Velice srdečně zdravím vás všechny v drahém jménu našeho Pána Ježíše Krista slovem z 1.Moj.2:1-2:

„A dokonal Bůh dne sedmého dílo své, které dělal; a odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, které byl dělal.“

Co Bůh začne, to také dokoná. Na konci Své služby na zemi mohl náš Pán říci: „… dílo jsem vykonal, které jsi mi dal, abych činil.“ (Jan.17:4b). Totéž slovo „dokonal“, které se týká stvoření, nacházíme v Novém Zákoně, když náš Pán visel na kříži a zvolal: „Jest dokonáno!“ (Jan.19:30).

Zaslíbení pro dokonání spasitelského díla zní: „Nebo jako na hoře Perazim povstane Pán, jako v údolí Gabaon hněvati se bude, aby dělal dílo své, neobyčejné dílo své, aby vykonal skutek svůj, neobyčejný skutek svůj.“ (Iz.28:21).

V Novém Zákoně je to potvrzeno: „Vizte potupníci, a podivte se, a na nic přijďte (pomiňte); nebo Já dílo dělám za dnů vašich, dílo to, o kterém vy neuvěříte, kdyby je vám kdo vypravoval.“ (Sk.13:41). My to musíme prožít, slýchat o tom nestačí. Jedni tím pohrdají, druzí se radují a jsou spoluúčastníky toho, co Bůh dělá.

Od začátku měl Bůh spásný plán s lidstvem, který v průběhu času vykonal a nakonec uzavírá.

ON stále znovu proto zasahoval do dějin lidstva tím, že posílal proroky, skrze něž mohl mluvit a jednat (Am.3:7). S přímým pověřením a posláním byl vždy spojen výsledek. Opravdově věřící v každém čase zvěst poznali a měli podíl na tom, co Bůh v jejich dnech činil. Tomu porozumíme z následujícího příkladu:

O Noémovi čteme: „Ale Noé našel milost před Pánem.“ (1.Moj.6:8).

Noé dostal úkol, a vykonal ho: „I učinil Noé podlé všeho, jak mu rozkázal Bůh, tak učinil.“ (1.Moj.6:22).

Kdo věřil tomu, co ten prorok řekl, totiž že nastane potopa, vešel do korábu. Kdo tomu nevěřil, zůstal venku. Nakonec přišel předpověděný déšť, vody stoupaly a všichni, kteří nevěřili Noémově zvěsti, zahynuli. Pro ty, kteří mu věřili a vešli do korábu, byl záchranou.

To, co se stalo tehdy, má být varováním pro nás, neboť Pán Ježíš řekl: „A jako se dálo za dnů Noé, tak bude i za dnů (zjevení se) Syna člověka.“ (Luk.17:26-30).

Také Abraham věřil Bohu a činil, co mu Pán přikázal: On opustil svou vlast a vešel do země, kterou mu Pán chtěl dát za dědictví. Tam obdržel slib, že dostane syna a dědice: „I uvěřil Abram Pánu, a počteno mu to za spravedlnost“ (1.Moj.15:6). „(Jako psáno jest: Otcem mnohých národů postavil jsem tebe,) před obličejem Boha, jemuž uvěřil, který obživuje mrtvé a povolává i těch věcí, jichž není, jako by byly.“ (Řím.4:17). Abraham uposlechl Boha a udělal všechno, co mu Pán řekl. 

Byl dokonce odhodlán obětovat svého syna Izáka jako oběť, když to od něho Bůh žádal. Ale Bůh zasáhl a odměnil jeho poslušnost víry: „A řekl: Skrze sebe samého přísahal jsem, praví Pán, poněvadž jsi učinil tu věc, že jsi neodpustil synu svému, jedinému svému: Požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím símě tvé jako hvězdy nebeské, a jako písek, který jest na břehu mořském; nadto dědičně vládnouti bude símě tvé branami nepřátel svých.“ (1.Moj.22:15-17).

Víra a poslušnost patří vždy k sobě – jako u Abrahama, tak u všech pravých věřících. Proto Ježíš řekl: „Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude“ (Mar.16:16). Kdo tedy skutečně uvěřil, nechá se pokřtít. Bez křtu je víra pouhým vyznáním úst – bezvýznamná. Vždyť je napsáno: „Kdo věří v Syna, má život věčný; ale kdo jest nevěřící (neposlušný- v závorkách jsou slova podle něm. př. Bible) Synu, neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm“ (Jan.3:36). Víra přichází ze zvěstování slova, stává se zjevením, spojuje s Bohem a vede k poslušnosti.

„Abraham otec náš zdali ne z skutků ospravedlněn jest, obětovav syna svého Izáka na oltář? Vidíš-li, že víra napomáhala skutkům jeho a z skutků víra dokonalá byla? A tak naplněno jest Písmo, řkoucí: I uvěřil Abraham Bohu, a počteno jest jemu to za spravedlnost, a přítelem Božím nazván jest. Vidíte-liž tedy, že z skutků ospravedlněn bývá člověk a ne z víry toliko? Též podobně i Raab nevěstka zdali ne z skutků ospravedlněna jest, přijavši posly a jinou cestou pryč je vypustivši? Nebo jako tělo bez duše (ducha) jest mrtvé, tak i víra bez skutků jest mrtvá.“ (Jak.2:21-26).

Těmi skutky není míněno, co člověk podle vlastního uvážení činí, ale co podle Božího Slova v Jeho vůli poslušně z víry koná.

O apoštolech se říká: „A oni šli, kázali všude, a Pán jim pomáhal (spolupůsobil), a slov jejich potvrzoval činěním divů.“ (Mar.16:20). Ten vzkříšený Pán přece řekl: „Znamení pak ti, kteří uvěří, tato míti budou …“ (Mar.16:17). Ten výsledek je božským potvrzením zaslíbení.

Mojžíš měl povolání a poslání, které mělo zvláštní význam ve spásných dějinách. „Tedy ukázal se mu anděl Páně v plameni ohně z prostředku keře. I viděl, a aj, keř hořel ohněm, a však neshořel.“ (2.Moj.3:2). Výsledkem bylo vyvedení Izraele z egyptského otroctví: „Toto praví Pán: Syn můj, prvorozený můj jest Izrael. I řekl jsem tobě: Propusť syna mého, ať slouží mi“ (2.Moj.4:22-23), jak to Pán zaslíbil již Abrahamovi: „To zajisté věz, že pohostinně bude símě tvé v zemi cizí, a v službu (v otroctví) je podrobí, a trápit je budou za čtyři sta let. Však národ, jemuž sloužit budou, já soudit budu; a potom vyjdou s velikým zbožím.“ (1.Moj.15:13-14).

Jeho pověření bylo korunováno úspěchem: Vyjití nastalo, Rudé moře se rozestoupilo a ti spasení přešli suchou nohou. On sám ještě než zemřel, směl tu zaslíbenou zemi spatřit z hory Nébo (5.Moj.32:49).

O něm je psáno: „Ale nepovstal více prorok v Izraeli podobný Mojžíšovi, kterého by tak znal Pán tváří v tvář (5.Moj.34:10). Kdo věřil Mojžíšovi, věřil Bohu. A kdo věřil Bohu, ten věřil Mojžíšovi.

Mojžíš řekl všemu Izraeli: „A řekl jim: Ve stu a dvaceti letech jsem dnes, nemohu již více vycházet a vcházet (nejsem již schopen zastávat svůj úřad); a také řekl Pán ke mně: Nepřejdeš Jordánu tohoto. Pán Bůh tvůj předcházející tebe vyhladí ty národy od tváři tvé, a ty dědičně je opanuješ, a Jozue tento půjde před tebou, jak řekl Pán.“ (5.Moj.31:2-3). Mojžíš řekl církvi Izraele a především Jozue, jak to má pokračovat, totiž tak jak Pán přikázal. Potom byla jeho služba vykonána.

Jozue měl také Boží poslání. Jeho zvláštní pověření je ve vícero biblických místech popsáno (4.Moj.27:18-19; 5.Moj.1:38; 5.Moj.3:28; 5.Moj.31). Také k němu mluvil Pán a pověřil ho: „Zdali jsem nepřikázal tobě, řka: Posilni se a zmužile se měj, neboj se, ani lekej, nebo s tebou jest Pán, Bůh tvůj, kamkoli se obrátíš.“ (Joz.1:9). Výsledkem bylo, že těch dvanáct kmenů spolu s truhlou Smlouvy, ve které bylo Boží Slovo, přešlo Jordán a obsadilo zaslíbenou zemi.

„Tedy mluvil Jozue k Pánu v den, v kterýž dal Pán Amorejského v moc synům Izraelským, a řekl před syny Izraelskými: Slunce v Gabaon zastav se, a měsíc v údolí Aialon. I zastavilo se slunce, a stál měsíc, dokud nepomstil se lid nad nepřáteli svými. Zdali není toho napsáno v knize Udatného? Tedy stálo slunce u prostřed nebe, a nepospíchalo k západu, jako za jeden celý den.“ (Joz.10:12-13). Kdo věřil Jozue, ten věřil Bohu, který ho pověřil, a získal podíl na božském triumfu. „Nebylo dne takového prvé ani potom, jako když vyslyšel Pán hlas člověka; nebo Pán bojoval za Izraele.“ (Joz.10:14). Pán i nyní uslyší na hlas Svých vyvolených, kteří k Němu volají dnem nocí a pro církev nastane den, jaký ještě nikdy nebyl.

Na konci mohl ten Boží muž říci:

 „A hle, já nyní odcházím podle způsobu všech lidí, poznejte tedy vším srdcem svým a celou duší svou, že nepochybilo ani jedno slovo ze všech slov nejlepších, která mluvil Pán váš Bůh o vás; všecko se naplnilo vám, ani jediné slovo z nich nepominulo.“ (Joz.23:14).

David, pomazaný král nad Izraelem podle vůle Boží, měl žádost, umístit truhlu Smlouvy postavenou za času Mojžíše, a za Jozue přenesenou přes Jordán, na správné místo.

„Tehdy nařídil David: Nesmí nosit žádný truhly Boží kromě Levítů, ty zajisté vyvolil Pán, aby nosili truhlu Boží, a aby přisluhovali jemu až na věky.“ (1.Par.15:2).

„Tak všechen lid Izraelský provázeli truhlu smlouvy Pánovy s plesáním a zvukem trouby, a pozounů a cimbálů, a hráli na loutny a na harfy.“ (1.Par.15:28).

Korunování všeho je vylíčeno v 1. Par.16:15-18. O této události by si měl každý přečíst sám. Davidův chvalozpěv je mistrovské prorocké dílo: „Rozpomínejte se ustavičně na smlouvu jeho, na slovo, které přikázal až do tisíce pokolení, kterou učinil s Abrahamem, a na přísahu jeho Izákovi. A vystavil ji Jákobovi za ustanovení, Izraelovi za smlouvu věčnou, pravě: Tobě dám zemi Kananejskou za provazec vládařství vašeho.“

Šalomoun byl Bohem předurčen, aby postavil chrám Páně. Vyvrcholením bylo, když svatyni svatých naplnil nadpřirozený mrak a Bůh sám tím potvrdil to zaslíbení (1.Par.17:11-12; 22:9-10).

 „A tak splnil Pán slovo své, kteréž byl mluvil. Nebo jsem povstal na místo Davida otce svého, a dosedl jsem na stolici Izraelskou, jak byl mluvil Pán, a postavil jsem dům tento jménu Pána, Boha Izraelského“ (1.Kr.8:20).

Každý Boží muž dostal přesné pokyny, co má říkat a činit.

Prorok Eliáš obdržel své pověření od Boha, když se lid Izraelský opět odvrátil. V době hladomoru mu On přikázal, probudit syna jedné vdovy a oba zachovat při životě. Tam je řeč o oleji a džbánu, jako je psáno v Mat.25 o oleji, lampách a džbánech.

„Nebo toto praví Pán, Bůh Izraelský: Mouka z kbelíku toho nebude strávena, aniž oleje v nádobce té ubude až do toho dne, když dá Pán déšť na zemi. I šla a učinila podle řeči Eliášovy, a jedla ona i on i čeleď její až do těch dní. Z kbelíku toho mouka nebyla strávena, aniž oleje v nádobce ubylo, podle řeči Pánovy, kterouž mluvil skrze Eliáše.“ (1.Kr.17:14-16). Nehledě na to, kolik oleje během těch let bylo spotřebováno, ten džbán zůstal plný. Úplně jedno, kolik chlebů bylo upečeno, ten hrnec byl plný. Bylo to TAK PRAVÍ PÁN, a tak se to i stalo.

Skrze to, co se stalo, poznala ta vdova, že Eliáš byl prorok. „Tedy řekla žena Eliášovi: Již jsem nyní poznala, že jsi muž Boží, a že řeč Pánova v ústech tvých jest pravdou.“ (1.Kr.17:24).

Konečně došlo k rozhodující zkoušce síly na hoře Karmel:

„A přistoupiv Eliáš ke všemu lidu, řekl: I dokud kulhati budete na obě strany? Jestliže jest Pán Bohem, následujte ho; pakli jest Bál, jděte za ním. A neodpověděl jemu lid žádného slova.“ (1.Kr.18:21).

Bez ohledu na 480 Baalových proroků a 400 proroků Ašery postavil ten Boží muž znovu Boží oltář. Vzal 12 kamenů podle počtu kmenů Izraele, svolal lid, naplnil čtyři džbány vodou a vylil ji na oběť a to celkem třikrát. Ano, a potom přišla odpověď, neboť ten muž Boží učinil všecko podle slova Pána.

„Stalo se pak, když se obětuje oběť suchá, přistoupil Eliáš prorok a řekl: Pane, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, nechť dnes poznají, že jsi ty Bůh v Izraeli, a já služebník tvůj, a že jsem podle slova tvého činil všecky věci tyto. Vyslyš mne, Pane, vyslyš mne, aby poznal lid tento, že jsi ty, Pane, Bohem, když bys obrátil srdce jejich zase.“ (1.Kr.36-37).

Služba proroka Eliáše znamenala Boží vítězství pro celý Izrael. Neboť tak je psáno: „… a Ty sám jsi jejich srdce obrátil.“ To znamená: ne jejich hlavy, kde se diskutuje, nýbrž ta srdce, kde se věří.

Bůh sám ta srdce Svého lidu obrátil; k tomu použil proroka Eliáše se zvěstí té hodiny:

„V tom spadl oheň Pánův, a spálil oběť zápalnou, dříví i kamení i prsť; též vodu, kteráž byla v struze, vypil. Což když uzřel všechen ten lid, padli na tváři své a řekli: Pán jest (pravým) Bohem, Pán jest (pravým) Bohem.“ (1.Kr.18:38-39).

Kulhání na obě strany, dolézání za Bálovými kněžími a kněžími Ašery skončilo, neboť padlo Boží rozhodnutí, a lid provolal:

„Ten Pán, On je ten pravý Bůh! Ten Pán je pravý Bůh.“

Služba Eliáše byla korunována mohutným úspěchem, hladomor skončil a začalo mocně pršet. (1.Kr.18:41-46). Bůh ten Pán dal potvrzení a později zaslíbení:

„Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Páně veliký a hrozný,“ (Mal.4:5).

Toto zaslíbení mělo a má veliký význam ve spásných dějinách, že ho náš Pán v Novém Zákoně potvrdil. Když ho Jeho učedníci oslovili ohledně příchodu Eliáše, odpověděl jim: „Eliáš zajisté přijde prve a napraví všecky věci.“ (Mat.17:11).

Aby bylo všechno založeno na výpovědi dvou až tří svědků, čtěme také v Mar.9:12: „On pak odpověděv, řekl jim: Eliáš přijde nejprve, napraví všecky věci.“ To je TAK PRAVÍ PÁN, a to se mělo stát, než ten den Páně přijde.

Služba Jana Křtitele byla korunována velkým úspěchem: Z celého Judstva a také Jeruzaléma přicházely masy lidu za ním, slyšely jeho kázání a nechaly se pokřtít v Jordánu (Mar.1:1-8). „Ale farizeové a zákoníci pohrdli radou Boží sami proti sobě, nebyvše pokřtěni od něho.“ (Luk.7:30). On byl ten zaslíbený prorok jako připravovatel cesty prvního příchodu našeho Pána (Mal.3:1). Odmítnout Jej a Jeho službu znamenalo, zavrhnout radu Boží.

Náš Pán ho potvrdil: „Tento jest zajisté, o němž psáno: Aj, já posílám anděla svého před tváří tvou, kterýžto připraví cestu tvou před tebou.“ (Mat.11:10). Velký význam má také to, že Marek zařadil službu připravovatele cesty podle Iz. 40:3 a Mal.3:

„Počátek evangelium Ježíše Krista, Syna Božího; Jakož psáno jest v Prorocích: Aj, já posílám anděla svého před tváří tvou, kterýž připraví cestu tvou před tebou. Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho. Křtil Jan na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů.“ (Mar.1:1-4)

Zástupy lidu ho slýchaly říkat: „Já křtím vás vodou ku pokání, ten pak, kterýž po mně přichází, jest mocnější nežli já, jehož nejsem hoden obuvi nositi. On vás křtíti bude Duchem svatým a ohněm.“ V Letničním dni odpověděl Petr těm tisícům lidí, kteří slyšeli jeho kázání a věřili: „Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého. Vám jest zajisté zaslíbení stalo se a synům vašim, i všem, kteří daleko jsou, kterékoli povolal by Pán Bůh náš.“ (Sk.2:38-39).

Tak jistě, jako že Nový Zákon našeho milovaného Spasitele započal naplněním biblických zaslíbení, tak také bude končit naplněním biblických zaslíbení. Jedním z nejdůležitějších na konci času milosti je to vystoupení Bohem vyslaného muže se službou, jakou měl Eliáš.

Skrze Jana Křtitele se naplnilo: „A mnohé z synů Izraelských obrátí ku Pánu Bohu jejich. Neboť, on předejde před obličejem jeho v duchu a v moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům, a nevěřící k opatrnosti spravedlivých, aby tak připravil Pánu lid hotový.“ (Luk.1:16-17). Nyní jsou srdce dětí Božích uváděna k víře otců na počátku a tak se plní druhá část zaslíbení o Eliášovi z Mal.4:5-6: „… a srdce synů k otcům jejich …“ (v.6b). Boží Slovo je dokonalé.

Jana Křtitele se ptali: „Eliáš jsi ty? I řekl: Nejsem. Tedy jsi ten Prorok? Odpověděl: Nejsem. … Řekl: Já jsem hlas volajícího na poušti: Spravte cestu Páně, jakož pověděl Izaiáš prorok … I otázali se ho a řekli jemu: Proč tedy křtíš, poněvadž ty nejsi Kristus, ani Eliáš, ani ten Prorok?“ (Jan.1:21,23,25).

Ten předchůdce vystoupil a uvedl zaslíbeného Zachránce, když řekl: „Kdo má nevěstu, ženich jest, přítel pak ženicha, jenž stojí a slyší ho, radostí raduje se pro hlas ženicha. Protož ta radost má naplněna jest.“ (Jan.3:29).

Když se učedníci po mocném prožití na hoře Proměnění Mistra ptali, proč učení Písma čekají na Eliáše, odpověděl: „Eliáš zajisté přijde prve a napraví všecky věci.“ Ale ohledně Jana Křtitele je psáno: „Ale pravím vám, že Eliáš již přišel, avšak nepoznali ho, ale učinili mu, což chtěli. Tak i Syn člověka trpěti bude od nich.“ (Mat.17:11-12).

To byla dvojnásobná výpověď samotného Pána: Jednou o Eliášovi, který byl ještě v budoucnosti, a také o Janovi, Jeho předchůdci v duchu Eliáše, jehož služba již skončila. Ten Eliáš, který má zase uvést vše do správného stavu, mohl vystoupit teprve nyní na konci času milosti, totiž než přijde ten veliký a strašný den Páně, než slunce ztratí svůj svit a měsíc se obrátí v krev (Joel.2:31; Sk.2:20). Jan vystoupil na počátku dne spásy, který stále ještě trvá (Iz.49:6-8; 2.Kor.6:2).

Tím je otázka týkající se Eliáše zodpovězená: jednou s Janem Křtitelem a nyní tím prorokem před druhým příchodem Páně.

V celém Starém Zákoně vidíme cesty Boží s těmi proroky a Izraelem. Potom nastalo přemostění ze Starého k Novému Zákonu: „Zákon a Proroci vystačili až do Jana, a od té chvíle království Boží zvěstuje se, a každý se do něho násilně tiskne.“ (Luk.16:16; Mat.11:12-15).

Petr byl muž té první hodiny. Jemu Pán řekl: „A tobě dám klíče království nebeského. A cokoli bys svázal na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoli bys rozvázal na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ (Mat.16:19)

Byl to také Petr, který na Vrchní síni, kde učedníci čekali na vylití Ducha Svatého, poznal své pověření (Sk.1:15-26): „V těch pak dnech povstal Petr uprostřed učedlníků, řekl (a byl zástup lidí spolu shromážděných okolo sta a dvaceti): Muži bratří, musilo se naplniti Písmo to“ (Ž.41:10; Ž.109:5; Jan.13:18). On zařadil tu záležitost s Jidášem podle Písma a apoštolský úřad po Jidášovi, který byl z něho vyloučen, převzal Matyáš.

Okamžitě po vylití Ducha Svatého v den založení novozákonní církve použil Petr ty klíče království nebeského, když lidu, který přispěchal, ukázal ze strany Svatého Písma, co se stalo: „A stoje Petr s jedenácti, pozdvihl hlasu svého a promluvil k nim: Muži Židé a všichni, kteří bydlíte v Jeruzalémě, toto vám známo buď, a ušima pozorujte slov mých …“ (Sk.2:14).

On potom vyložil radu Boží, počínaje se zaslíbením vylití Ducha z Joel.2:29, odvolává se na odpovídající starozákonní místa a podává důkaz, že s Ježíšem Kristem se naplnilo všecko, co o Něm, o Jeho utrpení a umírání, Jeho zmrtvýchvstání a nanebevzetí bylo předpověděno.

S Petrem, tím Božím mužem, apoštolem, kterému Pán dal klíče nebeského království, se musí každý zvěstovatel nechat porovnat také ještě dnes. Poslední kázání, které pod inspirací Ducha Svatého bude kázáno, musí a bude s prvním kázáním souhlasit, poslední křest musí být a bude jako ten první. To, co bylo v novozákonní církvi učeno a činěno zcela na počátku, platí, dokud je Církev Ježíše Krista na zemi. Přitom se tu nejedná o katolický, pravoslavný, anglikánský, luteránský nebo jiný kostel, nýbrž o církev Ježíše Krista, o které sám náš Pán řekl: „Já chci budovat Svoji církev …“ – a jenom ona nebude přemožena branami pekla.

Všechny lidmi založené konfese zavedly svá vlastní vyznání víry. Kupříkladu kaldejské vyznání víry bylo až teprve roku 381 rozhodnutím koncilu definitivně uznáno. Tehdy Theodosius I. prohlásil trojiční víru za státní náboženství. Církev Ježíše Krista však zná jen jediné vyznání víry, a to není napsané v žádném katechismu, nýbrž jedině v Bibli: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest …“ (Ef.4:5).

Petr, který misijní pověření slyšel z úst Pána a správně mu porozuměl, shrnul, co je řečeno o zvěstování, víře, odpuštění hříchů a křtu v Mat.28:18-20; v Mar.16:14-20; v Luk.24:44-51 a v Jan.20:19-23.

Důsledek jeho kázání byl: „To slyševše, zkormouceni jsou v srdci svém, a řekli ku Petrovi a k jiným apoštolům: Co máme činit, muži bratří? Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha Svatého. Vám jest zajisté zaslíbení stalo se a synům vašim, i všem, kteříž daleko jsou, kterékoli povolal by Pán Bůh náš. A jinými slovy mnohými osvědčoval a napomínal jich, řka: Oddělte se od pokolení toho zlého (nechte se zachránit). Tedy ti, kteří ochotně přijali slova jeho, pokřtěni jsou, a připojilo se k nim ten den duší okolo tří tisíců.“ (Sk.2:37-41).

To je kázání, které provždy platí jako vzor, neboť pravá církev Ježíše Krista je vzdělána na základě apoštolů a proroků (Ef.2:19-22). Pokání, víra, křest, křest Duchem – o všem bylo kázáno, všechno bylo prožito, a pro biblicky věřící to platí až do konce.

Když se ve Sk.15 jednalo o sporné otázky, sešli se apoštolové a starší. Čteme: „A když mnohé vyhledávání toho bylo, povstal Petr, řekl k nim: Muži bratří, vy víte, že od dávných dnů mezi námi Bůh vyvolil mne, aby skrze ústa má slyšeli pohané slovo evangelium a uvěřili.“ (v.7).

Petr, muž první hodiny, si byl vědom svého božského úřadu. Neváhal vyznat, že ho Bůh vyvolil k tomu, zvěstovat slovo i pohanům. Důkaz, že obrácení pohanů bylo pravé, je ve verších 8 a 9: „A ten, jenž zpytuje srdce, Bůh, svědectví jim vydal, dav jim Ducha svatého, jako i nám. A neučinil rozdílu mezi nimi a námi, věrou očistiv srdce jejich.“ Bůh spasí stejným způsobem, ať Židy nebo pohany – ještě dnes.

Řekněme to ještě jednou jasně: první křest těch, kteří uvěřili, byl vykonán Letničního dne na jméno Pána Ježíše Krista. Tak byly pokřtěny ty tři tisíce v Jeruzalémě, poté věřící v Samaří (Sk.8:16), potom v kapitole 10:48 ti v Cesarei, a v kapitole 19:5 v Efezu. A tak budou pokřtěni i ti, co uvěří naposledy. Trojiční učení zavedené ve 4. století i trojiční křest jsou nebiblické. I kropení vodou na čelo, jak to přijal Konstantin v roce 337 na smrtelné posteli, je totálně nebiblické. Jestliže Svaté Písmo svědčí o křtu, potom to může být jen křest ponořením. Tak pokřtil Jan Křtitel našeho Pána a Spasitele v Jordánu: „A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupil ihned z vody; a aj, otevřena jsou mu nebesa, a viděl Ducha Božího, sestupujícího jako holubici a přicházejícího na něj.“ (Mat.3:16). Tak byli v čase apoštolů pokřtěni všichni věřící, např. i komorník ve Sk.8:38: „I rozkázal zastavit vůz, a sestoupili oba do vody, i Filip i komorník. I pokřtil ho.“

Petr, kterého sám Pán povolal a vyvolil za apoštola, zvěstoval plné evangelium Ježíše Krista s pokáním, vírou, křtem, křtem Ducha a všichni, kteří jeho kázání slyšeli a uvěřili, prožili plné spasení, jak se to stalo také ve Sk.10 v domě Korneliově. Ve svém kázání zdůraznil s ohledem na Ježíše Krista: „Jemu všichni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdokoli uvěřil by v něho. A když ještě Petr mluvil slova tato, sestoupil Duch Svatý na všecky, kteříž poslouchali slova Božího.“ (v.43-44). Tedy žádný úřední akt, nýbrž nejprve kázání, potom víra posluchačů, pak odpuštění hříchů jako osobní prožití spásy a následuje křest a křest Duchem.

Jako při prvním kázání, přikázal Petr také v domě Kornelia těm, co uvěřili, aby byli pokřtěni: „A rozkázal je pokřtíti ve jménu Páně.“ (v.48).

Apoštol Petr, který nesl zvláštní odpovědnost, naplno prožil korunování své služby, o čemž sám Bůh vydal svědectví. On si byl vědom svého pověření i ve svých dopisech, které se staly neoddělitelnou součástí Nového Zákona.

Jako dalšího svědka vezměme Pavla. Při jeho obrácení bylo řečeno: „… neboť on jest má nádoba vyvolená, aby nosil jméno mé před pohany i krále, i před syny Izraelské.“ (Sk.9:15).

On byl vyvolený nástroj pro vyvolené a dostal zvláštní poslání k pohanským národům. Ananiáš řekl na základě Božího odkazu, které viděl ve vidění: „Saule bratře, Pán Ježíš poslal mne, kterýž se ukázal tobě na cestě, po níž jsi šel, abys zrak přijal a naplněn byl Duchem Svatým.“ (v.17b). Pavel prožil obrácení se křtem a křtem Ducha Svatého (9:17-18).

Dále je o tomto prožití zpráva: „I řekl mi: Bůh otců našich vyvolil tě, abys poznal vůli jeho, a uzřel Spravedlivého tohoto, a abys slyšel hlas z úst jeho.“ (Sk.22:14).

Pán sám mu přikázal: „Jdi, neboť já ku pohanům daleko pošli tebe.“ (22:21b).

V Jan.13:20 On řekl: „Amen, amen pravím vám: Kdo přijímá toho, koho bych já poslal, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal.“ Boží poslání probíhá souvisle se spásným plánem Božím. A všichni, kteří jsou z Boha, přijímají poslaného posla a tu zvěst.

Pavel prožil biblické obrácení, biblický křest, biblický křest Duchem, biblické povolání a poslání. Věděl, kdy a kde došlo k jeho povolání a poslání a potkal se s Kristem; totiž v poledne blízko Damašku (Sk.22:6).

V prvním dopise malému domácímu sboru se proto představil takto: „Pavel, služebník Jezukristův, povolaný apoštol, oddělený k kázaní evangelium Božího, kteréžto zdávna zaslíbil skrze proroky své v Písmech svatých“ (Řím.1:1-2).

On byl Bohem dosazen a ve svých dopisech probral každé biblické téma, každé biblické učení: počínaje vyvolením, přes ospravedlnění, posvěcení, křest Ducha, duchovní dary, až po ovoce Ducha. On sepsal novozákonní »sborový pořádek«; ať se to týká té pětinásobné služby v církvi, (Ef.4) starším, diákonům, nositelům darů, mužům a ženám, a všem přidělil jejich místo, pojednal o návratu Pána. Není žádné téma týkající se církve, které by on důkladně neprobral.

V dopisu galatskému sboru zdůrazňuje se zvláštní božskou autoritou, že je zlořečený každý, kdo zvěstuje jiné evangelium. On se ho nenaučil vyučováním v nějaké biblické škole anebo v kněžském semináři ani u žádného člověka, nýbrž ho obdržel přímým zjevením od Ježíše Krista (1:6-12), a to, co kázal, souhlasilo přesně s tím, co zvěstoval Petr a ostatní apoštolové (Gal.2). Když přišel Pavel do Efezu, setkal se tam s učedníky, kteří byli pokřtěni Janem Křtitelem a kázal jim. „Kteříž pak toho uposlechli, pokřtěni jsou ve jméno Pána Ježíše. A když vzkládal na tyto ruce Pavel, sestoupil Duch Svatý na ně, i mluvili jazyky rozličnými, a prorokovali.“ (Sk.19:5-6).

Petr, Jan, Jakub, Pavel a ti ostatní neznali žádného trojosobního boha, žádnou Trojici, žádný trojiční křest, křižování se ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého. Neexistuje biblické místo, kde by byla užita ta trojiční formule. Teprve ve 4. století byl Mat.28 falešně vyložen a použit. V původních rukopisech dosvědčených Eusebiem je psáno: „… a křtěte je do Mého jména!“ (V poznámce biblického vydání Aland/Nestle Novum Testamentum). Nynější verze pochází až z kánonu z roku 367.

První tři století uplynula bez papežů, kardinálů, kněží. Při přesném zkoumání mezinárodních dějin náboženských organizací zjišťujeme, že žádná, která se držela učení tak zvaných „otců kostela“, nezůstala v učení původních apoštolů. Odbočování započalo hned po odchodu apoštolů. Ať to byl Polykarp, Ireneus, Ignatius, Justinian, Tertullian, který jako první vymyslel Trojici, nebo Cyprián, Origenes, Augustin: žádný z nich nemohl o biblickém obrácení, křtu, křtu Duchem nebo povolání mluvit; žádný neměl prožití s Kristem; všichni přijali křesťanství jen jako náboženství.

Obzvláště od času Ignatia a Justiniana všichni Židy proklínali a označovali je za Kristovy vrahy. Dr. Karlheinz Deschner ve svých publikacích „Opět zakokrhal kohout“ a „Kriminální dějiny křesťanství“ reprodukoval výroky otců kostela proti Židům. Tím, že zavrhli jednoho Boha Izraele – Elohim Jahweh Elohim Echad –, ve kterého věřili Židé, převzali jednoho Boha ze tří osob z pohanství a zavedli jako „svatou Trojici“. To je rouhání věčného Boha, který v prvním přikázání řekl: „JÁ jsem ten Pán, tvůj Bůh … nebudeš mít jiného boha vedle Mne.“ (2.Moj.20:2-3). 

„JÁ jsem Pán, a není žádného více, kromě mne není žádného Boha. Přepásal jsem tě, ačkoli mne neznáš“ (Iz.45:5).

Pokaždé Bůh ten Pán přísahal jen při Sobě samém: „Skrze sebe samého přísahal jsem, praví Pán,“ (1.Moj.22:16a).

V Iz.45:22-23 On říká: „Obraťte zřetel ke mně, abyste spaseny byly všecky končiny země; nebo já jsem Bůh silný, a není žádného více. Skrze sebe přísahal jsem, vyšlo z úst mých slovo spravedlnosti, kteréž nepůjde na zpět (je nezrušitelné): Že se mně skláněti bude všeliké koleno, a přísahati každý jazyk!“ V hebrejské Bibli je v jednotném čísle „Bůh ten Pán“ – Elohim Jahve napsáno 6356krát.

Také v Novém Zákoně je stále řeč o JEDINÉM Bohu:

„A Ježíš odpověděl jemu, že první ze všech přikázání jest: Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš, Pán jeden jest.“ (Mar.12:29).

„Toto jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan.17:3).

„… poněvadž jeden jest Bůh, kterýž ospravedlňuje obřízku z víry, a neobřízku skrze víru.“ (Řím.3:30).

„Ale jeden prostředník není (nezastupuje) jednoho, Bůh pak JEDEN jest.“ (Gal.3:20).

„Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec, praví Pán, kterýž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti má, ten všemohoucí.“ (Zj.1:8).

„… a aj, trůn postaven byl na nebi, a na trůnu JEDEN seděl.“ (Zj.4:2).

Žádný prorok, žádný apoštol nikdy nemluvil o třech věčných osobách. Ani jednou v Bibli není napsáno: „Bůh ten Syn“, vždycky Syn Boží; ani jednou tam není „Bůh ten Duch Svatý“, vždy Duch Boží nebo Duch Svatý. Ten jeden Všemohoucí, ten jeden Věčný, ten Jeden je Stvořitel, Zachránce, Král, Soudce, všechno ve všem. K naší spáse se On zjevil jako Otec v nebi, na Zemi v Synu, skrze Ducha Svatého v církvi.

Nemůžeme si odpustit otázku: Existuje nějaký kostel nebo svobodný kostel, kazatel, evangelista, který zvěstuje to originální, plné evangelium s pokáním, obrácením, obnovením, znovuzrozením, s jediným platným biblickým křtem na jméno Pána Ježíše Krista – „jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef.4:5) – a s tím ve Svatém Písmu dosvědčeným křtem Ducha (Mat.3:11 aj.)? „Nebo Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem Svatým po nemnohých těchto dnech.“ (Sk.1:5). Samotným populárním televizním kazatelům se jedná více o sociální evangelium, divy, evangelium blahobytu, než o originál, jak je v Písmu Svatém pro nás zanechán. A to ještě nestačí: dokonce biblický křest na jméno Pána Ježíše Krista označují za bludné učení. Podle toho by tedy musel být Petr ten první, Filip druhý a Pavel třetí bludař. Mnozí věří římskému vyznání křtu a ne tomu jeruzalémskému – biblickému, apoštolskému.

Kostelní církevní instituce nadále zůstanou ve svých tradicích. Vzdor své rozdílnosti, mají jedno vyznání víry, které označují jako apoštolské, ale apoštolské skutečně není, protože od apoštolů nepochází. Co se týká křtu, tak je to na nebesa vzdálený rozdíl, jestli se učí, že znovuzrození u kojenců nastane pokropením vodou na čelo, nebo jestli se to skutečně děje v těch věřících skrze Slovo a Ducha. Bez výjimky všechny kostely naletěly na výklad theologie a opírají se o vlastní udělané sloupy: Trojici a trojiční křest.

To je tragický výsledek po 2000 letech. Falešní Kristové a pomazaní, kteří vedou mnohé do bludu, jak to Ježíš předpověděl (Mat.24), vystupují sebevědomě. Došlo k tomu velikému odpadnutí, které předpověděl Pavel v 2.Tes.2. Samotným divotvůrcům bude muset Pán říci: „Odejděte ode mne, činitelé nepravosti – činitelé bezzákonnosti“ (Mat.7:21-23).

Toto muselo být zmíněno, protože křesťanské kostely se nevracejí k učení našeho Pána, jak ho zvěstovali apoštolové, ale k učení, která posléze vznikala od založení státního náboženství ve 4. století. Z více než tisíce účastníků nicejského koncilu hlasovalo tehdy 318 pro trojiční učení, ve kterém byl kladen důraz na osobu Syna, který má být právě tak věčný jako Otec. V roce 386 pak byl oficiálně prohlášen za třetí osobu Duch Svatý.

Z biblického náhledu je křesťanství vzniklé skrze koncily falšování. Nic v něm skutečně nesouhlasí s Božím Slovem, nic není biblické, nic se nevztahuje na Krista, na Petra a na apoštoly. Jsou to všechno špatná porozumění, jen kostelní učení a dogmata. Kristus nemá žádného zástupce, a Petr neustanovil žádného následníka. V Bibli také není nic o Mariologii, žádné prostředkyni, žádné přímluvkyni. Marie splnila svůj jednorázový úkol: „Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazveš jméno jeho Emmanuel, jenž se vykládá: S námi Bůh.“ (Mat.1:23; Iz.7:14), „a počneš v životě a porodíš syna, a nazveš jméno jeho Ježíš.“ (Luk.1:31). A pak je o ní již jen jedna zmínka ve Sk.1:14, že byla mezi těmi 120 na modlitbě o křest Ducha. Též prohlašování zemřelých za blahoslavené nebo svaté je zcela cizí Písmu Svatému.

Po založení státního kostela následovalo nucené pokřesťanšťování a pronásledování Židů a všech, kteří se nepřipojili k římské náboženské instituci. Jen v těch sedmi křižáckých taženích v letech 1095 a 1292 byly miliony lidí strašlivě vyvražděny, protože odmítali líbat krucifix a přijmout křesťanské náboženství. Také za inkvizice, bláznění s čarodějnicemi, a protireformace a pronásledování hugenotů, muselo dát svůj život nesčíslné množství lidí. Ve jménu státního křesťanství bylo prolito mnoho nevinné krve.

Ale při bližším pozorování nesouhlasí s původní církví ani katolický, pravoslavný, anglikánský ani křesťanské kostely Blízkého Východu a všechna ostatní učení a praxe. Všichni mají své vlastní, ano zcela jiné evangelium než to, které bylo na počátku zvěstováno apoštoly a nám ve Slově Božím jasně ponecháno. Přesto služba, kterou apoštol Pavel v Božím pověření vykonal pro opravdově věřící ve všech časech a i pro nynější konečný čas, nebyla zbytečná.

Jako dalšího svědka vezmeme Jana, jemuž se na ostrově Patmos dostalo závěrečného zjevení Ježíše Krista a všeho, co se až do konce času má stát. Ve svých dopisech ten miláček Ježíše lásku Boží zvláště popsal, neboť Bůh je láska. Zdůraznil, že žádná lež nemá svůj původ v pravdě. „Nepsal jsem vám proto, že byste neznali pravdy, ale že ji znáte, a že všeliká lež není z pravdy.“ (1.Jan.2:21).

On také jako Pavel, odhalil antikrista, který se pozdvihne nade všechno, co se týká Boha nebo bohoslužby, jako člověka hříchu a bezzákonnosti. Jan se ptá: „A kdo jest lhář, nežli ten, kdož zapírá, že Ježíš není Kristus (ten Pomazaný)? Ten jest antikrist; kdo zapírá Otce, zapírá i Syna“ (v.22) – tedy se nejedná o druhou Boží osobu, ale o Krista, toho Mesiáše, Pomazaného jako zjevení Otce v Synu. Neboť Bůh byl v Kristu a smířil svět sám se Sebou (2.Kor.5:19).

„Všecky věci dány jsou mi od Otce mého, a žádný nezná Syna, jediné Otec, aniž Otce kdo zná, jediné Syn, a komu by chtěl Syn zjeviti.“ (Mat.11:27).

O návratu Krista Jan píše: „A nyní, synáčkové, zůstávejte v něm, abychom, když by se ukázal, smělé doufání měli, a nebyli zahanbeni od něho v čas příchodu jeho.“ (1.Jan.2:28). To je určeno těm obráceným, znovuzrozeným, pokřtěným, těm Duchem pokřtěným, těm, kteří čekají na návrat Krista. „Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještě se neokázalo, co budeme. Víme pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jak jest.“ (1.Jan.3:2). Každý verš až po poslední v 3. Janově dopisu má mocnou výpovědní sílu. „… Pro pravdu, která zůstává v nás a s námi bude na věky“ (2.Jan.2) „Nemám větší radosti, nežli abych slyšel, že synové moji chodí v upřímnosti.“ (3.Jan.4).

Nám se zde jedná především o 22 kapitol Zjevení s jeho prorockým charakterem, o to, co mu bylo ukázáno a řečeno a co pro nás v tomto posledním čase má obzvláštní význam: Sedm dopisů církvím, sedm pečetí, sedm pozounových soudů, sedm koflíků hněvu; a pravá církev Ježíše Krista (kap.12), ta žena s dvanácti hvězdami, která je totiž korunována učením dvanácti apoštolů, a bude pronásledována; anebo ten odpadlý kostel, který je v 17. kapitole popsán jako žena s následnými znaky:

„Žena pak oděna byla šarlatem a brunátným rouchem, a ozdobena zlatem a kamením drahým i perlami, mající koflík zlatý v ruce své, plný ohavností a nečistoty smilstva svého.

A na čele jejím napsané jméno: Tajemství, Babylon veliký, mátě smilstva a ohavností země.

A viděl jsem ženu tu opilou krví svatých a krví mučedlníků Ježíšových, a viděv ji, divil jsem se divením velikým …

A žena, kterou jsi viděl, je město to veliké, kteréž má království nad králi země.“ (Zj.17:4-6, 18).

V 18. kapitole je ukázán soud nad hlavním městem světa, které je vystavěno na sedmi pahorcích, a přesně v té souvislosti zazní hlas z nebe adresovaný Božímu lidu: „Vyjděte z něho, lide můj, abyste se neobcovali hříchům jeho a abyste nepřijali z jeho ran.“ (v.4).

Potom na ni dolehne velký trest, k němuž byla odsouzena: „Běda, běda, město veliké, v němž zbohatli všichni, kteří měli lodě na moři, ze mzdy jeho; nebo jedné hodiny zpustlo.“

„Ale raduj se nad ním nebe i svatí apoštolé i proroci; nebo pomstil vás Bůh nad ním.“

„… Ale v něm nalezena jest krev proroků a svatých i všech zmordovaných na zemi.“ (Zj.18:19b, 20, 24).

V 19. kapitole vidíme dokonání, na kterém má spasená Církev podíl. Nevěsta Beránka se připravila a zúčastní se svatební večeře v nebi (v.7).

„I řekl mi: Piš: Blahoslavení, kteří jsou k večeři svatby Beránkovy povoláni. A řekl mi: Tato slova Boží jsou pravá.“ (v.9).

Ve 20. kapitole je nejprve odkaz na Tisícileté království (v.1-10), potom popis posledního soudu:

„… Smrt pak a peklo uvrženi jsou do jezera ohnivého, a to jest smrt druhá. I ten, kdož není nalezen v knihách života, uvržen jest do jezera ohnivého.“ (20:14-15).

Potom sestoupí Nový Jeruzalém z nebe: „A já Jan viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový, sestupující od Boha s nebe, připravený jako nevěstu okrášlenou muži svému.“ (21:2).

Ano, a potom končí čas ve věčnosti, která nikdy nezačala, trvá stále. Jen kdo obdržel věčný život skrze víru v Ježíše Krista, bude věčně žít. „A toto jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest. Kdo má Syna Božího, má život; kdož nemá Syna Božího, života nemá.“

 „A víme, že Syn Boží přišel, a dal nám smysl, abychom poznali Toho Pravého, a jsme v tom Pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. On jest ten pravý (pravdivý) Bůh a život věčný.“ (1.Jan.5:11-12+20).

Petr a Pavel víru, učení novozákonní církve přehledně a pro každého, komu to bude zjeveno, jasně srozumitelně sepsali. Apoštol Jan v dopise vyložil nejprve svoji část a pak ve Zjevení všechno, co viděl, totiž to, co nastane až do konce času, až po nové nebe a novou zemi.