Úvod

Vynecháme obvyklý úvod a přejdeme hned k věci. Co se týče posuzování a správného rozhodování o všech biblických záležitostech – ať učení nebo praxe – , o nichž se vedou diskuse, Bůh již ve Svém Slově rozhodl, co platí. V tomto pojednání je proto užito jen to neúplatné, nepomíjející Slovo Boží, tak jak je napsáno v Bibli, které také bude v „posledním dni“ při „konečném soudu“, užito k definitivnímu rozsudku. Tak jako u vyšetřujícího soudu bude nyní vznesena obžaloba a dáno varování před Božím soudem.

Obžaloba je vedena proti pokračujícímu náboženskému podvodu. Jak uvidíme, lidstvo je ohledně Boha a náboženství neustále obelháváno a podváděno. Kdyby byla šance změnit naše věčné určení po smrti, nikdo by si s touto obžalobou námahu nepřidělával. Ale je psáno: „…jako je uloženo lidem jednou umříti, a potom bude soud…“ (Židům 9:27)

Obžaloba není namířena proti neznámému pachateli, nýbrž v první řadě proti veškerému duchovenstvu na celé Zemi. Lidsky řečeno, mohou zde být uplatněny polehčující okolnosti, protože všichni jsme se narodili jako podvedení do tradičního bludu. Avšak z Božího pohledu není pro nikoho omluva, protože On nám zanechal Bibli jako platnou směrnici. Tak praví Pán Ježíš: „Já světlo přišel jsem na svět, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal ve tmě. A slyšel-li by kdo slova má, a nevěřil by, já ho nesoudím; nebo nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych spasil svět. Kdo mnou pohrdá, a nepřijímá slov mých, má, kdo by jej soudil. Slova, která jsem mluvil, ta jej budou soudit v nejposlednější den.“  (Jan 12:46-48)

Všichni studují Písmo svaté, ale na základě vlastního náhledu docházejí k různým výsledkům. Bádání a studování nestačí; to dělá veškeré duchovenstvo. Začíná to teprve osobním prožitím spásy s Ježíšem Kristem a Jeho následováním. ON přece je tím ústředním bodem celého Božího zjevení, v Něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Koloským  2:2-3). Proto je psáno: „Ptejte se na písma; nebo vy se domníváte v nich věčný život míti, a ta svědectví vydávají o mně. Ale nechcete přijíti ke mně, abyste život měli.“ (Jan 5:39-40)

Je též zásadně nepřípustné, posuzovat biblická témata z vlastního stanoviska. Každý se bude muset postavit před Boží soud. Dnes a v posledním dni ten nejvyšší Soudce vyřkne rozsudek jen na základě Svého Slova. Apoštol Pavel píše: „Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží.“ (Římanům  14:10) V dopise Korintským ještě jednou zdůrazňuje: „Proto také usilujeme buď v těle pohostinu jsouce, buďto z těla se berouce, jemu se líbiti. Všichni zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou.“ (2. Korintským 5:9-10) Ten konečný soud je jasně popsán ve Zjevení  20 od 11. verše.

Nyní se jedná o to, aby všichni, kteří se odvolávají na Boha, jako měřítko použili biblická učení a praxi z dob apoštolů a neupírali jim platnost. Po vzkříšení učil Pán Své učedníky po čtyřicet dnů, dokud nebyl vzat do nebe (Lukáš 24:50-51). Až potom přikázal Svým vyvoleným apoštolům, kterým se prokázal jako živý (Skutky 1:1-3), učit všecky národy a zachovávat to, co jim přikázal (Matouš 28:20). To se stalo a děje se tak skrze pravé Boží služebníky od prvního Petrova kázání o Letnicích a ještě ti poslední budou učit totéž a jednat stejně. Tak se plní slovo proroka Izaiáše: „Synové pak tvoji všichni vyučeni budou od Pána, a hojnost pokoje budou míti synové tvoji“ (54:13) Na tato slova se Pán v Janově evangeliu odvolával: „Psáno je v prorocích: A budou všichni učeni od Boha. Proto každý, kdo slyšel od Otce, a naučil se, jde ke mně.“ (Jan 6:45)

Obžaloba se vztahuje na všechny, kteří mění původní Boží Slovo jak je napsané v Bibli a učení falšují. Ta Boží zvěst musí být lidstvu nyní ještě jednou jasně a pravdivě zvěstována v originále. Je žalostné, že všichni učenci Písma a celý náboženský svět jde vlastními cestami, mluví o spáse, ale po cestě spásy, jak byla udána v původním křesťanství, už vůbec nejdou.

Během své více než čtyřicetileté kazatelské služby, která mne zavedla do více než 130 zemí a také skoro do všech konfesí a náboženských společenství na Zemi, jsem byl obeznámen s tím, co se v dnešním náboženském světě děje. Ekumenický duch všude vypuzuje příslušné náboženské duchy a ta společenství pozvolna uvádí do „multikulturního systému“, do „světového společenství států“, kde je místo pro všechny. Tak se například takzvané „apoštolské vyznání víry“, přesněji řečeno „nicejsko-cařihradské vyznání víry“, které bylo zformulováno až teprve roku 325 a 381, stalo víceméně všeobecnou normou pro většinu společenství víry. Mezi jiným je tam řečeno: „Věřím v jedinou svatou katolickou náboženskou instituci, a v to společenství svatých…“ Jedno dvanáctibodové vyznání víry mi bylo předloženo ve sboru plného evangelia na Dálném východě. V 9. bodě je ten zmíněný odstavec. Něco podobného jsem nedávno zažil v jednom hlavním městě střední Ameriky, kde mě prezident tamních letničních sborů chtěl přimět k podpisu jejich „vyznání víry“ ještě před hotelem. Jen až poté by mi mohly být otevřeny dveře k přednáškám v zemi. Ale již kvůli prvnímu paragrafu bych to nemohl s dobrým svědomím podepsat. Dík Bohu, který mysl tohoto muže změnil, a ty dveře otevřel. 

Co mne při mých misijních cestách v posledním čase rovněž hluboce zasáhlo, je rozšíření praxe, kdy se modlitby uzavírají formulí „ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého“. Nadto je skutečně zarážející, jestliže je postupně vyměřen stejný čas chvále Otce, potom Syna a nakonec Ducha svatého, protože, jak zní to odůvodnění, „všichni tři“ jsou hodni stejné úcty a vzývání. Když je pak ještě řečeno: „Nyní potleskem přivítejme obzvláště osobu Ducha svatého a pozdravme ‚dobrý večer, Duchu svatý‘!“, tak to zachází hodně daleko; to už je rouhání! Co pro tyto lidi ještě znamená ten opravdový apoštolský způsob: „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, který požehnal nám všelikým požehnáním duchovním v nebeských věcech v Kristu“ (Efezským 1:3 aj.)? I při závěrečné modlitbě se skoro všude užívá jen jedné formulace: „Milost Pána Ježíše Krista a láska Boží a společenství Ducha svatého buď s vámi všemi!“ Kdo si přečte Pavlovy dopisy, vidí, že on ani nepomyslel na zavádění nějaké normy nebo formule, neboť každý dopis má jiný závěr. Dopis Římanům má dokonce dva a každý je jiný: „Bůh pak pokoje buď se všemi vámi. Amen“ (15:33) „Tomu samému moudrému Bohu sláva skrze Ježíše Krista na věky. Amen.“ (16:27) Poslední řádky poslední knihy Bible končí slovy: „Milost Pána našeho Ježíše Krista se všemi vámi. Amen.“  (Zj 22:21) Proč by někdo měl zavádět stanovenou formu a nedovolit Duchu svatému, aby mohl svobodně vést?

Takové zážitky a mnoho jiného byly popudem pro toto pojednání, které by mělo být zároveň výzvou a varováním. Co je skutečně napsáno v Písmu svatém a co se do něho vkládá a pak se z něho vykládá? Co apoštolové opravdu praktikovali a co je jim připisováno? Na to se můžeme ptát a nechat si to objasnit! Co je Slovo Boží a co je výklad?