„Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky.“ (Žid.13:8)

Velice srdečně vás všechny zdravím slovem ze Sk.26:22:

„Ale s pomocí Boží ještě až do dnešního dne stojím, vydávaje svědectví i malému i velikému, nic jiného nevypravuje, než to, což proroci a Mojžíš zvěstovali, že se mělo stát.“ Amen! Stalo se to, zvláště při prvním příchodu Krista, když se naplnilo více než sto proroctví, a děje se to nyní, když se plní ta poslední zaslíbení.

My víme, že Bůh má spásný plán, který předpověděl skrze Své proroky, a naplňuje ho ve dni spásy, ve kterém žijeme: „Poněvadž pak Pán zástupů usoudil (pojal plán), kdo to tedy zruší? A ruku jeho vztaženou kdo odvrátí?“ (Iz.14:27).

Pavel měl povolání (Sk.9), a tím také přímou odpovědnost před Bohem, kterou ve všech svých dopisech vyjádřil. Tak jak on mohl říci: „Neboť jsem nezmeškal zvěstovat vám všeliké rady Boží“ (Sk.20:27), tak také nám je v tomto čase nově předkládán         z povolaných úst celý spásný Boží plán a zjeven skrze Ducha Svatého.

Podle Božího zaslíbení jak ve Starém tak i v Novém Zákoně (Mal.4:5; Mat.17:11), poslal drahý Pán proroka před Svým příchodem jako nebeský Ženich, aby ve Své Církvi znovu všechno napravil a uvedl ji do původního stavu.

Pozorujme biblický vzor božského povolání a poslání:

Mojžíš mohl říci: „Ten JÁ JSEM poslal mne k vám“ (2.Mo.3:14), neboť Pán sám  k němu mluvil: „… pošlu tě k Faraonovi (do Egypta)!“ (2.Mo.3:10-12; Sk.7:34).

Izaiáš na otázku Pána: „Koho mám poslat?“, odpověděl: „Zde jsem, pošli mne“ (Iz.6:8). Jeremiášovi On řekl: „Neříkej, dítě jsem, nýbrž k čemukoli tě pošlu, jdi, a vše, což přikáži, mluv“ (Jer.1:7).

Pán dal Pavlovi pokyn, aby se vydal na cestu: „Jdi, neboť Já tebe pošlu k pohanům“ (Sk.22:21). „… abys otvíral oči jejich“ (Sk.26:17-18). To se stalo skrze to zvěstování.

V Jan.13:20 Pán Ježíš zdůrazňuje: „Kdo přijímá toho, koho bych Já poslal, Mne přijímá; a kdo Mne přijímá, přijímá toho, který Mne poslal.“ V Jan.20:21 řekl zmrtvýchvstalý Pán Svým učedníkům: „Jako Mne poslal Otec, tak i Já posílám vás.“

ON sám jako Syn člověka vydává od Jan.4:34 až k Jan.17:8 svědectví o tom,        že byl poslán.

S odvoláním na Svůj příchod řekl Pán v Mal.3:1: „Hle, Já posílám anděla Svého, který připraví cestu před tváří Mou …“, a v Mal.4:5: „Hle, Já pošlu vám Eliáše proroka …“

Bratr Branham se ve svých 1200 kázáních ohledně jeho poslání asi celkem dvěstěkrát odvolal na Mal.4:5, kde sám Pán řekl: „Hle, Já pošlu vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Pánův veliký a hrozný“. Toto biblické místo se v našem čase naplnilo. Skrze zaslíbenou službu mělo být navráceno všechno, co v učení a v praxi původně v církvi bylo; tak to Pán potvrdil v Mat.17:11: „Eliáš zajisté přijde prve a napraví všecky věci.“

Jan Křtitel také věděl, které Boží slovo se vztahuje na něho. Proto mohl říci               v Jan.1:23: „Já jsem hlas volajícího na poušti: Spravte cestu Páně, jakož pověděl Izaiáš prorok“ (Iz.40:3). V Mat.11:10 Pán Ježíš sám zařazuje jeho službu: „Tento je to zajisté, o němž psáno (Mal.3:1): Hle, Já posílám anděla svého před tváří tvou, kterýžto připraví cestu tvou před tebou“

V tomto výkladu se nejedná o služby, které Bůh postavil do církve, totiž apoštoly, proroky, pastýře, učitele a evangelisty, ani o starší nebo diákony, také ne o dary Ducha v církvi, ale jedná se o poslední poslání, poslední zvěst, která musí být zvěstována nejen v lokálních sborech, ale v celém světě, aby církev Ježíše Krista byla uvedena do svého původního stavu.

Tak jistě jako mohl svědčit Jan Křtitel: „… ale ten který mne poslal křtít vodou, ten mi řekl …“ (Jan.1:33), tak jistě mohl bratr Branham svědčit, co mu 11. června 1933 bylo řečeno: „Tak jako Jan Křtitel předcházel prvnímu Kristovu příchodu, tak budeš ty poslán se zvěstí, která bude předcházet druhému příchodu Krista!“ On mohl vydat svědectví o přímém poslání a také o nadpřirozeném prožití 7. května 1946, když byl do služby ustanoven. Anděl, který vstoupil v nadpřirozeném světle do místnosti, stál před ním a řekl: „Neboj se. Jsem k tobě poslán z přítomnosti všemohoucího Boha!“ On mu dal pokyny a mimo jiné řekl: „Jako Mojžíšovi byla dána dvě znamení, tak i tobě budou dána dvě znamení …“ Byla to nadpřirozeně potvrzená služba skrze mimořádné uzdravování nemocných. Divy uzdravování měly upoutat pozornost lidí na Boží přítomnost a na zvěst, kterou měl přinést.

O zvláštní službě bratra Branhama jsme již často mluvili a psali. Jako očitý svědek mohu potvrdit, že Bůh ho v našem čase použil jako evangelistu a proroka jako nikoho jiného, požehnal a to slovo potvrdil. Ale nyní už nejde o období v letech 1933-1946 nebo 1946-1965, kdy tento Boží muž se stal známým po celém světě skrze zvláštní probuzenecká a uzdravovací shromáždění, která se konala ve 12 zemích. Nyní se jedná o ten obzvláštní časový úsek, v němž my žijeme. Bůh, který učinil Svůj spásný plán již od věčnosti, jej provádí až do konce podle Své vůle.

Služba Jana Křtitele skončila pro nás nepochopitelným způsobem, když byl sťat (Mat.14:1-12). Bratr Branham podlehl 24. prosince 1965 zraněním utrpěným při autonehodě, kterou 18. prosince 1965 způsobil opilý mladý řidič. Bůh nedělá žádnou chybu. Ať to můžeme chápat nebo ne, očividně byla služba bratra Branhama ukončena, ale vyvolání a příprava Církve-Nevěsty ještě ne. Ta zvěst musela být nejprve nesena do celého světa a dosažen všechen lid, jazyky a národy.