Velice srdečně Vás v celém světě zdravím v drahém jménu našeho Spasitele Ježíše Krista slovem z Iz.14:26-27:

„To je ta rada, která je zavřena o vší té zemi, a to je ta ruka vztažená proti všem těm národům, poněvadž pak Pán zástupů usoudil, kdo to tedy zruší? A ruku jeho vztaženou kdo odvrátí?“

Bůh ten Pán má se všemi národy, s Izraelem a s církví plán, který uskutečňuje. Od prvních lednových dnů 2008 jsme ve zprávách slyšeli, jak se světová politika stále více zaměřuje na Blízký východ. Jedná se především o Jeruzalém. George W. Bush chce svou prezidentskou funkci korunovat alespoň jedním úspěchem, totiž smlouvou mezi židovským a palestinským státem. Otázkou jen je, zda se to zdaří v tomto čase. Během cesty na Blízký východ 11. ledna se setkal také s Tony Blairem, který byl nedávno ustanoven za mimořádného velvyslance EU pro Blízký východ. Tony Blair 21. prosince 2007 oficiálně přestoupil ke katolicismu, takže za ním stojí světová velmoc. Zvolil si k tomu 21. prosinec 2007, den, v němž v Evropě padly poslední hranice mezi Východem a Západem. Tak ta poslední světová říše nabývá svou definitivní podobu, jak to předpověděl prorok Daniel (2:40; 7:23 aj.).

Základ ke sjednocené Evropě položily Římské smlouvy šesti zakládajících členů z 25. března 1957. Římský statut podepsalo také všech dvacet sedm států, které k ní nyní náležejí. Dokonce stanovy „světového soudního dvora“, nejvyššího soudu na Zemi, nesou označení „Římský statut mezinárodního trestního dvora“. Na závěr, v článku 128 se píše: „Stalo se v Římě 17. července 1998“.

Podle jedné aktuální internetové informace rádia Vatikán navštíví papež Benedikt XVI. mezi 15. a 21. dubnem 2008 Spojené státy. Kromě plánovaných rozhovorů s prezidentem Georgem W. Bushem jsou na programu též „snahy o mír na Blízkém východě“.

Vatikán chce dostat Jeruzalém pod mezinárodní status a Chrámová hora má být až k hoře Sion exteritoriálním výsostným územím (tj. nepodřízeným místnímu zákonodárství). Jedná se o dvě věci, které spolu vlastně souvisí: Ta první je „dohoda“ a týká se „dělení země“, jak to bylo předpověděno v prorockém slově a bude následovat soud: „…a budu je tam soudit kvůli svému dědictví, kvůli Izraeli, kterého rozehnali mezi pronárody. Mou zemi rozdělili…“ (Joel 3:2).  (Pozn. Statut – souhrn předpisů pro zřízení a jednání nějaké instituce. Status – postavení, stav, situace)

Ta druhá je smlouva o „statusu Jeruzaléma“. V tomto roce bude Izrael oslavovat 60. výročí založení státu. Mírová smlouva, která zahrnuje tři světová náboženství – židovství, křesťanství a islám a jejich „svatá místa“, se posunuje do bezprostřední blízkosti. Bible hovoří o jedné „smlouvě“: „Utvrdí však smlouvu mnohým v téhodni posledním…“ (Dan.9:27). Na Chrámovou horu jako svaté místo s Božím právem klade nárok židovství – neboť třetí chrám bude opět postaven na původním místě. Totéž ale činí i islám, který horu považuje za své „svaté místo“ spolu s Mekkou a Medinou. Proto to bude náboženská mírová smlouva. Potom se naplní, co je napsáno v 1.Tes.5:3: „Nebo když dějí: Pokoj a bezpečnost, tedy rychle přijde na ně zahynutí, jako bolest ženě těhotné, a neujdou.“

Tomuto tématu se nyní nebudeme dále věnovat. Píši tento oběžník pod dojmem, že nyní začíná pro Izrael poslední fáze, a že tím se o to více do své konečné fáze dostává církev. Z toho, co se právě děje, bijí zvony konečného času na poplach každému, kdo zná biblická proroctví. Opět může být řečeno: „Když uvidíte, že se toto všechno děje, pozdvihněte hlav svých, neboť vaše spasení se přiblížilo…“ Čas určený církvi se blíží konci a Bůh se obrátí podle Své rady k Izraeli (Sk.15:16; Řím.11:25 aj.). Církev – Nevěsta zřejmě ještě prožije první fázi, ale uzavření smlouvy podle Dan.9:27 již ne, protože bude předtím vytržena. Bratr Branham 18. března 1963 řekl: „Poté, co bude Církev vzata, uzavře Řím smlouvu s Židy.“ My se ptáme: „Strážný, kolik hodin v noci je?“ a odpověď zní: „Přichází jitro…!“ (Iz.21:11-12). Ten křik je stále hlasitější: „Aj, Ženich přichází…“ Odpočítávání už začalo.

Je důležité, abychom spásný Boží plán poznali a nechali se do něho zařadit. Od věčnosti (Sk.15:18), dříve než začal čas, tedy před ustanovením světa, pojal Bůh plán s lidstvem a spásný plán s církví.

Před ustanovením světa byl předurčen Spasitel (Jan.17:24; 1.Petr.1:20).

Před ustanovením světa byli předurčeni vyvolení (Ef.1:4).

Před ustanovením světa byla jejich jména zapsána do Knihy života Beránka (Zj.13:8).

Ježíš započal učit, co bylo skryto od ustanovení světa (Mat.13:35).

Tento plán se táhne od prvního okamžiku času až do chvíle, kdy čas pomine ve věčnosti.

V našem úvodním biblickém textu se jedná o Boží plán a o základní otázku: „…kdo ho chce zmařit?“ Od samého počátku se nepřítel pokoušel tento plán zmařit. Začalo to vzpourou v nebi a pokračuje dodnes na Zemi. Od první až do poslední kapitoly Bible je nám všechno, i to, co se týká pádu Lucifera a pádu do hříchu, zprostředkováno v podobenstvích a přirozených obrazech. Ze dvou možností máme jen jednu: buďto Bůh sám zjevuje Svůj plán poslům, které povolal – apoštolům a prorokům, kteří mají Jeho radu zvěstovat, nebo je to zhusta vykládáno theology a učenci. Vždy existuje jen jediná správná odpověď, ale mnoho výkladů. Nás zajímá jen jediná odpověď, potvrzená v Božím Slově.

„Nečiní zajisté Panovník ten Pán ničeho, leč by zjevil tajemství své služebníkům svým prorokům.“ (Am.3:7)

„Že skrze zjevení oznámil mi tajemství, (jakož jsem krátce psal prvé; z čehož můžete, čtouce, porozumět známosti mé v tajemství Kristovu;) které nebylo za jiných věků známo synům lidským, tak jako nyní zjeveno jest svatým apoštolům jeho a prorokům skrze Ducha.“ (Ef.3:4-5).

„…dokonáno bude tajemství Boží, jak to zvěstoval služebníkům svým prorokům.“ (Zj.10:7).

Veliká tragédie toho maření začala v nebi: tam se Satan osamostatnil a svoji vlastní vůli nadřadil vůli Boží. On, anděl světla, pomazaný cherubín, syn jitřní záře, se vzbouřil a chtěl si zřídit vlastní trůn a vyrovnat se Nejvyššímu. Od samého začátku chtěl Boží plán překazit. Ve 14. kapitole proroka Izaiáše čteme o pádu Satana (ve verších 12-21), ale i o radě Boží, a sice ve verších 26 a 27, které jsme citovali již na počátku.

Svržení Lucifera je popsáno také v Ez.28:11-15, i když zašifrovaně. Přesto je popis dostatečně jasný, jestliže je nám to zjeveno skrze Ducha Božího. Lucifer stvořený Bohem a ozdoben nejvzácnějšími drahokamy jako obraz dokonalosti, byl již v Edenu, v zahradě Boží. Od samého začátku měl přístup do nebe i do Ráje na Zemi. „Byl jsi dokonalý na cestách svých, ode dne svého stvoření, až se našla při tobě nepravost.“ (Ez.28:15).

Co se stalo v Ráji, je popsáno rovněž obrazně, zašifrovaně a tajuplně. Tam se Satan jako duchovní bytost, jako padlý anděl, zmocnil hada a zneužil ho, aby svedl Evu, podvodem se vetřel do lidstva a tak všechny zavlekl do pádu, do oddělení od Boha. Do té doby nebyla ani stopa po hříchu, nemoci a utrpení; o bolestech a smrti nikdo nic neslyšel. Od pádu do hříchu jsou všichni lidé zplozeni stejným způsobem a narozeni v hříchu. David zvolal: „Aj, v nepravosti zplozen jsem, a v hříchu počala mne matka má.“ (Ž.51:7). Bůh ten Pán stvořil anděly i lidi se svobodnou vůlí – také Adama, který poslechl Evu, a Eva zase poslechla hada. Eva též měla možnost rozhodnout se tak či onak. Totéž se vztahuje na nás všechny.

Od prvního svedení v zahradě Eden každé svedení, úplně jedno, jestli v tělesné nebo v duchovní oblasti, nebo skrze koho se tak děje, ukazuje na původního svůdce, Satana. Nepřítel zjevně převzal vládu na Zemi; on je svůdcem celého světa (Zj.12:9) a stal se knížetem a bohem tohoto světa temnoty až do té doby, než se naplní: „Učiněna jsou království světa Pána našeho a Krista jeho, a kralovat bude na věky věků.“ (Zj.11:15).

Rozhodnutím, které první lidé učinili pod vlivem toho Zlého, pronikla smrt ke všem lidem. Skrze Ježíše Krista, druhého Adama, jsme získali zpět věčný život: „Nebo poněvadž skrze člověka smrt, skrze člověka i vzkříšení z mrtvých. Nebo jako v Adamovi všichni umírají, tak i skrze Krista všichni obživeni budou.“ (1.Kor.15:21-22). V Kristu, v jednorozeném Synu, přišel Bůh do lidstva skrze zplození z Ducha. Jen tak mohli být lidé spaseni z pádu do hříchu.

Jen ten, kdo přijal věčný život skrze víru v Ježíše Krista jako osobního Spasitele, může a bude věčně žít.

„A toto je svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, života nemá.“ (1.Jan.5:11-12).

Satan jako duchovní bytost měl ale i po pádu přístup do nebe a dokonce se účastnil shromáždění andělů. V Job.1:6 čteme: „Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Pánem, přišel také i Satan mezi ně.“ Pán s ním mluvil a šlo o Božího služebníka Joba. Totéž je popsáno v 2. kapitole: „I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové Boží, aby se postavili před Pánem, přišel také i Satan mezi ně, aby se postavil před Pánem.“ Tedy ne jen jednou, ale vícekrát byl i ten Boží nepřítel mezi Božími syny – anděly, kteří se shromáždili v nebi.

Také v čase Nové smlouvy má ten žalobník bratří ještě přístup do nebe. Ale tam je náš Spasitel jako Prostředník Nové Smlouvy (Žid.8:6) a vystupuje za nás jako Přímluvce (1.Jan2:1). Přestože náš Pán již Satana porazil, a viděl jej padat z nebe (Jan.12:31), bude Satan definitivně svržen až potom, když zástup přemožitelů bude vzat vzhůru: „…i svržen jest drak ten veliký, had starý, který slove ďábel a satanáš, svodící celý svět; svržen jest na zem, i andělé jeho s ním svrženi jsou…“ (Zj.12:7-12). Satan tu část andělů, která se podřídila jeho vlivu, strhl s sebou, a od té doby máme co činit s mocnostmi temnoty, které jsou sice poraženy, ale nechtějí se vzdát, a my musíme vést boj oděni v plné Boží výzbroji, dokud nedosáhneme cíle (Ef.6:12-20).