Bůh pamatuje na Svou smlouvu

„Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky.“ (Žid.13:8).

Velice srdečně Vás zdravím ve všech národech, jazycích a národnostech slovem z Řím.1:1-5:

„Pavel, služebník Jezukristův, povolaný apoštol, oddělený ke kázaní evangelium Božího, kteréž zdávna zaslíbil skrze proroky své v Písmech svatých, o Synu jeho, zplozeném z semene Davidova s strany těla, kterýž prokázán jest býti Synem Božím mocně, podle Ducha posvěcení, skrze z mrtvých vstání, totiž o Ježíši Kristu, Pánu našem, skrze něhož jsme přijali milost a apoštolství ku poslušenství víry mezi všemi národy pro jméno jeho …“

Jaký úvod tohoto apoštola v jeho prvním dopise! Z milosti byl povolán do úřadu apoštola, aby skrze jeho službu byla mezi věřícími z národů vypůsobena poslušnost víry ke cti Páně. To se nestalo tak, že by kázal nějaké evangelium, ale kázal Boží evangelium, jak to předpověděli svatí proroci a bylo zaslíbeno ve svatých písmech Starého Zákona. Totéž věčně platící evangelium, které je založeno jenom na Svatém Písmu, zvěstujeme i my. Jako Pavel si byl vědom odpovědnosti spojené s povoláním a celý svůj život dal k dispozici Pánu ke službě, tak je tomu ještě dnes s každým Božím služebníkem, který obdržel pravé povolání.

V Řím.15:17-18 dosvědčuje: „Mám se tedy čím chlubit v Kristu Ježíši, v Božích věcech. Neboť bych se neodvážil mluvit toho, čehož by skrze mne neučinil Kristus, k tomu, aby ku poslušenství přivedeni byli pohané slovem i skutkem …“

Již ve Starém Zákoně se v případě lidu Izraele jednalo o víru a poslušnost vůči Bohu (Žid.11):

Skrze víru převzal Izrael zaslíbenou zemi do vlastnictví.

Skrze poslušnost byl v zaslíbené zemi požehnán.

Skrze neposlušnost ale byli odvedeni do babylonského zajetí: „Když pak popouzejíce tě, zprotivili se tobě, zavrhnouce zákon tvůj za hřbet svůj, a proroky tvé zmordovali, kteří jim osvědčovali, aby je obrátili k tobě, a dopouštěli se velikého rouhání“ (Neh.9:26).

Iz.63:18: (Podle něm. př. Bible) „Jen krátký čas vládl posvěcený lid ve svém dědictví a tehdy naši protivníci Tvoji svatyni pošlapali“.

Jako Izraeli Bůh nemohl strpět nevíru a neposlušnost, tak se s tím absolutně nemůže smířit ve Své církvi z národů. Je politováníhodné, že ta původní církev, která skrze víru dosáhla vlastnictví zaslíbení, zůstala poslušná a v požehnaném stavu jen krátký čas. S neposlušností následovalo rozptýlení do mnoha konfesí.

V novozákonní církvi má víra a poslušnost velký význam také pro každého jednotlivce. „Vizte, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé a nevěrné, které by odstupovalo od Boha živého!“ (Žid.3:12). Nevíra znamená odpadnutí od živého Boha. S Ním nás spojuje jenom víra, která působí poslušnost a nakonec vede k nepředstírané lásce mezi věřícími sourozenci, jak píše Petr: „Poněvadž duše své očistili jste poslušenstvím pravdy skrze Ducha svatého, k milování neošemetnému bratrstva, z čistého tedy srdce jedni druhé milujte snažně“ (1.Petr.1:22).

Abraham, otec víry, je příkladem pro Izrael, pro církev i pro každého jednotlivce. On věřil Bohu (Řím.4:3) a viděl zaslíbení, které mu Pán dal, nakonec naplněné. V poslušnosti byl dokonce připraven obětovat svého syna Izáka. Apoštol Jakub víru, poslušnost a skutky shrnul do jednoho bodu: „Ale chceš-li vědět, ó člověče marný, že víra bez skutků jest mrtvá? Abraham otec náš zdali ne z skutků ospravedlněn jest, obětovav syna svého Izáka na oltář? Vidíš-li, že víra napomáhala skutkům jeho a z skutků víra dokonalá byla?“ (Jak.2:20-22). Ježíš Kristus, zaslíbený Syn, byl poslušný až do smrti na kříži (Fil.2:7-8). „A tak dokonalý jsa, učiněn jest všechněm sebe poslušným původem spasení věčného.“ (Žid.5:9). Tak to musí být se všemi syny a dcerami Božími, kteří byli ukřižováni s Kristem a s Ním povstali k novému životu. Ti mohou jako Pavel svědčit: „Živ jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus.“ (Gal.2).

Čím déle očekáváme zaslíbený návrat Ježíše Krista, tím více jej chceme prožít. Na konci času milosti se musí všichni opravdově věřící, vyvolaní ze všech národů a jazyků, oddělit od všeho, co nesouhlasí s Bohem a Božím Slovem a Jeho vůlí. Jen tak se jako čistá »Nevěsta Slova« potkají s Ženichem – ne jako „nevěsta zvěsti“, neboť skupin zvěsti, které se označují jako církev nevěsta, je velké množství. Ale je jen Jeden, jehož jméno je »Slovo Boží« (Zj.19:13), a jen jedna Nevěsta Beránka, která se po svatební hostině stane Jeho ženou: „Pojď, ukáži ti nevěstu, manželku Beránkovu.“ (Zj.21:9). Je jen jedna Církev Nevěsta, která nese Jeho jméno, ve které se naplňují všechna zaslíbení Slova. Ona se vrací jak k původnímu učení a praxi původní církve, tak také k první lásce, a bude jako na počátku jedno srdce a jedna duše.

 „Nejmilejší, milujme jedni druhé; nebo láska z Boha jest, a každý, kdož miluje, z Boha se narodil, a zná Boha. Kdož nemiluje, nezná Boha; nebo Bůh láska jest.“

„Boha žádný nikdy nespatřil, ale milujeme-li jedni druhé, Bůh v nás přebývá, a láska jeho dokonalá jest v nás.“ (1.Jan.4:7-8+12).