část

18. 8. 1963

Dobrý večer! Je to výsada být dnes večer na tomto místě a stát zde. Přišel jsem sem dnes ráno potom, co jsem byl na modlitbě před Pánem. Cestou jsem poslouchal v rádiu bratra Smitha, barevného bratra. Slyšel ho dnes ráno někdo z vás? Myslím, že je z Ohia. Někdo mi o něm vyprávěl a řekl: „Měl bys ho slyšet kázat.” Odpověděl jsem: „Náhodou jsem ho slyšel.” Mluvil zcela jasně o tom že ve světě přibývá hříchu.

Pak jsem přeladil přijímač hned vedle a slyšel jsem jiného. Když jsem dospěl sem, pomyslel jsem, že musím zjistit, nepřicházím-li k ranní bohoslužbě pozdě. Skutečně mám velkou přednost, že zde dnes večer můžeme být a sloužit Pánu v této bohoslužbě.

Rád bych připomenul poselství bratra Neville, jež přinesl před několika dny, když zesnula sestra Weaverová, kterou jste všichni znali.

Myslím nyní na muže, který má být zde dnes večer pokřtěn. Tu sestru jsem v této křtitelnici křtil. Přivezli ji sem v pojízdné židli, neboť umírala na rakovinu a měla být živa jen ještě tu noc. Lékař o jejím uzdravení pochyboval a ona měla do rána zemřít. Vydal jsem se za ní do jejího domu a pokoušel se mluvit s ní o Božím uzdravení. Stále znovu opakovala: „Nejsem hodna, abys vešel do mého domu. Nejsem hodna, aby kazatel byl v mém domě. Jsem hříšnice.”

Ale potom řekla: „Pane, nechtěla bych takto zemřít.”

Sestra Grace Weberová mě k ní vzala. Vešel jsem unavený po právě vykonaných shromážděních. Když jsem se tam za ni modlil a přečetl jí Písmo, byla zachráněna. Mohla sotva pozdvihnout ruku, ale chtěla každému podat ruku. Něco se s ní stalo.

Zatímco si podávali ruce, viděl jsem ji ve vidění jít ke kurníku a zase se vracet. Řekl jsem: „V pořádku, nyní bude vše v pořádku.” To bylo před osmnácti lety. Po celý čas se jí rakovina vyhýbala. Nezemřela na rakovinu, nýbrž na srdeční infarkt. Dávali jí kyslík, avšak srdečnímu infarktu podlehla.

Přemýšlel jsem tak, když lidé na konec před vycházením zpívali: „Pak přišel Ježíš.” Právě to se stalo. ON přišel a prodloužil její život o 18 let. Pomyslel jsem, jak případné to bylo. Ta žena možná nevěděla, co činí, možná i, že to činila úmyslně. Prostě to bylo velmi vhodné, zahrát píseň: „Pak přišel Ježíš.”

Mám před sebou právě sérii velkých shromáždění. Stávám se nervózním. Dnes ráno jsem byl velmi sevřený. Šel jsem nahoru, abych se modlil. Jsem teď zde, doma. Rodinu jsem dopravil do Arizony, aby děti mohly chodit do školy. Jsem tu, abych si odpočinul. Příští týden půjdu s bratrem Woodem a skupinou bratrů na hon. Půjdeme do Kentucky. Přišel jsem náhodou toho dne, kdy paní Weaverová zemřela, právě dobře, abych bratrovi Neville pomohl při pohřbu. Nerad bych o tom mnoho mluvil. Vždyť víte, nad čím se lidé pozastavují.

Myslím, že jedna z nejstrašnějších věcí, které můžeme pozorovat, je muž nebo žena, kteří mají neustále co vytýkat. Vždycky jsem prosil za to: „Pane, chraň mne před tím.” Hleďte, oslabuje to víru. Vím, že když stárneme, přihodí se každému z nás to neb ono. Vím, že tyto malé věci se množí, když stárneme. Tak to prostě je. Myslím, že je to ta nejhorší věc, že satan korunuje život některých lidí tím, že stárnou a stávají se mrzutými. Doufám, že takový nikdy nebudu. Doufám, že usnesu své břímě a že dojdu tam, že můj život bude korunován slávou Boží: Jeho shovívavostí, dobrotou, mírností, klidem a naplněn Duchem svatým. 

Co se mě týče, byla nervozita jednou z hlavních věcí, která mi po celý život stále znovu působila potíže. Jsem-li tak vysílen, stávám se velmi sklíčeným. Mám pocit, že se nikdo o mne nestará. Víte, co myslím, i vy to prožíváte. Zdá se, že toho mám příliš velkou dávku. Vždyť víte, někdy je to tak zlé, že již sotva mohu. Je to napětí, které to způsobuje. Stává se často, zvláště když vidím mnoho vidění, že mě to popadne. Na někoho se dívám a myslím si: „Toto je vidění, – ne, přece není, – ale ano, je to vidění, – nebo ne?” Víte, nemůžete posoudit, co je s tím spojeno. Pak se člověk stáhne zpátky a řekne: „Co jsem udělal? Jsem tady, je mi 50 let a nic jsem pro Pána neudělal. Stárnu.”

Potom se dostaví stav sklíčenosti. Bratři v mém věku vědí, jak takový stav byl dříve označován. Můj otec o tom hovoříval a já jsem se divil, co asi míní. Teď vím dobře, co měl na mysli. Pak máme takový pocit, ale ten klame. Víte, že člověk si ho sám v sobě vystupňuje.

Snažil jsem se nyní trochu uklidnit a připravuji se na velký vze-stup, který jak doufám, brzy přijde. Musím na polní tažení do New Yorku a pak do Shreveportu a zpět do Phoenixu, na to pak na Západ a potom na hranici USA. Nyní se připravujeme na zámořská shromáždění, která se budou konat v příštím roce v březnu nebo dubnu, počínaje Stockholmem nebo Oslem a pak kolem světa, bude-li to možné na příští cestě.

Teď jsem doma, odpočinu si, abych se trochu sebral a zotavil. Dá-li Pán, budu příští neděli zpět v Kentucky. Bude-li Pán chtít a bratr Neville proti tomu nebude nic mít, uspořádám příští neděli bohoslužbu. Bude-li On tak ochotný, jako bratr Neville, budu zde. Doufám, že On to dá. Vím, bude-li Pán chtít, že od vás brzy odjedu na delší dobu. 

Budu podávat v menších poselstvích to, co mám na srdci, abych vám to učinil srozumitelným, takže budeme moci spolu mít obecenství. Mám celou řadu poselství, asi pět nebo šest, kterých se mi dostalo v poslední době. Několik dní jsem strávil na honu. Jdu do lesa, vezmu si tužku a papír. Již při rozednění se opřu o strom. Nemohu-li usnout, začnu se modlit. Pak mi Pán něco dává. Dělám si poznámky. Víte, co míním. Když jsem tak sám pro sebe, dostává se mi toho. Pak přicházím sem a ještě jednou si to opíši. Když mám kázat, projdu poznámky, abych viděl, čím mám začít. To jsem udělal i nyní.

Bude-li Pán chtít, budu teď k vám mluvit. Snažil jsem se zkrátit ta dlouhá poselství, která by trvala hodiny. Pán mě v Chicagu pomohl, že mé poslední kázání trvalo jen asi 30 minut. Potom někdo přišel a řekl: „Nemyslel jsem, že to dokážeš.” 30 minut místo 2-3 hodin. Snad si budu moci opět dnes večer pospíšit, abych v tom získal cvik a nezdržoval vás tak dlouho.

Bůh vám žehnej! Kdybych šel kamkoli, nikdy nikde nenajdu takové místo, jako je tato modlitebna. Je to můj domov, milý domov. 

Rodině Weaverové vyslovuji svoji soustrast a rovněž příslušníkům toho milovaného barevného bratra, jenž zemřel. Modlil jsem se krátce předtím, než zesnul. Byl to jemný člověk. Teď je doma a s Pánem. Je po všem. Každý musí jít. To víme všichni. Pán nechť dá jejich duším odpočinutí. Očekáváme, že se k nim jednoho dne připojíme v zemi, kde nejsou nemoci, starosti, smrt. Až do té doby čiňme všechno, co jen můžeme pro evangelium.

Mluvili jsme o napětí. Dnes ráno jsem se kvůli tomu modlil. Co byste dělali, kdybyste neměli žádná napětí? Jen o tom přemýšlejte! Napětí jsou částí života. Povzbudilo mne to, když jsem na to pomyslel. Kdybyste neměli napětí, byli byste jako hadrová panenka a neměli byste cit. Nebylo by nic, čím byste se mohli zabývat. Například muž a žena, kdyby chtěli něco podnikat a snažili by se to činit společně, zvlášť křesťané a jedna strana by to nechtěla. Později zjistíte, že to napětí vás zase těsněji spojilo. Když vám někdo řekne: „Pomysli jen na tu ženu, která prožila tolik napětí, když to s ním nebylo tak valné; nebo ten muž prožil takový stres, když to s ní nebylo dobré.” Když je pak vše odpuštěno, hleďte, jak potom jeden s druhým cítíme! Hleďte, musíte mít napětí. 

Jen pomyslete na cit a co by bylo, kdybyste neměli cit, kdybyste nepociťovali bolest. Kdyby nebyla vůbec žádná bolest, pak byste neměli vůbec žádný cit. A kdybyste neměli cit, pak by nebyl činný jeden z vašich smyslů. Vidíte, všechno je právě správné. Ó Bože, dej nám jen milost všemu odolávat. To je ta věc. Jen abych zůstal v této milosti, stanul tu a řekl: „Víme, že až tento život skončí, čeká nás na druhé straně něco velikého, po čem vyhlížíme. Považte, že všechny ty věci i napětí k tomu patří.

Někteří se pokoušejí představovat evangelium takto, když říkají: „Uvěříte-li, nebudete mít starosti.” Ne, obávám se, že to tak není. Říká se: „Budete bez napětí.” Ó ne, napětí se zvětšuje, když uvěříte, neboť předtím jste chodili v jisté bezstarostnosti. Cokoli se stalo, nedbali jste na to, co jste dělali. Ale jestliže jste se stali opravdovými křesťany, ptáte se každou chvíli: „Líbím se Pánu? Kdybych jen mohl o Něm slyšet!” Uvádí vás to v napětí. Jste ve střehu. Tak se stanete tím, čím jste. Všechno ve všem, i napětí je požehnáním. Záleží jen na tom, z jaké strany to pozorujete. Musíte to pozorovat i z druhé strany. Jakkoli slabě byste něco krájeli, každá věc má dvě strany. Musíte pozorovat obě strany.

Hleďte, napětí! Co jsou napětí? Kdybych se mohl narodit bez napětí! Kdybych neměl napětí, nebyl bych, čím jsem, nebyl bych možná vůbec křesťanem. Byla to napětí, která mě hnala k Ježíši Kristu. Byla pro mne proto požehnáním.

Pavel řekl, když byl v napětí, že Pána za to prosil a to třikrát, aby to od něho odňal. Pán ale pravil: „Dosti máš na Mé milosti.” Na to řekl: „Budu se chlubit svými slabostmi, neboť když jsem slabý, tehdy jsem silný.” Pokud je to ve vůli Boží, je všechno v pořádku.

I já jsem Ho jednou žádal, když mi připravil velkou trýzeň, že jsem dostal strach. Řekl mi: „Už nikdy ti to strach nenažene.” A také se to nestalo. Jsem bez starosti o to. Cítím, že je to tu, ale jdu dále bez strachu. Za to jsem vděčný. ON by mohl právě tak dobře říci: „Víckrát to nebude.” Ale On řekl:  „Už se toho nebudeš bát.” Tak je to Jeho vůle, že se to stalo. Přijímám to, a říkám: Dík buď Tobě, Pane, v tomto způsobu půjdu.

Skloňme na okamžik hlavy k modlitbě. Je tu nějaká zvláštní žádost o modlitbu? Vidím zde ležet kapesníky. Zdvihněte ruku. Pane, žehnej všem, každému z těchto dětí.

Nebeský Otče, blížíme se nyní k Tvému velikému trůnu milosti, neboť jsme pozváni, abychom přišli. Přicházíme, protože Ježíš Kristus volal. Přicházíme se všemi svými starostmi a vrháme je na Ježíše, neboť On se o nás stará. Jaká je to pro nás veliká útěcha, když víme, že se On o nás stará. Ten veliký Bůh nebes, Stvořitel, se stará o nás, Svá stvoření. Pane, radujeme se z toho. Jaká útěcha je to v tomto čase, v němž žijeme. Zdá se, jakoby nás již nic jiného nemohlo utěšit, kromě Tvého Slova. Naše jediná útěcha je Tvé zaslíbení. Ty jsi nám zaslíbil, když Ti budeme přinášet své prosby: „Budete-li prosit ve jménu Mém, stane se.”

Vzpomínám na všechna velká zaslíbení: „Proste a bude vám dáno.“ „Řeknete-li hoře této: Přesaď se … a když nepochybujete, zdvihne se.” Na základě tohoto zaslíbení můžeme obdržet všechno, zač bychom prosili.

Mnohé ruce jsou zdviženy. Oni něco potřebují, Pane. Znáš jejich starosti, dej jim to Otče. Předkládám Ti svoji modlitbu s nimi. Má ruka je zdvižena s jejich. Na tomto pultu leží kapesníky od lidí se smělou vírou, Pane, zdá se to být něco, čím jsi mě požehnal a uschopnil k tomu, abych se modlil za nemocné. Kamkoli jdu, vždy je něco zvláštního při modlitbě za nemocné. 

Ó Bože, pomoz nyní! Modlím se s upřímností, abys splnil modlitební přání lidí a i těch, jejichž kapesníky zde leží. Nechť je na nich Tvá milost. Pane, víme, že sestra Hicksová sem přivezla k modlitbě letadlem ženu s rakovinou. Modlím se Bože, abys zachoval život této osobě. Dej to. 

Můj malý synovec Michal leží s vysokou horečkou a zvracel. Právě nyní vyšel ze dveří. Pane, věřím, že jsme se modlili modlitbou víry a Ty jsi to dokončil. Jsem Ti vděčný. Cítil jsem, že horečka tomu chlapci klesla, nežli jsem opustil pokoj. 

Pane, děkuji Ti za všechny tyto věci. Teď se mi zajisté dostává toho, abych mluvil o Tvém Slovu. Dej nám Své Slovo, Pane! Tvé Slovo je pravda. Požehnej naše duše a dej nám milost, kterou potřebujeme, abychom přijali ze zaslíbeních Božích, která jsou ve Slově přijali to, čímž bychom po zbytek tohoto týdne byli zachováni. Dej to! Žehnej našemu pastorovi, této statečné duši, jeho ženě, dětem, diakonům, předsednictvu a všem, kteří do této budovy vcházejí a vycházejí. Dej to Otče, ve jménu Ježíše Krista vyprošujeme tato požehnání. Amen.

Rád bych přečetl z Žalmu 86. Pak bych přečetl z Mat.16:1-3. Ze Žalmu bych chtěl číst jen část až do 11. verše, což je trochu víc, než polovina. Chtěl bych k vám promluvit na téma: Sjednocování, znamení času. Zní to trochu komplikovaně. Sjednocování! Vidíte? Čas sjednocování – v tom se nalézáme nyní. Sjednocování je znamení času.

V Davidově modlitbě v Žalmu 86 je řečeno: 

„Nakloň Pane, ucha svého a vyslyš mne, neboť jsem chudý a nuzný. Ostříhejž duše mé, neboť jsem ten, jehož miluješ; zachovej služebníka svého, Ty Bože můj, v Tobě naději majícího.

Smiluj se nade mnou, Pane, k Tobě volám zajisté každého dne. Potěš duše služebníka svého, neboť k Tobě Pane, duše své pozdvihuji. Nebo Ty jsi Pane, dobrotivý a lítostivý a hojný v milosrdenství ke všem, kteří Tě vzývají. Slyš Pane, modlitbu mou a pozoruj hlasu žádostí mých.

V den soužení svého vzývám Tě, neboť mne vyslýcháš. Není to nádherné? Ty mne vyslýcháš! Není Tobě podobného mezi bohy, ó Pane, a není skutků, jako jsou Tvoji.

Všickni národové, které jsi učinil, přicházejíce, skláněti se budou před Tebou, Pane, a ctíti jméno Tvé.

Dejte pozor! Vyuč mne Pane, cestě své, abych chodil v pravdě Tvé, ustav srdce mé v bázni jména svého.“

Mluvím teď o čase sjednocování a znamení času. Nyní k ev. Matouše 16:

„I přistoupivše farizeové a saduceové, pokoušejíce, prosili ho, aby jim znamení s nebe ukázal. On pak odpovídaje jim řekl: Když bývá večer, říkáte: Jasno bude, neboť se červená nebe. A ráno: Dnes bude nečas, neboť se červená zasmušile nebe. Pokrytci, způsob zajisté nebe rozsoudit umíte, znamení pak časů těchto nemůžete?“

Nechť Pán dá Své požehnání na čtení Svého Slova. Budeme nyní pojednávat o čase sjednocování a znamení času sjednocování. V textu Písma, který jsme přečetli, káral Ježíš duchovní vůdce, protože nebyli s to rozeznat čas a znamení času. Mezi lidmi to bylo vždy něco velikého, když byli s to rozeznat znamení času, v němž žili, neboť Bůh to dal tak jasně napsat, že nikdo nemá omluvy.

Nuže, obvykle dávám příklady jiných kazatelů a služebníků Božích z biblických časů, jako kupř. znamení času Noémova, znamení času Danielova, a různá znamení, ale dnes bych to rád přešel, abych šetřil časem. Bůh vždycky dával přirozené znamení času takovým způsobem, aby to každý mohl poznat. Farizeové by museli poznat svůj čas. Museli by vědět, v kterém čase žili. Na jiném místě On řekl: „Kdybyste Mne poznali, poznali byste i Můj čas.” Je to něco velikého, že tomu rozumíme.

Proroci na to poukazovali stále znovu. Viděními obdrželi pravé porozumění od Pána. Slovo Pánovo od pradávna přicházelo k prorokům. Hleďte, oni měli porozumění skrze Slovo Pána, skrze proroky. Proroci pak dali znamení. Jeden se musel položit na bok na tak a tak dlouho, pak se obrátil a položil se na druhý bok. Jiný roztrhl svůj šat. Ó, je mnoho věcí, které činili, aby tím dali znamení času, ve kterém žili.

Nyní víme, že Bůh, jenž stvořil nebe i zemi, celé Své dílo naplánoval tak, že Svůj čas popsal znameními. Tentýž Bůh je živ ještě dnes. Něco se s námi musí stát, když poznáme čas, ve kterém žijeme. Existuje něco, co ostatní nějak přehlédnou. Bůh by takové věci nečinil, aniž by nám dal určité znamení, abychom tomu mohli rozumět.

Dnes je to právě tak. Duchovní vůdcové mají za to, že nečteme správně. Je to jako tehdy. Oni nemysleli, že nadešel ten čas, domnívali se, že žijí v míru a vůbec po Mesiášovi nevyhlíželi. Ježíš řekl, že Jeho příchod bude jako zloděj v noci. Lidé Jeho příchod nezpozorují. Ale budou panny, které Mu vyjdou vstříc. Polovina jich měla olej v lampách a byla připravena. Dávaly pozor na znamení. Ony to jsou, k nimž dnes mluvím, k těm, kteří vyhlížejí po znamení, po znamení Jeho příchodu. Tato znamení dal Pán jen věřícím. Nevěřící to nebudou nikdy vidět. Přejdou to a nevidí to. Mohlo by se stát, že Anděl Páně by se postavil dnes večer na pódium, tak jistě, jako zde stojím před vámi já. Mohli byste sem hledět a neviděli byste ho. Vy víte, že to je podle Písma. To je čistá pravda. Víte, že Pavel padl k zemi, zasažen světlem, ale nikdo z ostatních to ne viděl.

To světlo tu bylo, když Jan stál před zástupem lidí a tisíce jich přicházely ke břehu i duchovní vůdcové a velcí muži. Jan sám svědčil o tom, že viděl Ducha Božího v podobě holubice sestupujícího na Ježíše a hlas pravil: „Toto je Můj milovaný Syn, v Němž se Mi zalíbilo.” Nikdo kromě Jana to neviděl. Bylo to určeno jen jemu.

Pozorovali jste, jak došlo ke znamení pro mudrce? Oni vyhlíželi, byli to Hebrejci, nebyli to indičtí astrologové, byli to Hebrejci, kteří v té zemi studovali astrologii, aby dokončili svá studia. Když hleděli směrem k Jeruzalému, uzřeli tři hvězdy na oběžné dráze svého narození, – oni pocházeli od Sema, Chama a Jáfeta. Když se tyto tři hvězdy potkaly, bylo to pro ně znamením, že je Mesiáš na světě.

Není divu, že přišli a ptali se: „Kde je ten nově narozený Král Židů? Viděli jsme Jeho hvězdu na Východě a přišli jsme, abychom se Mu klaněli. Kde je?” Věděli, že nově narozený Mesiáš musel někde být, neboť Bůh jim dal znamení času. Bůh a člověk se měli opět sjednotit. Jaké to sjednocení! Když se Bůh sám s lidmi sjednotil! Největší sjednocení, jaké se kdy uskutečnilo, nastalo, když se Bůh a člověk sjednotili. Velký Bůh opustil Své bydliště, rozbil Svůj stan mezi lidstvem, stal se jim podobný, aby je se sebou sjednotil. Tím byl zjednán navždy mír mezi Bohem a lidmi. Za to jsem tak vděčný.

Znamení nebyla poslána nadarmo. Pomyslete jen, pro každého muže, každého astrologa, pro lidi onoho času byly hvězdy hodinami. Strážný stál na strážné věži. Vystoupil nahoru, aby bděl. A když viděl, že hvězdy zaujali určitou konstelaci, zatímco táhly kolem, věděl, kolik je hodin. Znáte to místo Písma, kde je řečeno: „Strážný, kolik je hodin?” Strážný přišel a řekl čas. Čas zjišťovali podle hvězd.

Není to podivné, že se sešly tři hvězdy pro tři muže, a nikdo jiný je neviděl? Přesně ve shodě! Tak můžete být ve shodě s Písmem. Když se ty tři hvězdy sjednotily, sešly se v té konstelaci, byli ve stejnou dobu sjednoceni i ti tři muži. V Bohu můžete být v Jeho Slovu sjednoceni tak, až se tyto věci stanou realitou. Můžete je vidět a poznáte, že je to pravda.

Znamení času! Můžete to přehlédnout a říci: „Ach, to je nesmysl!” Pro vás je to nesmysl, neboť jste sjednoceni se světem. To je ono! To je úplně pravda, bratře Pate. Vidíte, že znamení se sjednocují s věřícími. A ta nyní oslovují věřící, neboť nevěřící to nikdy neuvidí. Jak by On dnes káral mnohé naše duchovní vůdce, kdyby byl na zemi. Oni nedovedou číst znamení, která denně můžeme číst a vidět na tomto místě. Jiní to přečtou a vidí písmo na zdi. Ale mnozí to ignorují a vůbec to nevidí. Pro ně to neznamená nic. Nedávají na to pozor.

Dejte pozor! ON tím dal národu znamení. Ptali se Ho na to, neboť si žádali od Něho znamení. ON jim dal znamení, která se splnila. Chtěli vědět, kdy bude konec světa a jaké bude znamení konce. Poukázal jim na mnohá místa Písma. Jako národ měli své znamení, nadto znamení na nebi a na zemi. ON jim dal znamení, znamení a stále znovu znamení. Na jednom místě jim řekl o znamení, jež se týkalo národa: „Až uvidíte, že je Jeruzalém obležený, pak budete vědět, že se přiblížil čas nouze, až bude Jeruzalém obklíčen vojskem.” Dříve, než se to mohlo stát, musel se svět sjednotit. Titus, velký římský vojevůdce musel sjednotit svá vojska a přijít tam, když Židé zavrhli Bohem daná znamení času. V té době sjednotil Titus své vojsko, přišel a zabral město. Nejprve se konalo sjednocení takzvaného „Božího lidu” proti Božímu Slovu, než se mohl sjednotit národ proti lidu Božímu. Jednota, sjednocení! Myslím, že žijeme ve velkém čase sjednocování.

Všude si zapisuji rozsvícení červeného světla, které vyzařuje jako signál – chování žen a mužů, co dělají, církve – konfese, co dělají – a ukazuji této malé skupině, že celým srdcem věřím, že jsme dospěli v souladu se Slovem Božím k největší prorocké hodině, přímo před příchodem Pána Ježíše Krista. Sjednocení mezi sebou a příprava.

Hleďte, Titus sjednotil národy do armády. Izrael se sjednotil a spojil v tom, že neuvěřil v Ježíše jako Mesiáše. Odmítli Ho a zavrhli a ukřižovali. Sjednotili se, aby zavrhli spásu, která jim byla poslána. Podržte to v paměti: sjednocení mezi sebou, aby odmítli poselství hodiny. To museli učinit. Když to učinili, nastalo znamení nad národem.

Národy se začaly sjednocovat. Titus přivedl velké vojsko Římanů a Řeků a oblehl Jeruzalém, lidi v něm zavřel, takže mřeli hladem. Jedli i kůru ze stromů, tak o tom podává zprávu velký historik Josefus. Jedli trávu a vařili a jedli i své vlastní děti. Hleďte, přicházeli o rozum, když se Titus nacházel na horách kolem Jeruzaléma. Lidé ve městě však mysleli, že jsou ve vůli Boží. Viděli vpochodovat vojska, když se zdráhali poslechnout velkého Mistra, Pána Ježíše, který je před tím varoval. Z věřících nikdo ve městě nezůstal, neboť oni viděli znamení a vyšli, neboť tak bylo psáno: „Kdo by byl na střeše, nesestupuj, a kdo na poli, nevracej se pro plášť svůj, a prchej do pohoří Judejského. Modlete se, aby vaše utíkání nebylo v zimě nebo ve svátek.” V zimě by byly hory zasněžené a o sabatu by byly zavřené brány; a oni by byli za těchto okolností zahynuli. Bude-li Pán chtít, rád bych tyto věci vytyčil, abychom viděli, jak Bůh tyto věci činí. Modlili se tak, jak On jim to řekl, a ani jeden z nich tam nebyl zastižen. Vyšli, neboť viděli znamení. Byli pryč. Tím to bylo vyřízeno. 

Ó, jak by měla církev v dnešní době vyhlížet znamení času, v němž žijeme. Prchejte jak můžete nejrychleji na Golgotu, abyste přijali život. Ne k denominaci, ale ke Kristu Ježíši. Sjednoťte se s Ním, a ne s organizací nebo s církevním ustanovením. Sjednoťte se s Kristem. Buďte jisti, že je to On. Nemůžete jen tak něco přijmout, musíte být jisti, že je to On. Jaký je to čas sjednocování.

Zjistili jsme, že odmítli Mesiáše a sami se sjednotili a oznámili, že každý, kdo přijme Ježíše Krista jako Proroka, bude vyloučen ze sboru.

Vzpomínáte si na toho slepě narozeného, který seděl u chrámových dveří? Učedníci se ptali: „Kdo hřešil, on nebo rodiče?”

Ježíš odpověděl: „V tomto případě nehřešil nikdo. Stalo se to, aby skutky Boží byly zjeveny.” Pamatujete se, že otec ani matka se neodvážili to říci. Odpověděli: „Víme, že je to náš syn, ale nevíme, jak byl uzdraven.” Neboť Židé oznámili, že kdyby Jej někdo vyznal jako Proroka, bude vyloučen. Ale vidíme skutek Boží v tom, že tento mladý muž nepatřil k té skupině. Odpověděl: „To je divné, že nevíte, odkud On pochází, a mně přece otevřel oči.” Mohl to říci. Hleďte, byly to skutky Boží. Byl uzdraven. Mohl jim to říci, protože nebyl vázán v žádném způsobu. Byl to přece on, na kom se ten skutek stal. Poprvé ve svém životě viděl.

Židé se sjednotili proti Ježíšovi, proti Němu jako Mesiáši, a proti Jeho poselství. To stejné vidíme dnes. Komunismus se sjednocuje, aby církve zničil. To bude možné, až budou církve sjednoceny ve světové radě církví, aby poselství – Slovo – zapřely a zničily. Odmítly Slovo. Církve to učinily. Nemohou je přijmout, protože je namířeno proti ustanovením jejich denominací. Kdyby bylo nevím kolik ohnivých sloupů v našem středu nad lidmi nebo kdyby se stalo nevím kolik věcí, které byly předpověděny a všechna ta velká znamení, která On pro tyto poslední dny zaslíbil, oni to nemohou učinit. Proto se nyní sjednocují a váš pastor a mnozí, kteří o tom čtou, vám mohou říci, co zamýšlí ekumenické hnutí ve světě. V jejich čele je luteránský farář.

Kdyby nastala nějaká katastrofa a něco se stalo v sousedství, a my bychom nebyli spojeni s ekumenickým hnutím, nemohl by již náš sbor platit za sbor a budova by musela být jimi použita jako skladiště. Nebo kdyby některý bratr viděl umírat raněného a pokusil by se mu být duchovním požehnáním, mohl by za to být zastřelen. Za takovou duchovní službu by nám mohli dát deset let vězení, protože nejsme členy ekumenického hnutí. Nevidíte znamení šelmy?

Vidíme, že přichází čas sjednocování. Církve – konfese se sjednotily proti poselství. Když se to stane, sjednotí se národy v komunismu, aby zničily církve, jak to bylo na počátku. Nyní se to zase opakuje.

Izrael musel nejdříve odmítnout poselství, a když to učinili, sjednotila se branná moc, národní život, jiné vešly a církev zničily. V tomto čase zavrhli poselství Pána Ježíše! Nyní je čas, kdy komunismus sjednocuje svět proti církvím. Hleďte, musí to tak být. Je těžké to vyslovovat.

 Židům připadalo těžké tomu uvěřit. Řekli: „Pojďme bratři, vždyť víme, že je Bůh s námi. Pojďme do chrámu se modlit. Svatý otec takatak nás povede v modlitbě. Potom zavřeme bránu.” Titus zaujal svoji pozici. Zůstal tam skoro rok, držel stráž, až všichni hladem pomřeli. Když tam vnikl a zbořil zeď, tekla krev proudem, když povraždil všechno, co se nacházelo uvnitř.

Anděl Páně o tom prorokoval ve Starém zákoně a řekl, že se to stane. Kazatelé, kteří měli být duchovními vůdci a říci lidu, co přijde, vůbec nepoznali Ježíše, když byl mezi nimi. Pokoušeli se z Něho dělat jakéhosi předváděče triků a řekli: „Ukaž nám znamení.”

ON odpověděl: „Tolik věcí se stalo, a vy jste je neviděli?” Odmítli Ho a Jeho poselství pro jejich čas. Neviděli znamení svého času, ačkoli znamení biblického proroctví se stalo před nimi. Řekli si: „Pojďme dovnitř.” Byli to svatí muži, muži na jejichž život nemohlo být prstem ukázáno. To nebylo možné. Nebyli by mohli být kněžími. Kněz by býval byl za maličkost ukamenován k smrti. Musel žít čistým a svatým životem. Nemohl udělat nic, za co by mohl být kamenován. Byli to velcí svatí muži v očích lidí, přesto tam vešli a řekli: „Máme Boha. Bůh byl s námi po všechny věky. Půjdeme do Jeho svatého chrámu. To je chrám Boží.” Ale hleďte, On byl ze svého vlastního zavržen. „Půjdeme nahoru do domu Božího. Židé, všichni přece víte, že jsme vyvoleným národem, a Bůh je naším Bohem, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. ON je s námi. ON nás vysvobodí od těch neobřezaných Filistinců, Římanů a Řeků. Pojďme do domu Pánova.”

To se dobře poslouchalo, ale co učinili? Ten, jenž dal příkaz k stavění toho domu, tam byl v podobě pokorného muže z Galilee. Jeho odmítli, ačkoli Ho Bůh potvrdil jako Svého posla oné hodiny. Všechno to modlení, všechna upřímnost a jejich oběti pro Boha nic neznamenaly. Oni učinili to své. Bůh dopustil, aby se ta velká armáda sjednotila a zničila je.