Srdečně všechny zdravím v drahém jménu našeho milovaného Pána a Spasitele Ježíše Krista slovem ze Zjevení 1:1-3:

Zjevení Ježíše Krista, kteréž dal jemu Bůh, aby ukázal služebníkům svým, které věci měly by se díti brzo, on pak zjevil, poslav je skrze anděla svého služebníku svému Janovi, kterýž osvědčil slovo Boží a svědectví Jezukristovo, a cožkoli viděl. Blahoslavený, kdož čte i ti, kteří slyší slova proroctví tohoto a ostříhají toho, což napsáno jest v něm; nebo čas blízko jest.

V prorockém slově je Církvi oznámeno, co se má stát. Týká-li se to rady Boží, potom dnes není prorokováno, co se má stát, ale je to již stanoveno ve Slově proroctví. Biblický dar proroctví slouží ke vzdělání Církve, a v tom musí vždy být vzdělání, napomenutí a útěcha (1Kor 13:3). V 29. verši stejné kapitoly apoštol dále píše, že ve shromáždění mají mluvit jen dva nebo tři proroci, právě tak jako ti, co mluví v jazycích. Tito proroci neprorokují, nýbrž mají za úkol vyložit prorockou část Slova. Proto také má přítomný mluvčí mlčet, jestliže se dostane zjevení jednomu, který tam sedí, až když domluvil. Avšak při prorokování nesmí být nikdo přerušován, protože se při tom jedná, je-li to pravé, o přímé mluvení Páně. Proto to „TAK MLUVÍ PÁN“.

V našem úvodním slovu je nápadné, že Pán vždy bere jednoho zvláštního služebníka, jako např. Jana, aby potom zjevené slovo oznámil všem ostatním služebníkům. Kazatel píše ve 3:14: „Znám, že cožkoli činí Bůh, trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli obličeje jeho.“ Poznali jsme také, že Bůh nedělá nic, aniž by zjevil Své tajemství Svému služebníkovi, prorokovi (Am 3:7).

Kazatel nejprve popsal, že všechno, co se týká pozemského života, je pomíjitelné a s ohledem na věčnost v základě vzato bezcenné. Od narození až ke skonu jsou jak pro pozemské, tak i pro duchovní věci stanovené časy. Potom dojde k tomuto poznání: „Bůh sám všechno činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa (v něm. Bibli: věčnost jim uložil do srdce) dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, které dělá Bůh, ani počátku, ani konce.“  (Kaz 3:11)

Sám od sebe člověk Boha a Jeho působení poznat nemůže. Co Bůh činí, má vždy věčnou platnost, musí to být ale každému zjeveno, aby to poznal. Tomu, co Bůh zaslíbil a potom také vykonává, nesmí ale, jak je to řečeno v poslední kapitola Bible, být nic přidáváno a nic od toho odnímáno.

Jestliže Bůh něco mezi Svým lidem činí, pak by chtěl, aby to ti Jeho poznali a přijali. Ta duchovní část se přece vykonává v našem pozemském úseku. Když přišel Pán do Svého vlastnictví, ale nebyl poznán a přijat, tehdy Jeho vlastní lid milost odmítl a vložil na sebe soud a trest. V Luk. 19:41-44 řekl Pán Ježíš: „Ó, kdybys poznalo i ty, a to aspoň v takový tento den tvůj, které věci by ku pokoji tobě byly! Ale nyní je skryto před očima tvýma.“ A potom přichází to strašné oznámení soudu nad Jeruzalémem a jeho lidem: „Nebo přijdou na tě dnové, obklíčí tě nepřátelé tvoji valem a oblehnou tebe a souží tě ze všech stran. A s zemí srovnají tě i syny tvé v tobě, a nenechají v tobě kamene na kameni, protože jsi nepoznalo času navštívení svého.“

Bůh je milostivý, ale nedopouští, aby Jeho lid pomíjel kolem toho, co z milosti činí. Musí to být vzato na vědomí a přijato, jinak nás Jeho hněv nemine – trest, který oznámil. Nic proto není důležitější, než abychom získali napojení na to, co nyní na základě Svého zaslíbeného slova činí.

S Izraelem, jako s Jeho přirozeným „lidem smlouvy“, musel vejít do soudu, protože při prvním příchodu Krista milostivé navštívení nepoznal. Jen těm, kteří Jej skutečně vezmou na vědomí a přijímají, dal právo, stát se dětmi Božími, totiž těm, kteří věří v Jeho jméno a mají podíl při Jeho činění. Byli a jsou to jedině oni, kteří ne z nějakého tělesného nadšení, ale z Boha jsou zplozeni a přijali věčný život. (Jn 1:12-13). Představme si jen, že Židé během uplynulých 2 000 let nové smlouvy trpěli pro Jeho jméno jen proto, že Jej nepoznali. Pilát prohlásil: „Čist jsem od krve spravedlivého tohoto!“, při čemž všechen lid zvolal: „Jeho krev na nás a naše děti!“ (Mt 27:24–25).

V proroku Jer. 31:31 a jiných místech dal Pán zaslíbení, že uzavře novou Smlouvu. To udělal. Přišel čas, Písmo se naplnilo, Smlouva byla zřízena. Nyní již slovo Smlouvy nemělo být napsáno na kamenné desky, ale do srdcí. Při poslední večeři řekl náš Pán a Spasitel v kruhu Svých učedníků: „Toto je krev nové smlouvy, která se za mnohé prolije.“ Ale duchovní vůdcové onoho času cesty Boží nepoznali. Nevzali zaslíbenou službu Jana Křtitele vážně. Byl mužem od Boha poslaným a oni nepochopili, že se skrze Jeho službu naplnil Iz. 40:3 a Mal. 3:1, jak je to v Novém zákoně víckrát potvrzeno. Vykonávali podle navyklého způsobu slavnostně své bohoslužby a zpívajíc Žalmy v krásném liturgickém orámování pominuli kolem toho, co Bůh skutečně činil.

V Janu 13:20 řekl náš Pán: „Amen, amen, pravím vám: Kdo přijímá toho, kohož bych já poslal, Mne přijímá; a kdož Mne přijímá, přijímá toho, kterýž Mne poslal.“ Všechno, co se děje v království Božím, se vrací zpět k Bohu a Božímu Slovu. Jen kdo pozná službu takového poslaného, který je vždy připravovatelem cesty pro Něho, bude mít účast na realizaci zaslíbení pro svůj čas. Tak to bylo při prvním Kristově příchodu, při všech probuzeních, během celého času milosti, a tak je to také nyní. Pro závěr času milosti, než přijde „den Páně“, Pán zase zaslíbil proroka Eliáše (Mt 17:11; Mal 4:5), který volá lid zpět k Bohu a připravuje cestu Pánu.

Můžeme cítit bolest našeho Pána, který šel z čisté lásky k nám na kříž, jak je psáno: „Tak miloval Bůh svět…“, když musel Svému vlastnímu lidu říci: „Když pak uzříte obležený od vojska Jeruzalém, tehdy vězte, že se přiblížilo zkažení jeho. Tehdy ti, kdo jsou v Judstvu, utíkejte k horám, a kdo uprostřed něho, vyjděte, a kteří v končinách, nevcházejte do něho. Neboť budou dnové pomsty, aby se naplnilo všecko, co psáno jest. Ale běda těhotným a těm, kteréž kojí v oněch dnech. Neboť bude dav veliký v této zemi, a hněv nad lidem tímto. I padati budou ostrostí meče a zjímaní vedeni budou mezi všecky národy a Jeruzalém bude tlačen od pohanů, dokud se nenaplní časové pohanů.“  (Lk 21:20-24). To se opravdu stalo.

Bůh je milosrdný a milostivý a veliké dobroty, ale jestliže Jeho nabídka milosti není brána na vědomí a přijímána, potom je také Bohem hněvu a soudu. 2 000 let byl Izrael vystaven pronásledování, a to ještě není zcela u konce. Po vytržení, až prolomí Jeho soudy, bude mnoho věřících, kteří budou muset projít soužením, jen proto, že nechtěli přijmout, co Bůh podle Svého Slova v přítomnosti činí. Tak rychle se řekne: „My máme Ježíše Krista, nepotřebujeme muže, kterého posílá Bůh!“, ale jestliže byl ve Slově zaslíben, pak to máme jako děti Boží respektovat, abychom nepropadli Jeho hněvu.

Zavádějící výklady Písma a zaslíbení pro náš čas nejsou užitečné nikomu, nyní musíme poznat jejich naplnění. Přítomně prožíváme vrcholný bod zaslíbených spásných dějin. Co bylo v prorocích Starého zákona a v prorockém Slově Nového zákona oznámeno, stává se před našima očima realitou. Průběh dějin lidstva a dějin spásy je nezvratný, nezadržitelný. Je-li čas naplněn, děje se, co Bůh rozhodl. Obzvláště důležitá jsou pro nás oznámení, předpovědi v Písmu svatém, které popisují konec času milosti. K tomu patří také sjednocená Evropa jako opětné nastolení starořímské říše a rovněž věci, které se týkají Izraele a okolních národů.