krve milionů židovských mučedníků.
Jen v letech 1095 – 1293 vyvraždili křižáci 22 milionů lidí. Vše, co se jim postavilo do cesty, bylo povražděno se slavnostním prohlášením „ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého“ a s krucifixem: ze čtyřiceti tisíc muslimů a Židů v Jeruzalémě nepřežila v červnu 1099 ani stovka. Vždyť papež Urban II. slavnostně vyhlásil: „Deus lo vult!“ – „Bůh to chce!“ Kdo dále sleduje další vývoj náboženských dějin, dostane se ke španělské inkvizici s pronásledováním Židů a k hugenotům a všech, kteří se nepodřídili dogmatům římskokatolického kostela. Existovaly mučírny, hranice na upalování, ghetta všude, kde římský kostel mohl být u moci. Evropské země jsou napojeny krví. Můžeme se dokonce dočíst, kdy byly prohlášeny za „očištěné od Židů“.
Kdo si přál to „konečné řešení židovské otázky“? Bůh jistě ne! Nebyl to Bůh, ale papež Urban II., který na koncilu v Clermontu, ve Francii, vydal výzvu k první křižácké výpravě.
Kdo chtěl to, co se dělo od roku 1933 až do roku 1945? Bůh jistě ne! Kdo to zorganizoval ve velkoněmecké říši 9. listopadu 1938 tzv. „křišťálovou noc“, když bylo zničeno 1400 synagog a židovských domů? Nebylo tohle všechno pokračování a děsné vyvrcholení toho, co se Židům dělalo už během celé historie náboženských dějin? Někteří autoři odkazují na Josefa Goebbelse, nadaného jezuitu a ministra propagandy Třetí říše, který strhl masy do kletby.
Ve „Svaté říši římské německého národa“ (962-1806) se za samovlády katolického kostela prováděly nepředstavitelné ohavnosti. V „Třetí říši“, podle mínění jiných autorů, se totéž opakovalo s německým národem.
Že to „konečné řešení židovské otázky“ v šesti vyhlazovacích táborech Chelmno, Treblinka, Sobibor, Majdanek, Belzec, Osvětim mělo probíhat výhradně na polském území, nás též nutí k zamyšlení. Koncentračních táborů byly stovky, ale to „konečné řešení“, se mělo konat tam, kde nebyla žádná obava z odporu katolického obyvatelstva. Od 1. září 1939, vpádu německé armády do Polska, jež bylo obsazeno za 27 dnů, až do června 1941, byly vykonány všechny přípravy pro tábory smrti. Aby ta akce mohla nerušeně probíhat, podle mínění zasvěcených, napadla německá wehrmacht 22. června 1941 Rusko.
Ovšem i spojencům by mohla být dána otázka, proč bombardovali civilní obyvatelstvo ve městech a ne železnice, které vedly k vyhlazovacím táborům. Toto téma nemůžeme blíže probírat na tomto místě. Staly se strašné věci, evropské židovství bylo vyhlazeno pomocí vlád spolupracujících s nacistickým režimem a duchovenstva v obsazených zemích.
3. prosince 1962 jsem se ptal bratra Branhama, jestli kvůli tomu neleží na Německu prokletí. Jeho odpověď byla: „Ne, na německém lidu žádná kletba nespočívá. Bůh bude soudit jen ty viníky.“
27. ledna 2005 jsme si při příležitosti šedesátého výročí s hlubokým smutkem připomněli památku šesti milionů Židů a jiných obětí, kteří byli strašlivým způsobem ponižováni, mučeni, nahnáni do plynových komor, zavražděni a spáleni. Sám jsem byl před několika lety v Osvětimi a to, co jsem tam viděl, nemohu zapomenout po celý svůj život. Kdo by chtěl získat přehled o tom, co se během „Třetí říše“ stalo, měl by navštívit Yad Vashem v Jeruzalémě, památné místo holocaustu. Při obchůzce tímto památníkem získáme ucelenou informaci a představu o místech a počtu obětí z celé Evropy. Z biblického hlediska jsou ti zavraždění Židé dušemi pod oltářem zápalných obětí, které volají o pomstu, jak čteme v páté pečeti ve Zj.6:9-11.