OBĚŽNÝ DOPIS Prosinec 2006

Volání k probuzení

”Aj, Já přijdu brzy…”

”Amen: Přijď Pane Ježíši!”

„Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky.” (Žid.13:8)

OBĚŽNÝ DOPIS Prosinec 2006

Milovaní bratři a sestry, velice srdečně vás všechny zdravím v drahém jménu Pána Ježíše Krista slovem z Řím. 9:24-26:

”Kterých i povolal, totiž nás, netoliko z Židů, ale také i z pohanů, jak i skrze Ozeáše dí: Nazvu nelid svůj lidem svým a nemilou milou. A stane se, že místo toho, kde řečeno bylo jim: Nejste vy můj lid, tu nazváni budou synové Boha živého.” (Oz.2:1)

Před ustanovením světa bylo Božím úmyslem, mít syny a dcery. Adam byl syn Boží stvořený k obrazu Božímu, Ježíš Kristus, ten druhý Adam – Duchem zplozený Boží Syn, obraz Boha (2. Kor. 4:4; Žid. 1:3). Narození Syna Božího je předpověděno v celém Starém Zákoně, naplnění nastalo na počátku Nové Smlouvy (Mat. 1:18-25; Luk. 2:1-14). V Synu jsme všichni přijati jako synové a dcery Boží a vráceni do svého původního postavení. „ … předzřídiv nás k zvolení za syny skrze Ježíše Krista pro sebe, podle dobře libé vůle své.” (Ef. 1:5). Pro všechno, co Bůh ve Svém spásném plánu určil, nám dal zaslíbení, a všichni, kteří opravdu věří, prožívají jejich naplnění.

Abraham uvěřil tomu, co mu Bůh zaslíbil, a nenechal se zmást nevírou (Řím. 4). Tak nakonec prožil naplnění toho, co se z lidského hlediska zdálo být nemožné. Opravdově věřící jsou semenem Abrahama: ani oni se nenechají zavést nevírou do bludu, nebo jsou sami dětmi zaslíbení: „My jsme tedy, ó bratří, tak jako Izák, synové zaslíbení.” (Gal. 4:28).

Boží zaslíbení zůstávají, nepohnou se na věky; Ježíš krví zpečetil, co ve Slově slibuje. Ve všech zaslíbeních je absolut, Boží jistota, která vůbec nepřipouští, že by mohla vyvstat nějaká pochybnost (2. Kor. 1:20).

Bůh ten Pán se za to, co zaslíbil, dokonce zaručil přísahou: „Bůh zajisté zaslíbení čině Abrahamovi, když neměl skrze koho většího přísahat, přísahal skrze sebe samého…” Táž přísaha platí pro nás: „ … a tak Bůh chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu.” (Žid. 6:13-20). Amen. Amen.

Bohu se jedná o uskutečnění spásné rady, nejprve o církev Ježíše Krista, o syny a dcery, o Jeho lid, který si vyvolil za vlastnictví. Všemohoucí Bůh/Elohim, který se již v celém Starém Zákoně zjevoval jako Pán/Jahve a tak se jako Neviditelný zjevil viditelně, putoval v zahradě Eden, navštívil Abrahama a mluvil k prorokům, tentýž Bůh, kromě něhož žádného není, se zjevil jako Otec v nebi a zde na zemi ve Svém jednorozeném Synu: „Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého učiněného z ženy, učiněného pod zákonem, aby ty, kteří pod zákonem byli, vykoupil, abychom právo synů přijali.” (Gal. 4:4-7).

Jeho plán s lidstvem je nám stále znovu předkládán před oči: „Slušelo zajisté na toho, pro kteréhož jest všecko, a skrze kteréhož je všecko, aby mnohé syny k slávě přiveda, vůdce spasení jejich skrze utrpení posvětil. Nebo i ten, který posvěcuje, i ti, kteří posvěceni bývají, z jednoho (Otce) jsou všichni. Pro kteroužto příčinu nestydí se jich nazývat bratřími, řka: Zvěstovat budu jméno tvé bratřím svým, uprostřed shromáždění prozpěvovat budu tobě” (Ž.22:23). A opět: „Aj, já a dítky, které mi dal Bůh” (Iz. 8:18), (Žid. 2:10-18).

Příkladem pro syny a dcery Boží, kteří jsou určeni k poslušnosti ve vůli Boží, je sám Boží Syn, který byl poslušný až k smrti na kříži (Fil. 2:5-11). Na cestě k ukřižování sváděl zápas v zahradě Getsemane a řekl: „Smutná je duše má až k smrti … padl na tvář svou a modlil se, řka: Můj Otče, jest-li možné, nech odejde ode mne kalich tento. A však ne jak já chci, ale jak ty.” (Mat.26:38-39).

V Mar. 14:36 je psáno: „ …  ale však ne, co já chci, ale co ty.” Jednou: „ … ne jak já chci”, potom: „ … ne, co já chci, ale co ty chceš, co chceš Ty, se staň!”

V Luk. 22 je zpráva, že náš Pán a Spasitel v úzkostném boji duše zvolal: „Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se.” (v.42). Také my musíme naši vůli vědomě položit do vůle Boží, abychom byli skutečně spojeni s Bohem a putovali po Jeho cestách, takže pak také plně v Jeho dobré libé a dokonalé vůli budeme nalezeni (Řím. 12:1-2). Nebo jenom ten, kdo vůli Boží činí, zůstává na věky (1. Jan. 2:17)!

Náš Pán řekl: „Nebo kdokoli by činil vůli Boží, ten je bratr můj, i sestra má, i matka.” (Mar. 3:31-35). A to jsou ti, „ … kteří ne z vůle muže, ale z Boha zplozeni a narozeni jsou.” (Jan. 1:13).

Lucifer, syn ranních červánků, se odloučil vyhlášením své vlastní vůle od vůle Boží a stal se Božím protivníkem a nepřítelem. Stále opakoval: „Chci se povýšit,…”, „ … vystoupím vzhůru…”, „já chci…”, „já chci…” (Iz. 14:12-14). To byl jeho hřích, jeho pád, a část andělského světa strhl s sebou. Lucifer se povýšil, chtěl být roven Bohu, právě tak jako „ten člověk hříchu, syn zatracení, protivící a povyšující se nade všecko, což slove Bůh, aneb čemuž se děje Božská čest…” (2. Tes. 2:1-12). Svržen na zem, odebral se do ráje, zmocnil se hada, a zapletl Evu do rozmluvy o tom, co Bůh řekl. Satan strhl nejprve Evu, potom Adama a všechno lidstvo pádem do hříchu vyrval z Boží vůle. Nepříteli se podařilo Evu zatáhnout do svého výkladu a tím do nevíry, neposlušnosti a do přestoupení a vnutit jí svou vůli. On je stále ještě knížetem tohoto světa, který lidi ve všech náboženských institucích svádí, aby věřili jeho výkladům Božího Slova. Syn Boží odolal všem pokušením nepřítele, který si k němu dovolil přijít dokonce s tím „je psáno…”, „je psáno…”, „je psáno…” (Mat. 4:1-11; Luk.4:1-13). Kristus nás vykoupil z moci satana, zachránil z moci temnoty a přesadil zpět do vůle Boží v souladu se Slovem Božím (Kol. 1:13).

Velmi vážně říká náš Pán: „Ne všichni, kteří mi říkají Pane, Pane, vejdou do království Božího, nýbrž jen ti, kdo činí vůli mého nebeského Otce.” Co je platný „Otčenáš”, „evangelium blahobytu”, jak by to lidé rádi slyšeli, shromáždění s biblickými příběhy, bohoslužby jako náboženská zábava, co jsou platná charismatická shromáždění s uzdravováním, když se všechno při všech děje podle vůle nějakého člověka? Co je platné zpívat „On je Pán, On je Pán…”, co je platné, když falešní proroci, kteří se prezentují jako pomazaní Páně, vypočítávají co všechno ve jménu Páně vykonali:

„Zdali jsme ve Tvém jménu neprorokovali?”

„Zdali jsme ve Tvém jménu nevymítali ďábly?”

„Zdali jsme ve Tvém jménu nečinili divy?”

Je nápadné, že při tomto vypočítávání chybí to nejdůležitější. Žádný z nich nemůže říci:

„Zdali jsme se nenechali na Tvé jméno pokřtít, jak přikázal Petr?” (Sk. 2:38 aj.)

„Zdali jsme nekřtili v Tvém jménu, jako to činil také Pavel?” (Sk. 19:5 aj.)

Všeobecně je apoštolský křest na jméno Pána Ježíše Krista odmítán a lidu představován jako bludné učení. Přitom apoštolé vykonávali křest přesně podle Mat. 28:19, a jak jim bylo přikázáno, křtili na jméno, v kterém se Bůh jako Otec, Syn a Duch Svatý zjevil.

Pán v onom dni dokonce nad těmi nositeli darů, divotvůrci, muži, kteří mínili, že káží plné evangelium, užívají Jeho svatého jména k vymítání ďáblů z druhých, vyřkne rozsudek: „A tehdy jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.” (Mat. 7:21-23). Ačkoliv v očích lidí jsou obzvláště požehnaní, v očích Božích jsou to muži, kteří mají vlastní programy, aniž by se sami nechali uvést do Jeho vůle. V 1. Sam. 15:23 je neposlušnost dána na roveň hříchu čarodějnictví a vlastní vůle dokonce za modloslužbu. Co jsou platné bohoslužby s chvalořečením, když Pán sám řekl: „Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko je ode mne. Ale nadarmo mne ctí, učíce učení a ustanovení lidská.” (Mar. 7:6-7). Všude tam, kde byla zavedena a pevně stanovena vyznání víry , je všechno uctívání marné, nebo Bůh přijímá jen takové uctívání, které se děje ve jménu Ježíše Krista v Duchu a v pravdě (Jan.4:24).  

Pavel stále znovu přijímal vůlí Boží, nebo už při jeho povolání mu bylo řečeno: „Bůh našich otců tě vyvolil, abys poznal vůli jeho, a uzřel spravedlivého tohoto, a slyšel hlas z úst jeho” (Sk. 22:14). Pravé povolání také znamená, že tomu, kdo je určen pro službu, je nejprve zjevena vůle Boží. Povolání k službě je povolání k poznání vůle Boží, a poslání spočívá v oznamování vůle Boží lidu. Na základě Božího povolání píši i já biblicky věřícím, jako tehdy Pavel církvi, aby byli uvedeni do dokonalého souladu s psaným Slovem, nebo jedině v něm Bůh oznámil Svou vůli.

Následující biblická místa nám mají dát popud k přemýšlení a mít na paměti, že Pán a Spasitel Svou církev buduje sám podle Boží vůle a dokonává ji ke dni Svého blahoslaveného příchodu.

”Pavel, povolaný apoštol Ježíše Krista, skrze vůli Boží…” (1. Kor. 1:1).

”Oznámiv nám tajemství vůle své podle dobré libosti své, kterou předuložil byl sám v sobě.…” (Ef. 1:9).

”Protož i my, od toho dne, jak jsme to uslyšeli, nepřestáváme se modlit za vás a žádat, abyste naplněni byli známostí vůle jeho ve vší moudrosti a rozumnosti duchovní” (Kol. 1:9).

”Aj, jdu, abych činil, ó Bože, vůli tvou… v kteréžto vůli jsme posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou provždy.”

”Nebo jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteří posvěceni bývají” (podle něm. př. Bible: tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.) (Žid.10:9-14).

Vůle Boží je nám ukázána jen v Božím Slově, a jenom když skutečně věříme, jak Písmo praví, se naplní, co Syn, který spasené označil za Své bratry, (Jan.20:17), pro ně vyprosil: „Posvě je ve své pravdě, slovo tvé pravda jest.” (Jan.17:17).

Nyní musí být podle vůle Boží pravá církev Ježíše Krista opět vybudována na původním základě apoštolů a proroků. Boží spásný pořádek musí být obnoven v učení a praxi v životě všech, kteří patří k Tělu Pána Ježíše, a musí se stát realitou. Jaká byla církev na počátku, musí být také na konci.