VEČEŘE PÁNĚ

12. prosince 1965 v Tucsonu, Arizona

(Toto jsou poslední slova, která bratr Branham veřejně mluvil před svou smrtí.)

Byla to pohnutá zvěst, kterou nám dnes ze Slova přinesl bratr Pearry Green. Jak pravdivé je, že Boha v naší době omezujeme. Jeho nemůžeme omezovat.

Dnes večer stojíme před tématem: „Večeře Páně.“ Toužil jsem tři roky po tom, aby zde v Tucsonu vznikl sbor. Nyní je to skutečností a jsme tu spolu. Děkujeme za to Pánu. ON nás nechá chvíli čekat, abychom si toho vážili.

Chtěl bych něco říci než začneme s Večeří Páně. Myslím, že jsme v našem čase viděli tolik, že bychom měli Bohu všechno naše opravdu posvětit. My bychom měli Bohu skutečně sloužit. Věřím, že On nás požehnal přímou odpovědí z Písma.

Jak bratr Pearry Green před několika minutami řekl, my se v tom čase nacházíme. Nejsme slepí; my můžeme říci, kde se nalézáme, kam jsme dorazili. Také můžeme vidět, kam lidi zavádí lidský rozum. Není možné, že by zbýval ještě dlouhý čas, neboť celý svět by se stal blázincem. Dorazili jsme na konec času.

Myslím, že to byl můj syn Josef, který mi nedávno řekl: „Tati, kdy Bůh začal, odkud přišel? Musel přece mít začátek. Copak nikdy nezačal?“ 

Odpověděl jsem mu: „Ne, všechno, co mělo začátek, bude mít také konec. Ale to, co nezačalo, také nikdy neskončí.“

Přirozeně, mému synovi je teprve deset let. Pro něho to bylo příliš. Jak by mohl pochopit, že něco nikdy nezačalo. Nejen pro něho to bylo příliš, i mne to přemáhá. Je to něco velice velikého. Jak by On mohl začít?

Nu, chystáme se slavit tuto svatou Večeři.

Před několika dny mě volal velice příjemný křesťan, který slyšel, že budeme slavit Večeři Páně. Řekl, že jeho sbor věří v tu tzv. „duchovní Večeři Páně“. Nemám nic proti vzájemnému společenství. Ale zmiňuji se o tom proto, že bych chtěl, abyste přesně rozuměli tomu, co děláte. Jestliže jdete do něčeho naslepo, pak nevíte, co děláte. Nemůžete tomu důvěřovat, jedině že byste rozuměli tomu, co děláte a proč to děláte.

Tento bratr řekl: „Jestliže tedy přijímám Slovo Boží, není to potom Bůh, kterého tím přijímáme?“

Odpověděl jsem: „Přesně tak to je, to je pravda.“ Ale ve Slově čteme, že Pavel učil skutečnou Večeři Páně.

Ježíš řekl: „To čiňte na Mou památku (Luk.22:19 a 1.Kor.11:24a26), neboť kolikrát chléb tento jíte a kalich tento pijete, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“

To znamená, že to máme slavit. Víme, že Pavel, který to ve sboru nařídil, byl prorokem Nového zákona. Petr, Jakub, Matouš Marek, Lukáš a Jan napsali, co Ježíš konal, ale Pavel tyto věci nařídil. On byl prorok Nového zákona.

Stejně jako šel Mojžíš na poušť a dostalo se mu inspirace, pod kterou sepsal prvních pět knih Bible, tak také Pavel šel na poušť a obdržel od Boha inspiraci, aby podle vzoru Starého zákona vydal nařízení novozákonní církvi.

Ve Starém zákoně měli jako oběť beránka. Izrael to činil na památku, přestože to bylo v Bibli jen jednou užito, totiž když byli vyvedeni z Egypta. Potom to ale jako památku slavili po celé jejich období. V Zákoně byly stínové obrazy těch věcí, které měly přijít. 

Věřím, že Večeře Páně by se opravdu měla konat. Nám jsou dána tři Boží nařízení: Večeře Páně, mytí nohou a vodní křest. Toto jsou ta tři nařízení, která nám byla v Novém zákoně vydána. Tři je počet dokonalosti.

Myslím, že nikdo nemá právo účastnit se Večeře Páně, až když přijal Slovo Páně ve Svém srdci. Během několika minut vám přečtu něco, co by vám to mělo názorně vysvětlit.

Tedy hleďte, kdybyste řekli, že Večeře Páně spočívá v tom, že jen přijímáte Slovo, potom na stejném základě můžeme na Armádu spásy nahlížet jako na absolutně ospravedlněnou. Oni nevěří ve vodní křest. Říkají: „To nepotřebujeme.“

Nuže, jestliže nepotřebujeme vodní křest, proč se potom necháváme křtít. Oni říkají: „Voda vás nemůže zachránit, ta krev vás zachránila.“ S tím souhlasím, neboť to je správné; krev vás zachrání a ne voda. Ale v církvi je navenek konáno to, co skrze dílo milosti nastalo v nás.

Přirozeně s Večeří Páně to je totéž. Jestliže jsme Pána v nás přijali jako naši oběť skrze duchovní narození, budeme žít skrze Něj – skrze Slovo. A přesto bychom to měli oslavovat a držet se toho jako symbolu, neboť je to příkaz: „Pokání čiňte a nechte se každý z vás pokřtít na jméno Ježíše Krista na odpuštění vašich hříchů, potom vy dar Ducha svatého obdržíte.“ (Sk.2:38)

Pavel řekl: „Já zajisté přijal jsem od Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterou zrazen jest, vzal chléb, a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte a jezte, to je tělo mé, které se za vás láme. To čiňte na mou památku. Tak i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte kolikrát píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste jedli chléb tento a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“

Tento bratr, velice drahý bratr, když přišel, řekl: „Já jsem ještě nikdy Večeři Páně nepřijímal, bratře Branhame. Nerozumím tomu, co je to, učil jsem se to jinak.“

Odpověděl jsem: „Mysli na to, my si musíme přiznat, že Pavel zavedl duchovní sborový pořádek.“ Ve Sk.2:42-46 čteme, že oni po domech chléb lámali a zůstávali v učení apoštolů.

Pavel to v církvi nařídil. V Gal.1:8 říká: „Ale i kdybychom my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, co jsme vám kázali, prokletý buď.“

Tohle se vztahovalo i na ty, kteří byli pokřtěni Janovým křtem, neboť ti museli být znovu pokřtěni na jméno Ježíše Krista. To jsou ty tři věci, které musíme dělat: Večeři Páně, mytí nohou a vodní křest.

Nuže, Armáda spásy zaujímá své stanovisko na umírajícím lotrovi. Ten zemřel, aniž by byl pokřtěn, a Ježíš mu řekl, že bude v ráji. To je pravda. Jenže on poznal Ježíše až v hodině své smrti. Byla to jediná příležitost, kterou měl. On byl zločinec – nyní umíral. Ale když spatřil Světlo, přijal je a řekl: „Pane, rozpomeň se na mne.“ To je pravda, ale vy a já, kteří víme, že se máme nechat pokřtít a zdráháme se to udělat, my se z toho budeme muset před Bohem zodpovídat.

Totéž se vztahuje na Večeři Páně. Jestliže se účastníte Večeře Páně, pak si nemyslete, že přicházíte, abyste snědli kousek chleba a říkali: „Já věřím, že jsem křesťan.“ Sledujte, co říká Bible: „Nebo kolikrát byste jedli chléb tento a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“ (1.Kor.11:26)

Musíte žít před Bohem a lidmi život, který ukazuje vaši upřímnost.

Ve Starém zákoně bylo nařízeno přinášet oběť. Tak i vodní křest je nařízení. Také mytí nohou je nařízení a rovněž Večeře Páně. Požehnaný je ten, kdo všechna tato nařízení činí – kdo všechna Jeho ustanovení a nařízení dodržuje, aby měl právo a podíl na Stromě života.

Pozorujte, když to nařízení Boží bylo zavedeno, přinášeli do chrámu oběti, přinášeli dary za hříchy, obětovaného beránka. Dovedu si představit, jak židovský bratr přicházel s vědomím viny. Šel k oltáři a přiváděl vola, skopce nebo co měl. Tak upřímně, jak jen to šlo, dodržoval Boží nařízení. Potom na oběť položil ruku, vyznal své hříchy, a kněz položil jeho hříchy na beránka. Prořízl beránkovi hrdlo a ten za něho zemřel.

Zatímco beránek tam ještě ležel a krvácel, jeho ruce byly plné krve. Krev proudila všude, během beránkova skonávání. Poznal přitom, že hřešil, a že něco muselo zemřít místo něho. To byl důvod, proč beránka obětoval. Ten zemřel za něho. Ten muž ho obětoval v upřímnosti z hloubi srdce.

Dělalo se to stále znovu a znovu. Toto nařízení dodržovali, až se tento Boží příkaz stal pro lid tradicí. Již v tom nebyla žádná upřímnost ani porozumění. Takovým způsobem bychom Večeři Páně brát nechtěli, ale totéž dělají ti, kdo přicházejí ke stolu Páně.

„Neboť všechny stoly jsou plné vývratků a lejn, tak že žádného místa čistého není.“ (Iz.28:8)

Myslím, že jíme denně. Během kázání našeho bratra jsem jedl, přijímal jsem Slovo Boží. My tomu věříme z celého srdce. Vidíme to zjevené, je nám to dáno. Vidíme to potvrzené. Cítíme to v našem životě.

Musíme k této oslavě přistupovat s neochvějnou jistotou, proč se toho účastníme. Ne proto, že je to přikázáno. Často chodíte do sboru, kde se k Večeři Páně nabízejí suchary nebo bílý chléb. Lidé, kteří kouří, pijí a dělají všechno možné, přicházejí a účastní se Večeře, protože jsou členové jistého sboru. Tak to je před Bohem taková špína jako jejich oběť.

„K čemu je mi množství obětí vašich? dí Pán. Syt jsem zápalných obětí skopců a tuků krmných hovad, a krve volků a beránků a kozlů nejsem žádostiv. Že přicházíte, abyste se ukazovali přede mnou, kdo toho z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé? Nepřinášejte více oběti oklamání. Kadění v ohavnosti mám, novměsíců a sobot a svolávání nemohu trpěti (nepravost je to,) ani shromáždění. Novměsíců vašich a slavností vašich nenávidí duše má; jsou mi břemenem, ustal jsem nesa je. Proto když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi, a když množíte modlitbu, neslyším; ruce vaše plné krve jsou.“ (Iz.1:11-15)

„Nenávidím, zavrhl jsem svátky vaše, aniž sobě chutnám slavností vašich. Nebo budete-li mi obětovati zápaly a suché oběti vaše, neoblíbím jich, a na pokojné oběti krmného dobytka vašeho nepopatřím. Odejmi ode mne hluk písní svých, ani hudby louten vašich nechci poslouchati.“ (Am.5:21-23)

Oslavy svátků a obětování se Bohu stalo odporným zápachem. Ale byl to On, kdo přikázal obětovat. Stalo se mu to odporným zápachem, protože to nedělali správným způsobem, přestože to byla oběť, kterou On určil.

Dnes to dělá mnoho tzv. křesťanů. Takovým způsobem se Bohu modlí. Povstaneme a učíme se tato slova: „Ježíš je tentýž včera, dnes a až na věky,“ a učíme, že věci, které On zaslíbil, se naplňují. Ale my říkáme: „Ó, to bylo pro jiný čas!“ Tím se Jemu všechno uctívání stává odporným zápachem. To On v žádném případě nepřijme. Neúčastněte se Večeře Páně kvůli tradici, ale z lásky Boží, která je ve vašem srdci, tím že Boží příkazy dodržujete. Jestliže to neděláte v upřímnosti, ale jen jako tradici, protože ve vašem sboru se to koná každou neděli, nebo jednou za měsíc, či dvakrát do roka, pak se to Bohu stává odporným zápachem. Tak je to i se vším ostatním. 

Musíte v tom být upřímní. Bůh chce hloubku vašeho srdce. Myslete na to, Bůh, který vás přivedl na tuto zemi, je ten, komu sloužíte. Činíte to, protože On to tak řekl, a protože je to Jeho příkaz. Proto když přicházíme, chceme to poctivě jíst s vědomím, že jsme zachráněni Boží milostí.

My Jej milujeme a cítíme Jeho přítomnost. Prožíváme, že On náš život proměnil, celé naše bytí je proměněné. Z nás se stali jiní lidé. Nežijeme již, jak jsme jednou žili. Nemyslíme, jak jsme jednou mysleli, nemluvíme, jak jsme mluvili.

Je to tak, jak jsem se již zmínil o těch dvou knihách, že ta jedna představuje Knihu života. První kniha se týká vašeho pozemského života, ta obsahuje všechno od vašeho narození. Ale hluboko ve vás již leželo semeno života. Dovolte mi to vyjádřit následujícím způsobem: Přijmi můj vlastní život – je to, jakoby jste se ptali: „Co se děje s Williamem Branhamem?“ 

Nuže, William Branham dnes večer není týmž Williamem Branhamem, jaký byl před 40 lety. Před 40 lety by někdo mohl říci: „To byl špatný chlapec.“ Ano, neboť se narodil Charlesovi a Elle Branhamovým. A v této přirozenosti jsem byl hříšník.

Přišel jsem na tento svět, a byl jsem lhář. Byly ve mně všechny světské návyky, ale také ještě jiná přirozenost. Byla předurčena a Bohem vložena do téhož těla. To jsou ty dvě přirozenosti. Ale jen jedna z toho vyšla vítězně. Když jsem vyrůstal, byl jsem hříšník jako ostatní, neboť jsem byl vychováván týmž způsobem. Ale hluboko ve mně byla po celý čas tato malá jiskra života.

Vzpomínám si, když jsem byl malý chlapec, co dělal můj tatínek a maminka, když byli hříšníci (ale nyní jsou vzati domů do odpočinutí). U nás doma nebylo žádné křesťanství. Pořádaly se pitky a večírky. Já jsem z toho všeho byl nemocný.

Často jsem sebral svítilnu a psa, a šel jsem do lesa a tam zůstal celou noc. V zimě jsem se z lovu nevracel dříve, dokud večírek neskončil. Někdy to bývalo do rána. Když jsem přišel domů dříve než byla oslava u konce, spal jsem v kůlně a čekal na svítání. 

Často jsem přemýšlel o těch mnohých nocích, které jsem strávil venku během léta. Nasbíral jsem si roští a udělal si ochranu před deštěm a větrem. Tam jsem si lehl, hodil do vody udici a chytal ryby. Můj starý lovecký pes lehával vedle mne. Říkal jsem: „Podívej, ty víš, že poslední zimu jsem právě na tomto místě odpočíval a měl rozdělaný oheň, zatímco jsem čekal na to, že můj starý pes vyčmuchá mývala.“ Musel jsem rozdělat oheň, abych se zahřál, neboť zem byla asi na 5 coulů promrzlá.

Ale malá květinko, odkud jsi přišla? Kdo tě sem zasadil? Z jakého skleníku jsi přišla? Já jsem nad tebou zapálil oheň. Vedle té zimy tu byl tepelný element. Ležela tu část nějakého starého kmene stromu, který jsem spálil, a přesto jsi při životě. Odkud jsi přišla?

Co to bylo? Tam byl jiný William Branham… tak malý puntík věčného života, který byl z beder Božích položen dovnitř: Slovo Boží, které tam bylo vloženo.

Každý z nás může přemýšlet o podobných věcech. Často jsem hledíval do korun stromů a myslel jsem: „Listy, viděl jsem vás na podzim opadávat, a přesto jste zase tady. Odkud jste přišly? Co vás sem přivedlo?“ Byl to ten věčný život, který působil v těle.

Potom jednoho dne, když jsem šel, promluvil ke mně Hlas: „Nikdy nekuř, nikdy nepij, atd.“

Vidíte, něco se dalo do pohybu. Náhle jsem vzhlédl vzhůru a řekl: „Já nejsem syn Charlese a Elly Branhamových! Je to něco, co mne volá.“ Jak jsem to řekl ve své orlí zvěsti: „Já nejsem kuře! Někde ve výšinách něco je. Ó, veliký Jehova, kdokoli jsi, zjev se. Chtěl bych jít domů. Je ve mně něco, co mě volá.“

Potom jsem byl znovuzrozen. Ten nepatrný život tam ležel. Voda života to zalila a začalo to růst. Starý život byl odpuštěn, byl dán do moře Božího zapomenutí. Nikdy mi to nebude připomínáno. Zde stojíme v přítomnosti Boží ospravedlněni jako bychom nikdy nehřešili.

Proto když přicházíme ke stolu Páně, musíme přicházet v rozjímání, lásce a uctivosti a přemýšlet o tom, kde bychom byli, kdyby se nás On neujal. Tak řekl Pavel v 1.Kor.11:33: „A tak bratři moji, když se scházíte k jídlu, jedni na druhé čekávejte!“

To je ono, udělejte si několik minut čas, čekejte, modlete se, zkušujte sami sebe. Jestliže znáte bratra, který se toho chce s vámi zúčastnit a ještě dělá něco, co je zvrácené, tak se modlete i za něho. Čekejte jeden na druhého. Jestliže proti sobě něco máte, jděte a dejte to nejprve do pořádku. Neboť sem bychom chtěli přicházet tak čistí, jak před Bohem a k sobě navzájem můžeme ve svých myšlenkách být. Tak přicházíme do společenství u stolu Páně. Činíme to a děkujeme jeden za druhého tak, že společně jíme chléb a společně přijímáme víno jako Jeho krev a Jeho maso.

„I řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: nebudete-li jísti masa Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě.“ (Jan.6:53-58)

Vidíte, to říká Bible. Jestliže to nečiníte, nemáte v sobě život. Potom více či méně ukazujete, že se stydíte být identifikován jako křesťan kvůli životu, který žijete. Toto je pravé rozhodnutí. Jestliže to neděláte, nemáte žádný život. Jestliže to činíte nehodně, jste vinni při Těle Páně.

Totéž platí pro vodní křest. Jestliže říkáme, že věříme v Ježíše Krista, a že nás zachránil od hříchu a jsme pokřtěni na jméno Ježíše Krista, potom Mu děláme ostudu, jestliže činíme převrácené věci. Za to budeme muset platit. V jiném případě zkoušíme jedno vyznávat, a to druhé činit. To je naše potíž v dnešní době. Říkám NAŠE – MOJE – a sboru, k němuž mne Bůh, Pán nechává v této poslední hodině mluvit.

My věříme, že žijeme v závěru času. Věříme, že Bůh nám dal zvěst. Ta je Bohem určena, Bohem potvrzena. Byla Bohem ukázána. Nyní k Němu musíme přijít v uctivé bázni, v lásce a v čistotě našich srdcí, myšlenek a duší. Víte, že brzy nastane hodina, kdy Duch svatý bude mezi námi mluvit stejným způsobem jako tehdy k Ananiášovi a Safiře. Ta hodina nastane. Nezapomeňte to! Bůh bude přebývat mezi Svým lidem. To by chtěl nyní činit.

Kdybych byl mladým mužem, který hledá životní pomocnici, a konečně bych ji našel, řekl bych: „Ona je dokonalá, je křesťanka, je to dáma. Důvěřuji tomu, že je pro mne určená.“ Je to ale úplně jedno, kolik důvěry mám, že ona je ta pravá nebo jak velice se mi líbí, já ji musím přijmout a ona musí přijmout mne.

Totéž je s touto zvěstí. Vidíme, že je správná. Vidíme, že Bůh ji dokonale potvrdil. Všechno, co bylo řečeno, se přesně děje, jak to bylo vysloveno. Víme, že to souhlasí. 

Ale nepřijímejte ji na základě rozumového stanoviska. Jestliže to činíte, pak máte náboženství z „druhé ruky“. Náboženství z „druhé ruky“ určitě nechceme, neboť by to bylo něco, co prožil někdo jiný a my žijeme jen z jeho svědectví.

Ježíš řekl Pilátovi: „Sám od sebe to pravíš, nebo ti to pověděli jiní?“ (Jan.18:33-37)

Řekl ti to někdy někdo, nebo ti to zjevil můj Otec v nebesích? Kde jsi se to dozvěděl? Máš to z „druhé ruky“, nebo je to dokonalé zjevení Boží? 

Znamená Večeře Páně jen to, že přicházíme k oltáři a účastníme se toho, a říkáme si: „Všichni se toho účastní, tak půjdu také.“? Má to být zjevení. Jsem částí z Něho a částí z vás. Miluji vás a miluji Jej. Společně přijímáme tuto Večeři jako znamení naší lásky k Bohu a lásky a společenství mezi sebou.

Nuže, chtěli bychom číst z Písma 1.Kor.23-34:

„Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterou zrazen jest, vzal chléb, a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to je tělo mé, které se za vás láme. To čiňte na mou památku. Tak i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste jedli chléb tento a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde. Proto kdokoli jedl by chléb tento, a pil kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. Zkus tedy sám sebe člověk, a tak chléb ten jez, a z toho kalicha pij. Nebo kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsuzuje těla Páně. Proto mezi vámi jsou mnozí mdlí a nemocní, a zesnuli mnozí, ješto kdybychom se sami rozsuzovali, nebyli bychom souzeni. Ale když býváme souzeni, ode Pána býváme poučováni, abychom se světem nebyli potupeni. A tak, bratři moji, když se scházíte k jídlu, jedni na druhé čekávejte. Pakli kdo lační, doma jez, abyste se nescházeli k odsouzení.“

V naší kapli v Jeffersonville máme Večeři Páně a mytí nohou vždy společně, neboť to patří k sobě. Ale protože tady nemáme pro tak veliké množství dostatek místa, abychom to vykonali, budeme mít mytí nohou ve středu večer.

Nuže, nezapomeňte: „I kdybychom vám my nebo anděl z nebe kázal jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, prokletý buď.“ (Gal.1:8)

„Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterou zrazen jest, vzal chléb, a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, a jezte, to je tělo mé, které se za vás láme. To čiňte na mou památku.“ (1.Kor.11:23-24)

Nuže, dovolte mi tu stát a říci následující: Jestliže při této Večeři bereme tělo Pána Ježíše Krista, neznamená to, že to je opravdové tělo Krista, to by bylo římskokatolické učení. Věřím, že je to jen nařízení, které nám Bůh přikázal. Není to to přirozené tělo, je to jen kousek chleba, který přijímáme.

Také nevěřím, že vodní křest na jméno Ježíše Krista působí odpuštění hříchů. Vím, že tu sedí lidé, kteří přicházejí ze Sjednocených letničních sborů, které to tak učí. Ale podívejte, já nevěřím, že voda odpouští hříchy. Jestliže by to činila, pak Ježíš umíral zbytečně. Věřím, že je to nařízení Boží. Tím, že to činíte, ukazujete, že jste odpuštění přijali. Nevěřím v křest k obnovení ani v to, že voda způsobí odpuštění hříchů. 

V témž způsobu věříme, že tento chléb a víno je Bohem dané nařízení. Právě tak věřím, že vodní křest je Bohem nařízen a nám určen. Ježíš tohle všechno učinil; myl nohy učedníkům a dal nám tím příklad.

„Tak i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste jedli tento chléb a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde. Proto kdokoli jedl by chléb tento a pil kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně.“

Dovolte mi zde něco málo poznamenat. Důvod, proč Pavel v 21. verši říká: „Nebo jeden každý nejprv s jídlem večeře své se uspíší, tu někdo lační, a jiný se přepil“, je následující. Oni tomu špatně rozuměli, jak vidíte, přesně jak to dělají lidé dnes. Oni žili, jak se jim to líbilo, a přesto se účastnili Večeře Páně. Pavel jim řekl, že se mohou najíst doma, ale že toto je nařízení Boží, které mají dodržovat.

„Zkus tedy sám sebe člověk a tak ten chléb jez, a z toho kalicha pij. Nebo kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsuzuje těla Páně.“ (1.Kor.28-29)

Co jste? Jste křesťané? Žijete přede všemi jako křesťan? Jestliže přijímáte Večeři Páně a nežijete jako křesťan, potom Tělo Páně nerozeznáváte. Tím kladete kámen urážky do cesty někomu jinému. Když vidí, že se účastníte Večeře Páně a přitom nežijete tak, jak máte žít, nerozeznáváte Tělo Páně.

Nuže, podívejme se, jaké je na tom zlořečenství:

„Proto mezi vámi jsou mnozí mdlí a nemocní, a mnozí zesnuli. Ješto kdybychom se sami rozsuzovali, nebyli bychom souzeni. Ale když býváme souzeni, ode Pána býváme poučováni, abychom s světem nebyli potupeni. A tak, bratři moji, když se scházíte k jídlu, jedni na druhé čekávejte. Pakli kdo lační, doma jez, abyste se nescházeli k odsouzení.“ (1.Kor.30-34)

Čekat na jiné; neúčastněte se Večeře Páně prostě jen ze zvyku, jako to tamti dělali s obětmi, jak jsem předtím ukázal. Jejich nařízení bylo nádherné. Bylo to dáno od Boha, ale ti lidé došli k tomu, že neobětovali v upřímnosti, v uctivé bázni a pořádku, a tím se to Jemu stalo odporným zápachem. Totéž se vztahuje na Večeři Páně. Musíme přicházet v uvědomění toho, co děláme.

Jestliže vstupujete do vody, abyste byli pokřtěni na jméno Pána Ježíše Krista, musíte vědět, co děláte. Vy před církví představujete, co do vás Bůh vložil – Kristus ve vás.

Jestliže bereme Večeři Páně, před sborem dokazujeme, že věříme každému Božímu slovu. Věřím, že je to Chléb života, který přišel od Boha z nebe. Věřím, že každé slovo, které On vysloví, je pravda a já podle toho žiji podle nejlepšího vědomí. Bůh je můj soudce.

Proto před svými bratry a sestrami nepřísahám, nezlořečím, ani nedělám jiné věci, protože Pána miluji. Pán mě zná a skládá za mne svědectví, a před vámi se účastním při Jeho těle, s vědomím, že budu se světem odsouzen. 

Tak to musí být! Potom je to požehnání. Vidíte, mohl bych vám k tomu dát mnohé svědectví, jak jsem toto vysvětloval v nemocničních pokojích a viděl jsem, jak byli uzdraveni.

Vzpomeňte si na to, když Izrael představoval na poušti ten vzor – zatímco tam putovali 40 let a oblečení jim nezestárlo, a vešli tam, aniž by byl mezi nimi jediný slabý, přestože jich byly asi tři miliony. To byl pouhý příklad toho, co potom má být ta skutečnost. Tělo obětovaného zvířete tohle činilo za ně, co učiní nyní tělo Ježíše Krista, Emanuele, pro nás? Přistupme k Večeři Páně tak uctivě, jak jen jsme toho schopni.

*******