Oběžný dopis Prosinec 1998

„Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky.” (Žid. 13:8)

Oběžný dopis Prosinec 1998

Velice srdečně zdravím všechny blízké i vzdálené v drahém jménu našeho Pána Ježíše Krista slovem z Jana 15:18–20:

„Jestliže vás svět nenávidí, víte, že mne dříve než vás v nenávisti měl. Byste byli ze světa, svět, což jest jeho, miloval by; že pak nejste ze světa, ale já ze světa vyvolil jsem vás, proto svět vás nenávidí. Pamatujte na tu řeč, kterou jsem mluvil vám: Není služebník větší nežli pán jeho. Poněvadž se mně protivili, i vám se protiviti budou; poněvadž řeči mé šetřili, i vaši šetřiti budou.” (v něm. Bibli: „Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat; jestliže uposlechli mých slov, budou i vaše poslouchat.”)

Spasení se do tohoto světa nehodí; jsou v něm jako cizinci. Kráčí po stejné cestě, a nejsou pochopeni, tak jako Spasitel, o Němž je již v Žalmu 69:5 psáno: „Bezdůvodně mne nenávidí.” (Jan 15:25) My, kdož spásu zvěstujeme, máme stejný los, jako On, jenž spásu přinesl. Neexistuje absolutně žádný důvod, nenávidět věřícího člověka. Jediný důvod nalézáme u Jana 17:14: „Já jsem jim dal Slovo tvé, a svět je nenáviděl; nebo nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa.” Jeho nenáviděli, protože byl Slovem, a my jsme v nenávisti, protože jsme Slovo přijali a kážeme.

Právě z důvodu Slova jsou věřící náboženským světem nenáviděni. Slovo ve svém působení vždy odděluje světlo od temnoty; přikazuje vyjít ze světa a oddělit se. Mezi těmi, kteří věří Slovu zaslíbení, nemůže být nenávist, neboť vyvolení jako synové a dcery Boží, mají život a povahu Kristovu. Kdo bratra nenávidí, dává najevo, že se ďábel vloudil a inspiroval jej. Pavel představuje dva druhy věřících: „Ale jako tehdy ten podle těla zplozený protivil se tomu, který byl podle Ducha, tak i nyní.” (Gal. 4:29)

Učedníci byli podle Slova zaslíbení stejného druhu jako Izák. Ale učení Písma – svým vlastním způsobem velice věřící – obhajovali své učení, byli přitom plni nenávisti a závisti jako Kain. Přiměřeně tomu je Pán také výstižně oslovil: „Vy hadí plemeno! Jak byste mohli činit dobré, když jste zlí? Neboť čím je srdce naplněno, tím ústa přetékají.” (Mat. 12:34) Člověk svými slovy projevuje, co je v jeho srdci. Život a skutky dokazují, jakého druhu jsme.

Náš Pán řekl: „Nové přikázání dávám vám, abyste se milovali navzájem; jako jsem já miloval vás, máte se i vy milovat mezi sebou. Podle toho všichni poznají, že jste mými učedníky, jestliže budete mít lásku mezi sebou.” (Jan 13:34–35) Čí asi jsou učedníci, kteří jsou plni nenávisti? Neexistuje pouze deset hlavních přikázání ze Starého zákona, v Novém je jich ještě více. Bratr Branham přikázání lásky nazval „jedenáctým přikázáním”, v němž se všechna ostatní vyžívají. Podle Římanům 13:8 je láska k bližnímu dokonce naplněním celého Zákona. Přikázání lásky je dvojí: Zaprvé, – abychom milovali Boha, našeho Pána z celého srdce, celou duší a celou myslí – jako hlavní přikázání; za druhé, abychom milovali bližního svého, jako sebe sama. V těchto dvou přikázáních se naplňuje celý Zákon a proroci. (Mat. 22:36–40)

O žádném tématu se nekáže, nemluví a nepíše tolik, jako o lásce. Přesto dnes v mnohých věřících láska vystydla a na nic nelze tolik žalovat, jako na nelásku, která se někdy dokonce projeví jako propastná nenávist. Člověk to musí prožít, jinak tomu nemůže věřit. Existují „věřící”, jejichž nenávist nesahá jen k smrti, nýbrž jde ještě za hrob. Co je to za lidi? Boží bytosti to být nemohou; to by měli vědět sami. Podle svědectví Svatého Písma, mají znovuzrození nové srdce, nového ducha, nový život, totiž život Boží. Přebývá–li Ježíš v srdci, tam se Jeho bytost projeví.

Bratr Branham hovořil o vytržení „za oponu času” do ráje. Tam slyšel slova: „Sem vejde jenom dokonalá láska!” Láska – nikoli učení nebo poznání, je svazkem dokonalosti. Je to zjevená láska Boží na kříži Golgoty. Kdo prožil osobně odpuštění a smíření, miluje v Boží lásce; ta druhému nedělá nic zlého, protože je skrze naskrz dobrá – totiž Bůh sám. Neboť Bůh je láska, a kdo je z Boha narozen, miluje všechny Jeho děti (1. Jana 5:1).

Spaseným se vede jako Spasiteli: Ne ti nevěřící Jej nenáviděli a častovali nejhroznějšími jmény, nýbrž ti, kdo měli plná ústa Slova Božího. Pravé děti Boží nikdy neobviňovaly jiné, jsou to vždy ony, kdo jsou obviňovány a pomlouvány. Vyvolení nikdy nepronásledují – oni jsou pronásledováni. (Gal. 4:29) Nenávist vyvolaná závistí a žárlivostí začala s Kainem, který byl zplozen ze smíšení. Jednou někdo řekl: „Kdo nemá Kaina za bratra, není Ábelem.” Já bych řekl spíš „polovičního bratra”. Kain byl bratrovražedník, a to jsou všichni falešní bratři a věřící „kříženci”. „Řekl–li by kdo: Miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest. Nebo kdo nemiluje bratra svého, kterého viděl, Boha, kterého neviděl, kterak může milovati? A toto přikázání máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval i bratra svého.” (1. Jana 4:20–21) O svých pravých bratrech říká Boží Syn: „Každý, kdo činí vůli Boží, je mým bratrem, sestrou a matkou.” (Marek 3:34b–35)

Pro všechny, kteří hovoří o zvěsti, platí následující text k vlastnímu zkušení: „Neboť to je to zvěstování (ta zvěst, v nem. Bibli), které jste slýchali od počátku, abychom milovali jedni druhé. Ne jako Kain, který z toho zlostníka byl, a zamordoval bratra svého. A pro kterou příčinu zamordoval ho? Protože skutky jeho byly zlé, jeho bratra pak spravedlivé.” (1. Jana 3:11–12)

Kdo je ze semene Božího, nemůže vůbec nenávidět, nemůže se dopustit vraždy pomluvou – to by neodpovídalo Boží povaze.
Z jednoho pramene nemůže vycházet dobré a zlé, hořké a sladké (Jakub 3:10–12) „Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.” (Mat. 12:35) Jen kdo je ze semene toho zlého, jak je psáno o Kainovi, může rozšiřovat smrtelný hadí jed. Srdce takového člověka není žádným zlatem, ale vražedným doupětem. Obě semena rostou na stejném poli: „Pole je svět; dobrá setba jsou synové království, plevel synové zlého.” (Mat. 13:38) Na obě semena padá tentýž déšť, a svítí na ně totéž slunce. (Mat. 5:45)

Závist, žárlivost, nenávist – jsou poznávacím znamením těch, kteří nejsou znovuzrozeni. Bratr Branham velice výstižně hovořil o třech „oblastech” duše, duch, tělo. Řekl, že člověk může být v druhé oblasti, tedy v duchu pokřtěn Duchem Svatým, ale v duši vůbec nebýt zachráněn. Mysleli jsme, kdo užívá dary, je již napůl v nebi. Pravé děti Boží jsou křtem Ducha Svatého do nebe zcela přesazeni a zapečetěni. Jejich jazyky jsou očištěny božským ohněm, aby zvěstovaly velké Boží skutky. (Sk. 2) Ale nejprve se jedná o záchranu duše! Vždyť člověk byl učiněn duší živou a duše, ten vlastní člověk, musí spásu a obnovení prožít. Samo pomazání nevystačí; toho má náboženský svět tolik, jako nikdy předtím.

Kristus, pravý Pomazaný, nás varoval před mnohými falešnými Kristy, nepravými pomazanými konečného času, a také před falešnými proroky, kteří činí znamení a divy. (Mat. 24:24 a j) TAK PRAVÍ PÁN: „Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, Pane, zdali jsme v tvém jménu neprorokovali, a ve jménu tvém ďábly nevymítali, a v tvém jménu divů mnohých nečinili?” (Mat. 7:22) Navenek bohatě požehnáni s proroctvími, zjeveními a dokonce s divy a znameními, a přesto Pánem zavrženi a neuznáni! Zde bychom neměli myslet jen na jiné různé denominace, nýbrž vzít si k srdci, co je také psáno: „Každý zkušuj sebe sama.”

V kázání „Beránek a holub” konfrontuje bratr Branham povahu beránka a vlka. Objasňuje, že beránek nekouše a nevyje jako vlk atd. Praví věřící mají povahu beránka, opravdu Duchem pokřtění nemají jako holub žluč (hněv, zlost). Na jejich jazyku také nemůže být žádný smrtelný jed, jak to popisuje Jakub 3:8, protože nemají v srdci žádnou hořkost. Člověk může ledacos skrývat, ale to, co je v srdci, je slovy a skutky zjeveno.

V Janu 15 hovoří náš Pán ještě o jiném aspektu. ON představuje Sebe jako pravý vinný kmen a ty Své jako ratolesti nesoucí ovoce. Život vinného kmene je vyjádřen v ratolestech, a sice jako ovoce Ducha, což je láska, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost, dobrota, věrnost, tichost, stálost. (Gal. 5:22–23) ON nás napomíná, abychom zůstali v Jeho lásce, když budeme zachovávat Jeho přikázání, jako On dodržoval přikázání Svého Otce. Kdo zůstává v Něm, nese bohaté ovoce. „Buďte plodní a množte se!”, platí také pro duchovní stvoření. Od založení Jeho Církve byly vždy a ve všech dobách lidé znovuzrozeni. Duch oplodňuje a působí život z Boha. Církev, v níž není nový život, tzn. nerodí se děti Boží, je neplodná. Pokud trvá čas milosti, musí Bůh moci přidávat lidi, kteří uvěří. (Sk. 2:47)

Pán mluví o radosti, která v nás má být dokonalá, jestliže dodržujeme Jeho přikázání. Řeč je o tom, že se máme vzájemně milovat, jako On miloval nás. Potom přichází mocný výrok pro poslušné Boží děti: „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.” (Jan 15:14)

Abraham činil, co mu Pán přikázal, a Pán jej nazval přítelem. (Iz. 41:8) Teprve skutkem, dílem, činěním toho, co Pán nám přikazuje, skutečně dokazujeme, že Jej milujeme a opravdu Mu věříme. Abraham věřil Bohu a obdržel zaslíbeného syna – to byla první část. Ta druhá spočívala v tom, obětovat jediného milovaného syna jako oběť. (1. Moj. 22) Vyvolení, zaslíbení, víra a poslušnost patří k sobě. „Zdali Abraham otec náš nebyl ospravedlněn ze skutků, obětovav syna svého Izáka na oltář? Vidíš, že víra napomáhala skutkům jeho, a ze skutků víra dokonalá byla?” (Jakub 2:21–22) Kdo neuposlechne toho, co Pán přikazuje, jen si vyvolení a víru namlouvá, je teoretikem, který žije v nábožném světě fantasie, o Boží vůli stále mluví, ale nečiní ji.

Na vyvolené se vztahuje, co Pán řekl: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vyvolil vás, a postavil, abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše zůstalo, aby zač byste prosili Otce ve jménu Mém, dal vám.” (Jan 15:16)

Jsme určeni k nesení ovoce, ovoce Ducha a rozmnožování. Ovoce je důkazem toho, že milujeme Boha. Život, který je v nás, se projevuje bratrskou láskou a všeobecnou láskou. Tato láska není v hlavě ani v ústech, nýbrž skrze Ducha Svatého, který ten život působí, opravdu vylita v našem srdci. (Řím. 5:5) Náš Pán úplně jasně řekl: „Po ovoci jejich poznáte je… Každý strom dobrý ovoce dobré nese.” (Mat. 7:16–17) Ještě jednou Pán zdůrazňuje v Janovi 15:17: „Toto přikazuji vám, abyste se milovali vespolek.”