Úvod

„Ježíš Kristus jest včera i dnes, tentýž i na věky.“ (Žid.13:8)

Velice srdečně zdravím Vás všechny v celém světě následujícím biblickým textem: 

„Usychá tráva, květ zvadne, ale slovo Boha našeho zůstává na věky“ (Iz.40:8).

„Toto pak jest to slovo, které zvěstováno jest vám“ (1.Petr.24-25).

Ve spásném Božím plánu s Izraelem a s církví z národů se jedná o naplnění všech zaslíbení a naprostý soulad Starého a Nového Zákona. Jozue mohl dosvědčit: „Nepominulo ani jedno slovo ze všelikého slova dobrého, které mluvil Pán k domu Izraelskému, ale všecko se tak stalo“ (Joz.21:45). Při dokončení budeme moci říci totéž (Řím.8:30).

Opravdová víra je zakotvená jen v Božích zaslíbeních. Abraham věřil tomu, co mu Bůh zaslíbil (1.Moj.18), a viděl to naplněné (Řím.4:17; Gal.3:8). Podmínkou bylo: „… že přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Pánovy, a činili spravedlnost a právo, aby naplnil Pán Abrahamovi, co mu zaslíbil“ (1.Moj.18:19b). Zaslíbení jsou vázána vírou a naplněním poslušnosti. Jestliže pro něco není ve Slově zaslíbení, potom to nemůže být splněno. 

Nám, kteří jsme byli Pánem osobně a skrze Ducha osloveni a zaslíbením pro tento čas věříme, platí přísaha, kterou Bůh dal Abrahamovi v 1.Moj.22:15-19: „Skrze sebe samého přísahal jsem, praví Pán … Požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím símě tvé!“ Bůh odpovědnost za naplnění převzal. „A tak Bůh, chtěje dostatečně ukázat dědicům zaslíbení svých neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu, abychom skrze ty dvě věci nepohnutelné, (v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal), měli přepevné potěšení, my, kteří jsme se utekli k obdržení předložené naděje“ (Žid.6:13-18). Bůh je pravdivý, nezměnitelnost Své rady nám potvrdil přísahou a jednou provždy nám dal vědět, že sám bdí nad Svým Slovem a všechno naplní.

Pravé požehnání je u věřících jako u Abrahama spojeno se zaslíbeními, s vírou a poslušností (1.Moj.22), a bez víry a bez poslušnosti se nemůže Bohu nikdo líbit (Žid.11:6). „Vidíš-li, že víra napomáhala skutkům jeho a z skutků víra dokonalá byla“ (Jak.2:22). Skrze zaslíbení Slova, kterým věříme, získáváme podíl na božské přirozenosti a jen tak skrze Boží sílu může v nás být zjeveno sedm vypsaných duchovních ctností, které jsou uloženy v lásce Boží (2.Petr.1:3-11). Jen dokonalá láska tam vejde (1.Kor.13). „Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jako já miloval jsem vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého“ (Jan.13:34). „Láska bližnímu zle neučiní, a proto plnost Zákona jest láska“ (Řím.13:10).

Pravým věřícím se jedná o to, abychom biblicky věřili, jak praví Písmo, být biblicky pokřtěni na jméno Pána Ježíše Krista jednorázovým ponořením do vody: „Kteří pak toho uposlechli, pokřtěni jsou ve jméno Pána Ježíše“ (Sk.2:38-39; 19:5-6) a jsou biblicky duchovně pokřtěni. „Skrze jednoho zajisté Ducha my všichni v jedno tělo pokřtěni jsme, buďto Židé, buďto Řekové, buďto služebníci, nebo svobodní, a všichni v jeden duch zapojeni jsme“ (1.Kor.12:13). Tak to bylo v církvi na počátku, tak to musí být nyní na konci. Jen když věříme zaslíbením Slova, tak je také skutečně prožijeme. Jen potom jsme děti zaslíbení (Gal.4:28).

To platí také pro zapečetění zaslíbeným Duchem Svatým (Ef.1:13) - které je absolutní podmínkou pro spasení našich těl při návratu Krista. Pavel píše: „Jestliže pak Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá v vás, ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, obživí i smrtelná těla vaše, pro přebývajícího Ducha jeho ve vás“ (Řím.8:11).

Duchem pokřtění a Duchem pomazaní jsou mnozí, zvláště ti z Letničního hnutí, nehledě na to, čemu věří, učí a co praktikují - dokonce ti mnozí falešní proroci a Kristové (Mat.7:21-24; Mat.24). Opravdově věřícím, kteří jsou založeni na Kristu, náleží ta zaslíbení, pomazání a pečeť Boží společně. „Nebo kolik jest zaslíbení Božích, v něm jsou: Jest, a v něm také jest Amen, k slávě Bohu skrze nás. Ten pak, který potvrzuje nás s vámi v Kristu, a který pomazal nás, Bůh jest“ (2.Kor.1:20-22).

Apoštol Pavel sleduje toto důležité téma a staví zvěstování Slova, ano Slovo Pravdy, proti falešným učením (2.Tim.2:15-18). Potom následuje poznávací znamení pravé církve: „Ale pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Zná Pán ty, kteří jsou jeho, a opět: Odstup od nepravosti každý, kdo vzývá jméno Kristovo!“ (v.19).

Církev živého Boha není žádná lživá stavba. Pavel píše: „Pakli prodlím, abys věděl, kterak se máš chovat v domu Božím, jenž jest církev Boha živého, sloup a utvrzení pravdy“ (1.Tim.3:15). Navzdory falešným učením v kostelech a křesťanských společenstvích staví Pán Svoji církev, která zůstává vždy sloupem a základem pravdy a nese pečeť Boží. Ano, Pán zná ty Své a ti Jeho znají Jej. Ještě dnes platí, co řekl: „Já postavím Svoji církev …“ 

Duchovní déšť padá na všechno masité tělo (Žid.6:7-8) - ale záleží na semeni, které bylo zaseto. „Símě jeho sloužit mu bude …“ (Ž.22:31). Bratr Branham řekl: „Vy můžete být v druhé oblasti pokřtěni Duchem a mít dary Ducha, aniž byste byli znovuzrozeni ve své duši.“ „Každý, kdo se narodil z Boha, hříchu nečiní; nebo símě jeho v něm zůstává, ani nemůže hřešit, nebo z Boha narozen jest“ (1.Jan.3:9). Proto musí důraz při zapečetění ležet na semeni Slova. „Símě jest slovo Boží“ (Luk.8:11). Zapečetění Duchem Božím, který je Duchem pravdy (Jan.15:26), se může stát jen potom, co jsme Slovo pravdy vědomě přijali, uvěřili mu a dostali je zjevené. „V kterém i vy naději máte, slyševše slovo pravdy, totiž evangelium spasení vašeho, v němž i uvěřivše, znamenáni (zapečetěni) jste Duchem zaslíbení Svatým“ (Ef.1:13). Zapečetění Duchem Božím neexistuje, jestliže se rozsévá falešné semeno skrze výklady a věří se falešnému učení. V pravých učednících bude zapečetěno jenom Boží zjevení Slova. „Zavaž osvědčení, zapečeť zákon mezi učedlníky mými!“ (Iz.8:16). Učení, které není dosvědčeno Biblí, nemůže být vůbec biblické. S božskou autoritou apoštol Jan píše, že žádná lež nemá původ v pravdě (1.Jan.2:21). Lež je satanovo překroucení pravdy od času zahrady Eden. Pravdivý je sám Bůh, který je ve Svém Slově, přestože každý člověk je lhář (Řím.3:4). 

Ve spojení se zaslíbeným návratem Krista píše Jan: „A nyní, synáčkové, zůstávejte v něm, abychom, když by se ukázal, smělé doufání měli, a nebyli zahanbeni od něho v čas příchodu jeho“ (1.Jan.2:28).

Ten apoštol přichází nekompromisně k věci jako ten, kterého Pán sám pověřil: „Nejmilejší, ne každému duchu věřte, ale zkušujte duchů, jsou-li z Boha; nebo mnozí falešní proroci vyšli na svět …“ a potom zahrnuje všechny, kteří věří jeho svědectví: „Vy pak z Boha jste, synáčkové, a zvítězili jste nad nimi; nebo větší jest ten, který jest v vás, nežli ten, který jest v světě …“ S ohledem na zvěstování píše: „My z Boha jsme. Kdo zná Boha, poslouchá nás; kdo pak není z Boha, neposlouchá nás. A po tom poznáváme ducha pravdy a ducha bludu“ (1.Jan.4:1-6). To je jasná řeč, žádné vlastní představy; to je božská výzva povolaného Božího posla. Totéž platí ještě dnes, jestliže zaznělo nějaké povolání: Koho Bůh posílá, ten káže a učí jen to, co říká Slovo, a všichni, kteří jsou ze semene Slova a z Ducha znovuzrozeni, slyší Boží Slovo.

TAK PRAVÍ PÁN: „Kdo z Boha jest, slova Boží slyší; proto vy neslyšíte, že z Boha nejste“ (Jan.8:47). Tak to bylo tehdy a tak je to dnes. Byly vždy dvě skupiny: jedna přijala, druhá odmítla.

Jak Jan svědčil, tak to se vztahovalo na Pavla a také na bratra Branhama; a jen kdo byl z Boha, slyšel, věřil, přijal to. Vztahuje se to na mne a všechny v tomto čase, kteří patří k Církvi-Nevěstě. Vždy je oboje: nejprve ten, který rozsévá dobré semeno a potom ten, který rozsévá zlé semeno (Mat.13:24-41). Zůstává oboje, slovo a výklad, Duch pravdy a duch klamu, ale nikdy z jednoho pramene nepřichází sladké a hořké a nikdy se nebudou trhat fíky z trní (Jak.3:11-12). Platí: Když Bůh někoho pošle, pak se může spolehnout na to, že on zvěstuje Slovo, které zůstává na věky, jak svědčil Petr (1.Petr.1:25). Kdo pravdu Slova nerespektuje, neuznává ji, je odsouzen k tomu, věřit lžím mocných bludařů pod vlivem ducha klamu (2.Tes.2:10-12).

Pravým věřícím píše apoštol Pavel: „My pak jsme povinni děkovat Bohu vždycky za vás, bratří Pánu milí, že vyvolil vás Bůh od počátku k spasení, v posvěcení Ducha a u víře pravdy“ (2.Tes.2:13). V tom se ukazuje pravé vyvolení těch náležejících k Církvi-Nevěstě: že jsou krví Beránka Božího spaseni (Ef.1:7) a Slovem Pravdy posvěceni (Jan.17:17). Jen kdo je ve Slově, může být ve vůli Boží: „… Tvá vůle se staň!“ „… V kteréžto vůli posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou“ (Žid.10:10). 

„JÁ se vrátím a poberu vás k sobě samému“ (Jan.14:1-3). 

Návrat Krista a všechno, co se přitom stane, je nejpřesněji popsáno v mnohých biblických místech. To bylo hlavním tématem apoštolů a také bratra Branhama, o tom jsme také již mnohokrát psali. Je politováníhodné, že různé výroky, které bratr Branham zvláště v kázání „Vytržení“ o tomto tématu udělal, jsou takzvanými „kazateli zvěsti“ vytrhány ze souvislosti a ne zařazeny do Bible. Tím v „kruzích zvěsti“ nastal zoufalý zmatek. Z nebiblických zvláštních učení se v mnoha městech utvořily různé skupiny. Ale každé učení, které není založeno na příslušných biblických místech, může být jen bludné učení. Bůh je přece jen ve Svém Slově, ale ani v jediném výkladu. V nich se skrývá ten protivník, svůdce, který působí pokrytecky skrze ducha klamu.

Ten prorok ve svých kázáních více než stokrát zdůraznil, že satan k tomu, co Bůh v ráji Adamovi řekl, přidal jen jedno slovo. Tak se mu podařilo do Evy zasít pochybnost o tom, co Bůh řekl, a v hříchu nevíry ji duchovně a tělesně svést k přímému pádu do hříchu. Pavel se obával, že satan by mohl uspět i při věřících, kteří Slovo neberou tak přesně (2.Kor.11). Ale vyvolení nemohou být svedeni, neboť jsou předurčeni (Řím.8:38-39). Kdo náleží k Církvi-Nevěstě Ježíše Krista, věří každému Božímu slovu, jak stojí psáno, absolutně k tomu nic nepřidává, nic neubírá, nic nemění (Zj.22:16-21).